Hlavní obsah

Komentář: Stovky miliard za jádro. Kdo to zaplatí?

Lubomír Lízal
Bývalý člen bankovní rady ČNB, docent na ČVUT FEL a CIIRC, a na Anglo-American University.
Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Jaderná elektrárna Dukovany.

Sumu za nové jaderné bloky Česko zvládne. Zvlášť to vynikne, když se porovná s výdaji na obnovitelné zdroje a jinými akcemi proti klimatické změně, píše v komentáři bývalý člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

200 miliard korun za jediný blok. Taková suma – skoro jako celý deficit státního rozpočtu. Kde na to vzít? Na to přeci nemáme. Ohrozíme svou vlastní budoucnost astronomickým závazkem. A ještě to určitě bude několikrát dražší, jak tomu bylo tam či onde.

Asi tak lze shrnout emotivní část diskuse o rozhodnutí zadat výstavbu dvou nových jaderných bloků korejské KHNP, která v tendru nabídla zmíněnou nejnižší cenu. Pojďme se ale na tu částku za jeden jaderný blok podívat analyticky, bez emocí.

Napřed minulost a trocha historického srovnání, co jsme do energetiky již nainvestovali. Větrné a fotovoltaické zdroje z tzv. podporovaných zdrojů (POZE), podle toho, jak svítí a fouká, od roku 2015 každoročně spolykají asi 28 až 30 miliard korun. To je dohromady, včetně letoška, za deset let podpory 280 až 300 miliard. Ano, částka je o polovinu vyšší a doba srovnatelná s výstavbou jaderného bloku.

Takže i kdyby to jádro pak dodávalo elektřinu zcela zdarma (sic!), bude to stále o polovinu levnější zdroj než současný projekt dotací POZE. Mimochodem, tyto POZE za tu dotaci vyrobí asi 2,5 až tři TWh elektřiny ročně, tedy kolem třech procent celé energetické výroby. Jeden nový jaderný blok, obdobně jako současný temelínský, dodává ročně asi osm TWh, tedy deset procent.

Podívejme se pro změnu na současnost – na právě schvalovaný Národní klimaticko-energetický plán (NKEP), který teď ležel vládě na stole a který nám říká, jak budeme utrácet výnosy z emisních povolenek, abychom dosáhli kýžené redukce emisí CO2.

Každý z toho plánu chce nějakou dotaci a ukazuje, jak moc zrovna ten jeho případ sníží ony emise. Klasická rezortní bitva o dotace. Roční výnosy prodeje povolenek sice závisí na jejich ceně, ovšem nedávno to bylo 30 miliard korun, letos se předpokládá výnos 40 miliard korun. Do konce desetiletí (do roku 2030) se to odhaduje celkem na 250 až 300 miliard. Zase dost peněz na to, aby se z toho pohodlně postavil během jediné následující dekády celý jaderný blok. Ale to bychom čekali asi příliš racionality v klimatickém politickém souboji.

Také bychom mohli vzít jen malý díl uvedených částek a místo dotací je vložit jako kapitál do Národní rozvojové banky (NRB). Ta pak může nejméně čtyřnásobnou částkou (skutečný násobek záleží na konkrétní předepsané míře regulatorního kapitálu a může být výrazně vyšší) emitovat jako dluh pro financování výstavby jádra.

Jelikož vláda stejně ČEZ ručí za projekt nového zdroje, tak by stát zprostředkovaně ručil své vlastní bance a každá půjčka se státní zárukou je levná. Na rozdíl od barona Prášila, který sám sebe za boty vytáhl z bláta, banky tím, že mohou emitovat nové peníze, opravdu snižují primární finanční náročnost projektu. Levné a účinné řešení.

Tak vidíte, problém není nedostatek peněz, ale naše neschopnost strategicky uvažovat a alespoň jednou za dekádu alokovat existující prostředky smysluplně. Že nám uhlí stejně brzo dojde a musíme ho nahradit jádrem, byl hlavní závěr Pačesovy komise již před 15 lety. Přesto vymýšlíme nová řešení místo toho, které se Západu osvědčilo jako řešení ropné krize v sedmdesátých letech minulého století.

Ve strategické oblasti životního významu se prostě chováme jako žena, která každou chvíli nakupuje nové letní střevíčky v luxusním butiku v Pařížské ulici a pak si stěžuje, že nemá na obyčejnou péřovku z obchoďáku na zimu. Absurdní přístup hodný hry světového dramatika.

Tady však bohužel nejde o divadelní kratochvíli, ale naši energetickou bezpečnost. Systém plošných dotací na všechno možné je sice dobrý pro PR pečovatelského státu a kupování politických bodů, ovšem spolehlivé dodávky levné energie pro náš průmysl nikdy nezaručí. Tam je třeba nikoli politické, ale státnické rozhodování, a to i při debatě s Evropskou komisí.

V rubrice Komentáře z byznysu přinášíme názorové texty zástupců firem i veřejných institucí k ekonomickým tématům.

Doporučované