Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vláda schválila milý pětitisícový příspěvek na dítě na energie a opozice již trumfuje požadavkem, že by se měl vyplácet každý měsíc. A proč ne rovnou každý týden?
Tato licitace ilustruje nepochopení rizik a podstaty problému energetické drahoty a následné chudoby – nepochopení vládou i opozicí. Ohrožuje nejen domácnosti, ale též malé a střední výrobní firmy.
V prvé řadě si přiznejme rozměr problému. Nebavíme se o bolestivém, ale cílenou pomocí řešitelném nárůstu cen v desítkách procent, jako je tomu teď u pohonných hmot. Pokud dojde na nejhorší scénář, tak jde o násobky cen u všech ostatních energií. A násobné změny cen energií, elektřiny, plynu i tepla prostě neustojí ani střední třída.
„Optimistický“ scénář zvednutí cen energií na dvojnásobek ohrožuje až čtvrtinu obyvatelstva pastí chudoby, cenový desetinásobek, jak vypadají třeba nové zálohy od ČEZ a dalších dodavatelů, ustojí snad jen horní čtvrtina populace. Mezi těmito katastrofickými hodnotami se zcela realisticky budeme pohybovat. U firem bude rozměr problému vidět s půlročním odstupem na bankrotech a růstu nezaměstnanosti.
Pak budeme jen krok od vítězství extremistických politických sil. Proto musíme jako společnost hledat rychlé řešení, které budeme schopni včas implementovat, a zabránit rozpadu funkce státu a společnosti. To je v sázce.
Ze všech zemí EU máme navíc nejhorší pozici. Nemáme ani dlouhodobý kontrakt na plyn jako Maďaři či Němci, ani dostupné alternativy jako Poláci či jižní státy. Ani solidarita a evropská spolupráce nevyřeší fyzikální limity existujících kapacit propojovacích uzlů. Minulé vlády absurdně rezignovaly na bezpečnostní rozměr budoucích energetických dodávek, strategická náprava zabere několik let a s tím nic nenaděláme. Ano, ušetřili jsme, ale teď bohužel přišel účet za tu úsporu.
O nutnosti rozvázat ceny elektřiny od plynu jsem psal již dříve, není důvod promítat důsledek německé sázky na ruský plyn do naší ekonomiky, notabene pokud my plynové elektrárny potřebujeme jen ojediněle pro vykrytí náhodných špiček. Přesun ze zahraniční burzy na domácí cenotvorný trh však potřebuje nějaký čas a nebude ihned.
V principu tak jediným rozumným a rychle proveditelným návrhem je plošný úsporný tarif. Důležitější je rychlost zavedení a jeho motivační funkce než dobře vyladěná adresnost. Debaty o podrobném nastavení, aby náhodou někdo nedostal podporu, pokud ji nepotřebuje, jen zvyšují nejistotu – a tedy ceny do budoucna, a tím i nákladnost celé operace.
Jsme v situaci, kdy se se zaoceánským parníkem řítíme na ledovec a díra pod čarou ponoru je takřka jistá. Proto opravdu nemá cenu kontrolovat, jestli se nám nemíchají ve frontě na vesty pasažéři první a třetí třídy, ale musíme zajistit, že se všichni dostanou včas od pump k záchranným člunům.
Navrhuji jednoduchý princip. Polovina loňské spotřeby je za minulé ceny, cokoliv nad je za ceny současné. Platí pro všechna odběrná místa včetně státní správy. Jednoduché, srozumitelné a vysoce motivační. Na polovinu spotřebu zredukuje málokdo, o třetinu to již lze docílit s dostatečným úsilím. Takže s tou realistickou úsporou bude za vysoké ceny jen jedna šestina odběru a celá třetina komodity se nakonec ušetří.
Což v delším horizontu nakonec povede k jejímu zlevnění a cenové stabilizaci. Ve výsledku pak jak podniky, tak domácnosti sice pořád zaplatí výrazně více než loni, ale budou se pohybovat většinou někde do dvojnásobku loňského rozpočtu, což sice hodně bolí, ale nejde o neudržitelný stav.
Na rozdíl od stomiliardových covidových dotací, které (patrně po vzoru evropských zemědělských dotací na nepěstování) honorovaly nečinnost, plošný úsporný tarif umožní naopak činnost, uchování ekonomického výrobního potenciálu země a výběr daní ze stále funkční ekonomiky i v příštím roce.
Navíc dobře otestuje reálně dosažitelné limity úspor jak u domácností, tak u malých firem.
