Článek
Květnové údaje o německém zahraničním obchodě přinesly skutečné překvapení. Hodnota německého vývozu byla nižší než hodnota dovozu a německý zahraniční obchod tak poprvé od roku 1991, po více než 30 letech, zaznamenal deficit. Podobný vývoj ovšem můžeme pozorovat v zahraničním obchodě Evropské unie jako celku. Jeho bilance se do záporných čísel dostala zhruba na přelomu února a března, či u nás. Pokusím se dále vysvětlit, proč se obávám, že tento vývoj může signalizovat dlouhodobější zhoršení vývoje zahraničního obchodu ekonomik Německa, EU i té naší, a co to mimo jiné znamená i pro očekávaný vývoj příslušných makroekonomických politik. Moc pěkný obrázek to ovšem nebude.
Největší ložisko plynu v Holandsku zůstane i po této krizi nevyužito, pokud jde o ropu, uvědomuje si alespoň někdo, že EU má větší zdroje pro těžbu z břidlic než USA, jen to nevyužívá?
Exportní schopnost Německa byla v podstatě až dodnes považována za něco vnitřně daného a neměnného. Pozastavování se nad tím, jak si Německo vznikem eurozóny pomáhá ke slabší měně, než by představovala přebytkem zahraničního obchodu sílící marka, tvořilo pilíř především anglosaské ekonomické žurnalistiky, politické debaty, ale i přemýšlení o stávajícím uspořádání světa.
Koneckonců i autorovi tohoto textu se hroutí jeden pilíř jeho mentálního ekonomického zeměpisu. Samozřejmě jednoměsíční propad zahraničního obchodu do negativních čísel není konec světa, navíc ho nepochybně mnozí komentátoři připíšou dle nich primárně jednorázovým faktorům, jako je prudký nárůst cen dovážených energií a úzkých míst v celosvětových výrobně-logistických řetězcích.
Jenže tak jednoduché to zase není, ceny do EU dovážených energií reflektují hned několik faktorů, které s námi mohou zůstat delší dobu: Tou první je tenze mezi EU a Ruskem, ta skutečně jen velmi těžko zmizí, takže nejen ceny energií pro Evropu budou potřebu nahradit ruské zdroje dlouhodoběji odrážet. Druhou je to, že nárůst cen energií v EU není jen důsledkem „grýndýlu“ a ruské agrese v Ukrajině, on také odráží politické „danosti“ evropských administrativních procesů a nechuť Evropanů k některým produktivním činnostem. Podívejme se třeba zblízka na příklad zemního plynu a ropy, vše nasvědčuje tomu, že největší ložisko zemního plynu v Holandsku zůstane i po této krizi nevyužito, pokud jde o ropu, uvědomuje si alespoň někdo, že EU má větší zdroje pro těžbu z břidlic než USA, jen to nevyužívá?
Pokud jde o světové logisticky-výrobní řetězce, už pandemie s nimi nepěkně „zacvičila“, ale konflikt v Ukrajině zvedá jejich problémy do další dimenze. A samozřejmě největší nároky na přizpůsobení bude mít ekonomické teritorium, které v geografickém kontextu konfliktu, a už proto, že se cítí ohroženo ruskou agresivitou, se rozhodlo na konflikt odpovědět sankcemi. Jistě, vše se dá dovážet např. i z dvojnásobné vzdálenosti, jen to pak pro stejný objem materiálu vyžaduje dvojnásobný objem prostředků pro jeho převoz (lodí, vagonů atp.). A ty se předtím musí vyrobit. A vše zaplatit.
Indie a Čína budou levně dovážet energie z Ruska, USA si nakonec vždy mohou pomoct vlastní produkcí.
Současně bude poptávka v ekonomikách EU těžko klesat. ECB sice indikuje, že jako úplně poslední z významných i významnějších centrálních bank už tedy také začne zvyšovat sazby, ale nějaké významnější ochlazení způsobené měnovou politikou čekat nelze. Navíc se bude pokoušet bránit tomu, aby musely zadluženější země eurozóny platit vyšší úrok za svůj dluh, to žádný citelnější impulz k fiskálnímu přitvrzení také v nejbližší době neposkytne. A nutnost dozbrojit ani pokračování „grýndýlu“ také poptávku snižovat nebudou.
Lze tedy důvodně očekávat, že nákladové tlaky budou mít v ekonomice EU mezi všemi významnějšími globálními ekonomikami nejtrvalejší charakter. A ceny energií v EU budou dlouhou dobu nejvyšší. Indie a Čína budou levně dovážet energie z Ruska, USA si nakonec vždy mohou pomoct vlastní produkcí. To ale znamená, že se dále zhorší schopnost evropských výrobců konkurovat a vyvážet své výrobky. Neboli jak to nepříliš zdvořile a trochu poškozenou češtinou shrnul můj český kamarád, jenž se už desetiletí úspěšně – takřka jako ve filmu – živí obchodováním s akciemi na vlastní účet a riziko: „Bude se vyrábět v USA a vy si energeticky náročný věci budete kupovat za mastný peníze. US hnojiva, hliník pojedou na plné pecky a v Evropě bude krize.“
Jinými slovy, bilance zahraničního obchodu ekonomiky EU i většiny ekonomik jejích členů včetně Německa se těžko vrátí do hodnot, kdy se na Evropu pohlíželo jako na exportní velmoc. To vše bude ale znamenat tlaky současně na oslabování kurzů evropských měn i růst cen. A to i při zavedení „uhlíkových cel“ na hranici EU.
V poslední době se měnová politika v českých médiích debatovala primárně prizmatem změn v bankovní radě. Jenže poslední série ekonomických dat a finančních údajů stejně jako poslední rozhodnutí naznačují, že ve skutečnosti hlavním problémem měnové politiky v Evropské unii budou mnohem déle, než si mnozí uvědomují, inflační tlaky. A že jejich zastavení bude jiné než relativně krátký proces, který nebude vyžadovat další snižování životní úrovně občanů zemí EU.
I tak ale doufejme, že ECB i další centrální banky EU včetně té naší budou nakonec schopny potřebné přitvrzení měnové politiky realizovat. Ona totiž představa, že ceny v některých zemích EU dlouhodobě porostou rychleji než v Rusku – v pobaltských ekonomikách je to realita už dnes –, také není příliš žádoucí. Ona demokracie, jak ji známe, se totiž s trvalou vysokou inflací snáší dost obtížně.
