„To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou.“ Jiný pohled na milostivé léto

Celkově to vypadá jako nepovedená, zato nákladná animace pověstného a v poslední době hojně citovaného výroku feldkuráta Katze: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou.“ Nejdřív dvakrát Milostivé léto – tedy povinné oddlužení těch, kdo zaplatili jistinu a byli dlužníky jednak státních, jednak i jiných subjektů.

Pokud se fyzická osoba rozhodne, že už nebude vymáhat svoje pohledávky zcela nebo zčásti, je to její výsostné právo. Rozhodnou-li se tak ti, kdo řídí právnickou osobu, musí to být v souladu s jejich povinností jednat s péčí řádného hospodáře. Zbavit se pohledávek, které nepřiměřeně zatěžují věřitele například proto, že musí vytvářet opravné položky anebo si spočítal, že když něco promine, zbytek dostane rychleji, je zcela korektní postup.

I soucit nebo solidarita s těmi, kdo reálně trpí a je třeba jim pomoct, mohou hrát roli. Něco jiného ale je, když ten soucit nebo solidaritu nařídí jako povinnost stát. Míním samozřejmě nad rámec daní a jiných obdobných plateb. Prostě s tím, že máte sice dluh, ale kus už ho nebudete vymáhat. To je, nebo má, hodně blízko k vyvlastnění.

Ústavnost obou Milostivých let byla hájena tvrzením, že čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod sice majetek chrání, ale vyvlastnění je možné ve veřejném zájmu a na základě zákona. Zákon byl, veřejný zájem snad možná také, ale obhajoba ignorovala další část zmíněné normy. Ta jasně stanoví, že je vyvlastnění ve veřejném zájmu a podle zákona, ale za náhradu! Náhrada se však nekonala a nikdo ani necekl.

Některá města servilně pobízela své dlužníky, aby splnili podmínky Milostivého léta a přestali být dlužníky, takže nákaza se holt šíří. Ponechám stranou záměr vlády prominout penále a exekuční srážky při úhradě dluhů na důchodovém a nemocenském pojištění a na příspěvku na politiku zaměstnanosti, které vznikly do konce loňského září. Je tvrzeno, a snad i dobře spočítáno, že to bude znamenat rychlé či rychlejší zaplacení jistiny.

Nyní je ale v mezirezortním připomínkovém řízení návrh změny insolvenčního zákona. Stěžejním prvkem návrhu je zkrácení doby pro oddlužení. Doby, po kterou má dlužník v insolvenci, resp. osobním bankrotu, splácet svým věřitelům. Vyjdu-li jen z toho, co je prezentováno médii a nepopřeno, že zkrácením doby oddlužení se nevyhnutelně sníží počet měsíčních splátek, a to ze 60 na 36. Není sporu, že by se tím věřitelům podstatně zmenšila naděje na to, že někdy uvidí podstatnější část své pohledávky. Celé je to jako obvykle složitější.

Ve hře je směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 z 20. 6. 2019. Tato směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, která stručně řečeno nárokuje poskytnutí „druhé šance“ podnikatelům. I když se zmiňuje i o nepodnikatelských subjektech, tak to, co by novelou mělo vzniknout, po nás nikdo nechce. Říká se tomu zbytečně zatěžující transpozice směrnic EU, zvaná též gold-plating. Direktivní odpuštění nemalé části dluhu je nepochybně zásahem do majetku věřitele. Bez jeho souhlasu jakož i bez náhrady. Stát si touto cestou vyřeší svůj problém s řadou osob v insolvenci a s jejich dluhy, ale zaplatit to mají věřitelé a v konečném důsledku i daňoví poplatníci, protože významným věřitelem je nakonec i stát. Lze to srovnat s nařízením, podle kterého občané vybraní podle nějakého klíče, například podle počtu metrů čtverečných svého bytu, musí ubytovat jednoho či více bezdomovců. Ostatně něco podobného tu po roce 1948 už také bylo.

Argument, uvedený v důvodové zprávě k návrhu novely, podle kterého „navrhovaná novela zajistí, že fyzické osoby v úpadku získají druhou šanci spočívající v možnosti rychleji se dostat z dluhové pasti, vrátit se do legální sféry ekonomiky a znovu se zapojit do běžného společenského a hospodářského života“, má hned dva nedostatky. Prvním je tvrzení o zmíněné „dluhové pasti“. Na základě čeho je tvrzeno, že všichni, kdo splácejí své dluhy v rámci současného režimu oddlužení, tedy po dobu pěti let, jsou v dluhové pasti? A co to vůbec je ta dluhová past? Když se někdo zadluží kvůli hře na automatech, je ve stejné „pasti“ jako ten, komu firmu zničila mimořádná anticovidová opatření? Druhým nedostatkem je nezodpovězení otázky, kde se vzalo tolik lidí v „pasti“. A čím je zaručeno, že jich tam za pár let nebude stejně, takže někdo přijde s dalším zkrácením doby oddlužení.

V návrhu novely jsou uvedeny relativně přísné podmínky pro rozhodnutí o oddlužení. Ale zkoumal někdo někdy, jak funguje kontrola dodržování nynějších podmínek? Důvodová zpráva k novele má 58 stran a obsahuje řadu rozumných argumentů pro oddlužení. Méně už pro zkrácení doby oddlužení.

Přijmeme-li základní premisu, že oddlužení se týká osob, které již stejně nejsou schopné zaplatit své dluhy (někdy vůbec, někdy v reálné době), pak lze akceptovat i odůvodnění poukazem na judikaturu Ústavního soudu, který tento zásah do vlastnického práva věřitele připustil s tím, že majetek dlužníka není v prvé řadě ohrožen činností státu, ale úpadkem třetí soukromé osoby. Tedy primárně ne vyvlastnění, ale platební neschopnost dlužníka. Současně lze ale z judikatury dovozovat, že zákonné řešení musí respektovat rozumnou rovnováhu mezi ústavně chráněnými zájmy dlužníka i věřitele. Stejně, jako ve veřejném zájmu není ponechat dlužníka v insolvenci zcela bez jakékoliv možnosti svoji situaci reálně vyřešit, není možné vyhlásit 100% dluhovou amnestii.

Je potřeba najít vyvážený přístup. A nyní jde o to, v čem by byla vyváženější úprava, která obere věřitele o podstatnou část toho, co by měl podle současné úpravy získat. Já nic takového nevidím. Vidím jen tvrdé ekonomické dopady na rozpočty věřitelů včetně státu a obcí. Některé odhady vidí rozdíl mezi tím, co by bylo vymoženo za současných podmínek a tím, co bude vymoženo po případné novele, až 100 miliard. Mám vážné pochybnosti o tom, jestli je tohle rozumná rovnováha mezi povinnostmi dlužníků a právy věřitelů. Nemalá část schodku dopadne na státní rozpočet, o jehož zadluženosti asi není sporu. Takže moc rozumně ani rovnovážně to zatím nevypadá.