Komentář: V exekucích si zahráváme s veřejnými financemi i zákonem

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pojďme si na rovinu přiznat, že spravedlivé ve vztahu dlužník–věřitel rozhodně nejsou. A nezapomínejme, že významnými věřiteli jsou vedle finančních institucí také města, obce, družstva, společenství vlastníků jednotek a v neposlední řadě stát. Dle mého názoru začínají být poslední zásahy do oblasti exekucí a insolvencí opravdovým hazardem s veřejnými financemi, důvěrou lidí ve vymahatelnost práva a balancují na hraně ústavnosti. Vysvětlím proč.

Pokud se podíváme například na zvýšení nezabavitelné částky a zvýšení normativních nákladů na bydlení, bavíme se o jednoznačném narušení proporcionality jako důležité hodnoty právního státu. Zásadní problém je, že kvůli těmto krokům už významná část dlužníků neplatí v exekucích a insolvencích téměř nic. Srážky ze mzdy jsou kvůli tomu od podzimu minulého roku v mnoha případech o desítky procent nižší než dříve.

Z pohledu zmíněných veřejných financí se dostáváme do situace, že stát v době, kdy obrací každou korunu dvakrát, zbytečně přichází o miliardy ročně. Ty by totiž dlužníci zaplatili, kdyby se dluhy tak lehce neodpouštěly. Žádoucí by bylo, aby se konečně srovnala výše nezabavitelné částky v exekuci a oddlužení a zavedla se povinná minimální splátka.

Dlužník ve vícečetných exekucích by měl silnější motiv k oddlužení, dlužník by přesně věděl, kolik ze své mzdy zaplatí a věřitel (mimo jiné stát!) by dostal alespoň část svých peněz zpět. Často se v médiích dočítáme, že jsou dlužníci zaháněni do černé ekonomiky. Jestli si někdo myslí, že ten, komu se téměř amnestují dluhy, začne okamžitě žít spořádaně, bude odvádět poctivě daně a už se nikdy nezadluží, mýlí se. Tak to v reálném světě nefunguje. Lidé se naučí jediné – natáhnout znovu ruku o pomoc. To chceme? Opravdu chceme společnost jedinců, kteří nedokážou být zodpovědní za své chování?

V roce 2019 došlo v České republice ke zmírnění podmínek oddlužení. Takzvaná velká oddlužovací novela účinná od 1. 6. 2019 odstranila jako podmínku pro vstup do oddlužení hranici 30 % splacených dluhů. Dlužníci, kteří prokážou vynaložení veškerého úsilí, se mohou po 1. 6. 2019 oddlužit za pět let, jestliže platí měsíčně minimální částku 1 100 Kč věřitelům a stejnou sumu insolvenčnímu správci, nezávisle na celkové výši svých dluhů. Starobním i invalidním důchodcům a určité části mladistvých dlužníků se navíc zkrátila doba oddlužování z pěti na tři roky. Přes tuto velmi mírnou variantu pravidel pro osvobození od dluhů do oddlužení nevstoupilo takové množství dlužníků, jak se očekávalo. Stále existuje velký počet lidí, u kterých jsou evidovány exekuce, a kteří své dluhy nesplácejí.

Exekutorská komora uvádí 683 tisíc evidovaných exekučních dlužníků. Když odečteme osoby, které jsou aktuálně v procesu oddlužování v insolvenčních řízeních a osoby, které již byly oddluženy, ale nejsou z evidence vymazány, pak lze mluvit o zhruba půl milionu lidí. Jde o velký soubor osob, u kterého bychom měli znát jeho strukturu. Když od půl milionu odečteme 50 tisíc starobních důchodců a 20 tisíc invalidních důchodců v dluhových problémech, tak nám zbývá 430 tisíc osob. Pravděpodobně všichni, i odpůrci zmírňování podmínek oddlužení, by se přiklonili k tomu, aby mezi osoby, zvýhodněné při plnění podmínek oddlužení, byly zařazeny i matky samoživitelky. Jejich počet lze odhadnout na 50 tisíc. Zbývá pak 380 tisíc osob, což jsou podle dostupných dat zejména lidé v produktivním věku, z nichž 73 procent jsou muži.

Naskýtá se otázka, proč tito lidé nevyužili zmírněné podmínky a nevstoupili do oddlužení. Nikdo veřejně nevyzval dlužníky, aby po 1. 6. 2019 využili příležitost a podali insolvenční návrh. Žádný z politiků ani ministrů neřekl zadluženým lidem, co je čeká, když budou otálet s dostupným řešením svých dluhových problémů. Celá oficiální rétorika se nesla v duchu, že stát musí dlužníkům vyjít vstříc a připravit jim ještě mírnější podmínky pro oddlužení. Často se také ozývaly návrhy na dluhovou amnestii. Teď stát chystá plošné zkrácení doby oddlužení na tři roky pro všechny.

Zajímavá je situace ohledně již zmíněných matek samoživitelek a jejich přednostních pohledávek na výživné v rámci oddlužení. Jak jsem zmínil, samoživitelé si zaslouží být zahrnuti mezi zvlášť zranitelné osoby, kam patří. Také jim by se mohl oddlužovací proces zkrátit na tři roky. Nechci mluvit o tom, že žádnou výhodu mít nebudou, když se oddlužení zkrátí všem. Co mě ale samotného překvapilo, je to, že častěji než jako dlužníci se matky samoživitelky nacházejí v oddluženích v rolích věřitelů kvůli nezaplaceným splátkám na výživném.

Má to jednoduché vysvětlení. Praxe ukazuje, že neplatiči výživného začínají často platit až v oddlužení. Kdyby výživné neplatili, soud by jim oddlužení zrušil a oni by nedosáhli odpuštění zbytku dluhů, což je důvod, proč do oddlužení vstupují. Navrhované plošné zkrácení doby oddlužení z pěti na tři roky by omezilo počet zaručených splátek výživného na děti samoživitelů a zkrátilo by dobu jejich ochrany z 60 na 36 měsíců. Mělo by negativní dopad na schopnost matek samoživitelek vypořádat se s finančními povinnostmi vůči jejich dětem. Je to dobrá ukázka toho, jak nebezpečná jsou plošná řešení. Důležité je hledat rovnováhu mezi ochranou dlužníků a zajištěním práv věřitelů. Jinou míru ochrany si samozřejmě zaslouží typický dlužník, kterým je práceschopný muž v produktivním věku, a jinou zvlášť zranitelná osoba.

Suma sumárum je evidentní, že stát postupuje často metodou pokus-omyl. Ale omyl v aktuální době může bolet nás všechny – občany, daňové poplatníky. Jasné je, že jsme na pokraji nejistoty a bude jen na politicích, jak k tomu přistoupí.