Článek
Možná je to tím, že jsem jako ekonom citlivější vůči textům a zprávám o ekonomii, ale přesto se mi zdá, že pozornost věnovaná laureátům Nobelovy ceny za ekonomii je, snad s výjimkou medicíny, podstatně vyšší než u dalších oborů.
A letos tomu není jinak, už proto, že jeden z tria oceněných – B. Bernanke, D. Diamond a P. Dybvig – tedy B. Bernanke, je jako bývalý prezident Fedu mediálně známou osobou.
Musím se přiznat, že letošní volba komise ve mně na rozdíl od některých komentátorů žádný údiv nevzbuzuje. B. Bernanke přišel do Fedu jako ekonom, jehož práce ohledně Velké deprese 30. let minulého století byly v profesi široce známé. Model bankovnictví D. Diamonda a P. Dybviga (poprvé publikovaný v roce 1983) je pak už po desetiletí zmiňován jako jeden i z hlediska praxe nejvýznamnějších přínosů modernější teoretické mikroekonomie k pochopení fungování moderního kapitalismu a funkce centrálních bank v něm.
V kostce: Moderní kapitalismus se od tržních ekonomik, které lidstvo zná už po tisíciletí, liší především dramaticky vyšší schopností koncentrovat kapitál a hotovost účastníků trhu. Ten pak kapitál prostřednictvím bankovnictví (a akciových trhů) směřuje do dlouhodoběji orientovaných projektů. Zvláště bankovnictví pak hraje velkou roli u projektů, jejichž hodnota sice před dokončením není vysoká, ale které jsou naopak vysoce ziskové v okamžiku realizace.
Není to ani zdaleka triviální změna. Často si neuvědomujeme, že teprve poslední čtvrt tisíciletí je obdobím, ve kterém se skutečně dramaticky změnila životní úroveň většiny lidstva. V řeči čísel ekonomická historie odhaduje, že v Evropě šlo v posledním čtvrt tisíciletí přibližně o ztřináctinásobení průměrných životních standardů. Pro srovnání: V období středověku se životní standard většiny Evropanů prakticky neměnil a stoupal spíše po katastrofách, jako morové rány, po nichž byla nouze o lidskou pracovní sílu a současně úbytek obyvatelstva umožnil koncentraci zemědělství v nejúrodnějších oblastech. Takže například v Anglii dosáhl městský námezdní pracovník životního standardu z období po morových ranách 14. století znovu až na konci 18. století.
Dokonce i po objevení Ameriky a tedy ve stoletích, ve které životní standard Evropanů „sanovalo“ vykořisťování dalších kontinentů, se za 250 let po Kolumbově cestě jejich životní úroveň pouze zhruba zdvojnásobila.
I útok na zdravou banku ji může položit
Tuto schopnost přetvářet rychlou likviditu - hotovost - svých vkladatelů získalo bankovnictví na konci 18. století primárně v důsledku příchodu papírových peněz a systematickému pochopení, že proporce klientů bank, kteří potřebují vybírat vklady, je v normálních časech jen předvídatelná část.
Zbylé vklady tak lze využít k financování projektů. Jenže také přicházela nenormální období bankovních panik, kdy se před bankou náhle objevili i klienti, kteří by za normální situace vklady nevybírali, a tehdy bylo zle.
A právě široké rozšíření papírových peněz emitovaných centrálních bankou, která jich z praktického hlediska může emitovat, „kolik chce“, umožnily v polovině 19. století ekonomovi, novináři a bankéři W. Bagehotovi formulovat pravidla, jak bankovním panikám čelit. Tato pravidla ovšem vyžadovala, aby centrální banka byla za určitých podmínek připravena poskytnout úvěr bankám komerčním.
To se však často nedělo, a tak 20. století přineslo vedle dvou světových válek také drastickou zkušenost velké deprese, která předcházela druhé válce. Právě toto období studoval B. Bernanke. Debata o (ne)potřebě poskytování pomoci v případech bankovní paniky byla ale stále zatížena pochybnostmi o vhodnosti takového postupu primárně z hlediska pobídek a motivací bank k odpovědnému chování.
A právě Deaton-Dybvigův model poskytl systematické mikroekonomické odůvodnění role centrálních bank jako stabilizátora sektoru v době bankovních krizí. Přesvědčivě a s využitím postupů standardní makroekonomické analýzy totiž ukázal, že období bankovní paniky může vést k destabilizaci i dokonale solventních bankovních institucí.
Současně ale také potvrdil, že banky přetvářející krátkodobou likviditu na úvěry pro dlouhodobé projekty jsou přínosné i z hlediska makroekonomie pro společenský benefit.
Tedy že občas zmiňovaný koncept „narrow banking“, tedy bankovnictví, ve kterém banky musí držet peníze, likviditu odpovídající výši krátkodobých vkladů, by vedl k neefektivnímu a pomalému růstu ekonomiky. Chceme-li, tedy že onen spektakulární růst blahobytu ve vyspělých zemích od konce 18. století není žádnou náhodou a úzce souvisí s existencí dnešního komerčního bankovnictví doplněné centrálními bankami s mandátem stabilizace ekonomik.
Na závěr už jen pro ty, kteří by se třeba chtěli s prací obou teoretiků seznámit. Začínat v tom s originálním textem od D. Diamonda a P. Dybviga je trochu zbytečné utrpení. Naopak text D. Diamonda z roku 2007 z časopisu Economic Quarterly obsahuje na 12 stránkách vše potřebné k pochopení analýzy, je jednoduchý a já ho vřele doporučuji. Vlastně tak moc nechápu, proč při stávajícím rozměru finančního sektoru a jeho významu pro moderní ekonomiky není už dávno součástí našich základních učebnic oboru. Třeba by to i pomohlo k tomu, že by se ani u nás ve veřejném prostoru někteří mí kolegové, či jedinci za ekonomy se považující, nedivili, kdo že to letos dostal ekonomickou nobelovku.
