Článek
Jak ukazuje debata o konsolidačním balíčku, tak se Miroslavu Kalouskovi, Mojmíru Hamplovi a několika dalším podařilo přesvědčit drtivou většinu nejen mé sociální bubliny, ale i bubliny s vládou spjatých ekonomů a politiků, že bez razantního přiškrcení rozpočtového deficitu hrozí českým vládním financím brzká katastrofa blízká problémům Řeků.
Takže máme balíček, který by měl deficit korigovat, k tomu alespoň verbální odhodlání představitelů pětikoalice tento balíček prosadit a možná i v tomto úsilí pokračovat.
Zcela na rovinu, české vládní finance jsou od skutečných problémů à la Řecko stále velmi daleko. To však neznamená, že balíček se všemi jeho vadami nemůže alespoň trochu pomoci s hlavním problémem, který dnes máme a kterým je mimořádně mizerný výkon české ekonomiky v celém covidovém a postcovidovém období.
Nejprve snad k tomu, proč nám „Řecko“ nehrozí. Primárně proto, že rozdíl mezi zadlužeností naší a řecké ekonomiky je propastný. Řecko má i dnes, v době, kdy je jeho dluh vnímán jako minimálně částečně vyřešený problém, poměr dluhu vůči prostřednictvím hrubého domácího produktu měřenému ekonomického výkonu nad 170 procenty. Náš bude letos někde kolem, spíš pod 45 procent.
Rozdíl na úrovni přibližně 135 procentních bodů nemůže smazat ani dosti nešťastná fiskální situace našich státních financí dříve než během několika dekád. Strašit se v debatě o deficitu Řeckem je stejný nesmysl, jakým byl, když tento argument používal v předvolebních debatách kolem roku 2009 Miroslav Kalousek. Ale výsledek tehdejších voleb i dnešní debaty o rozpočtu ukazují, že tento nesmysl stále funguje stejně dobře.
Hlavní problém Česka
A nyní k tomu mizernému výkonu. Hrubý domácí produkt české ekonomiky vykazuje mezi evropskými ekonomikami v porovnáním s koncem předcovidového období, 4. kvartálem roku 2019, bezkonkurenčně nejhorší výsledek -0,9 procenta. Druhá v pořadí od konce je postbrexitovská Velká Británie s -0,6 procenta.
Jsme na tom tedy stále hůře než před covidem, přičemž takových zemí je v Evropě stále méně. Ekonomika premianta evropského růstu Polska je o 11,2 procenta větší, skandinávské ekonomiky rostly v průměru o 5,3 procenta, vůči předcovidovskému období je na tom lépe například ekonomika Francie, Itálie, Portugalska. Toho si snad povšimli i někteří komentátoři, moc jich ale nebylo.
Zcela tragicky je však v debatě přehlížený kontext, který interpretaci tohoto našeho problému dále dramatizuje. Ten kontext je dán tím, že tak mizerného výkonu dosahujeme během období, ve kterém je na našem stále přehřátém trhu práce v rámci EU míra nezaměstnanosti stále velmi nízká. Na evropském kontinentu mají nižší nezaměstnanost z „rozumně větších“ ekonomik snad jen Dánsko, Nizozemsko a Švýcarsko.
A to vše platí i v době, kdy jsme jednou z mála evropských zemí, ve které je dlouhodobý trend počtu obyvatel pozitivní a dnes navíc „přitvrzený“ přísunem ukrajinských migrantů. Tedy, práci má, skoro, každý, většina zaměstnavatelů stále hledá „lidi“, a ti „nejsou“, ale hrubý domácí produkt, přidaná hodnota české ekonomiky, je níž, než byl takřka před pěti lety.
Řečí statistiky, i v kontextu dnešní Evropy, do které se tak rádi navážíme, bohatneme najednou tragicky pomalu – respektive vlastně jako jedni z mála chudneme a z těch mála chudneme nejrychleji. A ještě u toho „makáme“ a zapojujeme k tomu každou „ruku a nohu“. Pracuje se, ale na nic.
V jednom z milovaných filmů nejen mé generace, Marečku, podejte mi pero, hlavní hrdina Kroupa, mistr v továrně na zemědělskou techniku (geniální Jiří Sovák), klade při testu secího stroje otázku „Jak to chodí?,“ aby se dozvěděl, že to „chodí výborně, ale neseje to“. Což, jak Kroupa konstatuje, „je u secího stroje dost podstatná závada.“ To je dnešní česká ekonomika.
Proč chudneme
Existuje samozřejmě řada skutečností, které mohou relativizovat hrozivost tohoto vývoje. Můj pocit z obecné pozice české ekonomiky z hlediska tvorby přidané hodnoty v Evropě zlepšuje pohled na kurzový vývoj, posilující kurz ukazuje, že se nám zas tak špatně nedaří.
Můžeme spekulovat i o tom, že pozastavení EET a dalších daňovou disciplínu zvyšujících opatření za covidu a jejich následné nezavedení pětikoalicí prostě přesunulo část ekonomických aktivit našich občanů a jejich firem mimo ekonomickou statistiku.
Byli jsme zemí, jejíž pro ekonomiku mimořádně významná turistika silně závisela na čínských a ruských turistech. První se vracejí teprve nyní, ti druzí se vrátí těžko. Atd., atd.
Zůstává ovšem také pravdou, že covidová doba přinesla nový masový fenomén - mnoha jedincům a firmám se posílaly peníze „za nic“. V tomto kontextu stojí samozřejmě za zmínku, že jsme z hlediska rozpočtového vývoje v covidu rozhodně nebyli nejmarnotratnější v EU.
Z hlediska vývoje deficitů rozpočtu v letech 2020 až 2022 jsme byli v průměru lehce „škrtivější“ než průměr EU nebo třeba eurozóny, z hlediska vývoje státního dluhu to bylo sice trochu horší, ale extrémy byly jinde. A navíc jsme v evropském měřítku stále mimořádně nízko zadlužená ekonomika a ani tento stav se během pár let nezmění.
I tak nás však covidová doba i to, co po ní ve volební rok i po něm nastalo, dostala do období, ve kterém sice skoro všichni práci i peníze za ni mají, ale i tak to není k užitku. Jenže všichni chtějí a dožadují se prostřednictvím svých organizací, aby to pokračovalo.
Dostali jsme se do doby, kdy už fakt nejde o to nalít peníze tam, kde to něco přinese – asi jen s výjimkou nutné obrany a výkonu armády. Ten systém drhne v podstatě svého fungování.
Pár víceméně náhodných příkladů. Ze školství: pominu setrvalou neschopnost rezortního ministerstva, která se momentálně projevila v ignoraci demografického vývoje v oblasti přijímaček na střední školy.
Konstatuji, že naše akademické instituce ve světových žebříčcích určitě nestoupají. A není to platy, debata o nízkých platech pedagogů na vysokých školách, kterou teď „velmi nesobecky“ tlačí primárně i někteří moji bývalí drazí kolegové v NERV, poněkud pomíjí stále veřejně známý systém mnohoobročnictví, více pracovních úvazků a konzultačních či grantových přivýdělků.
Na základních školách si připomeňme, jak dlouho nám většina pedagogů, lidí s vysokoškolským vzděláním, během covidu radši vysvětlovala, proč nemůže učit na dálku, neb přece zadat jednou za týden úkoly je mnohem pohodlnější…
Ve zdravotnictví máme poněkud vyšší přírůstek mortality za covidu, než je v Evropě zvykem. A máme i klan doktorů odměněný příplatky za to, že se mnozí z nich pro jistotu nechtěli celé kvartály s pacienty setkávat.
Z dalších resortů – v zemi s mimořádně příznivou bezpečnostní situací a statisticky nejvyšším počtem policistů, přijímáme stále další.
Z firemního sektoru namátkou: Kolik dostatečně placených právníků, které covid ve výkonu činnosti věru nezasáhl (pro příklad lockdowny či omezení cestování se jich skutečně netýkaly), „nebylo líných“ říct si o těch „pár stovek“ denně za omezení výkonu činnosti?
Z firemního sektoru, kurzarbeitů se ještě nedávno dožadovala většina firemních asociací, aby, co?! Bránily nárůstu nezaměstnanosti v zemi s jednou z nejnižších v Evropě!
Výrobce automobilů, který se po léta chlubil sázkou na elektromobilitu a jehož skupinu vedl jeden z lídrů této vlny, dnes zjišťuje, že podobné zboží jako „elektrický golf“ najednou začínají jeho asijští konkurenti umět lépe či dramaticky levněji, takže se dožaduje cel a podpor. Atd. atd.
Shrnu, „balíček“, kvůli rizikům rozpočtového vývoje možná s pohledem velmi, velmi dlouhodobým, je fajn. Řecké finance nám ale skutečně nehrozí.
Nicméně omezení poptávky, plynoucí ze seškrtání deficitu, nejen prospěje kýženému snížení inflačních tlaků, ale snad i přinese alespoň první impulzy skutečně potřebné změny toho, jak dnes česká ekonomika a český stát fungují.
Je absurdní generovat propad ekonomiky s jednou z nejnižších nezaměstnaností v Evropě. Potřebujeme, aby se ti, co „dělají na strojích“, které „chodí, ale nesejou“, začali zabývat něčím jiným. Po roce 1990 jsme to – a tehdy mnohem chudší – zvládli, chceme-li dál bohatnout a ne se v žebříčcích evropských (i světových) národů propadat, musíme s tím začít.
Balíček nám s tím může pomoct. Jeho osud nám zase velmi rychle napoví, jak je brán vážně.
