Současná energetická krize je naší dávno hořící postelí

Rostoucí ceny energií se i ve spojení s dalšími vnějšími vlivy staly ohrožením jak pro tuzemské domácnosti, tak i firmy. Heslo, které si současná vláda dala na štít boje proti energetické chudobě, je „nikoho nenecháme padnout“. Já osobně ho beru, ale kromě marketingové pasti za ním vidím i to, že jsme za celých svobodných třicet let nebyli schopni sestavit ucelenou, dlouhodobou a dostatečně diverzifikovanou strategii našeho energetického mixu. Co teď?

Pojďme se na to podívat z hlediska obnovitelných zdrojů. Rychlá řešení? Na jedné straně kompromis v uvolnění pravidel pro výstavbu malých obnovitelných zdrojů do 50 kilowattů, na druhé odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje. Když pominu lehké termínové škobrtnutí novely energetického zákona směrem ke komunitní energetice (už to prosím schvalte!), tak by měl člověk i pocit, že opravdu dochází k rehabilitaci tuzemské fotovoltaiky a pochopení role nových zdrojů. Jenže Energetický regulační úřad sníží objem peněz na podporu obnovitelné energie o polovinu. Proč? Vysoké ceny energií, kvůli kterým se investice do obnovitelných zdrojů přece vyplatí. Jaký vzkaz tím ale úřad dává těm, kteří se chtějí fotovoltaikou zabývat v dlouhodobém horizontu? Salámový. Všichni říkají: „Hele, lepší než nic.“ To každopádně, ale není tento přístup vzhledem k závažnosti příliš málo radikální a hlavně naprosto necílevědomý? Za mě ano.

V jedné ze svých nejznámějších knih popisuje Robert Fulghum příběh muže, kterého hasiči zachránili z doutnající postele. Když se ho zeptali, jak k tomu došlo, odpověděl jednoduše. „Už hořela, když jsem si do ní lehal.“ Ani současná vláda český energetický požár nezpůsobila. Místo ohniska požáru se její kroky ale zatím soustředí na hořící nábytek a textilie okolo.

A jak už to bývá, pokud nezasahujete u zdroje, sledujete a hasíte jen nově vznikající drobná ohniska. Tím může být například rostoucí nezaměstnanost, pokud i nadále necháme velké firmy na holičkách. Současná plošná opatření se jich totiž netýkají a na situaci nejsou připravené. Ona připravenost je dokonce tak tragická, že podle posledních údajů Svazu průmyslu a dopravy má na příští rok ceny plynu či elektřiny nasmlouvané pouhá pětina firem. Letos přitom těžily ze zafixovaných cen elektřiny dvě třetiny podniků a ze zafixovaných cen plynu dokonce 69 % z nich. Pokud vám ale vzroste část nákladových položek, musíte logicky šetřit jinde, a tak zdrojem úspor bude nevyhnutelně i propouštění.

Co tedy skutečně potřebujeme? Potřebujeme se po našem hořícím pokoji rozhlédnout a promyslet, kde jsou skutečná ohniska naší krize. Nedívat se jen na to, co už hoří, ale i na problémy, které teprve vzplanou. Rozhlížíme se však už od jara a jednorázová opatření nejsou náhradou za dlouhodobou koncepci, která chybí. Koukněme se v příkladu energie ze slunce na Německo. Geografická poloha je stejná, ale odvaha činit velká rozhodnutí směrem k lepší budoucnosti rozdílná. U našich západních sousedů chtějí mít do roku 2030 dvě stě gigawattů instalovaného solárního výkonu oproti současným šedesáti. Pokud bychom se jim chtěli přiblížit, musíme mít do stejného data třicet gigawattů místo dnešních dvou. Jak to udělat? Musíme chtít dělat opravdu velké projekty a říct si, že současná krize je pro to ideální příležitostí.

Energetický mix Česka nezachrání malé či střední firmy a vyšší střední třída, která si nyní díky dotacím může dovolit investici do solárních elektráren. Potřebujeme maximálně uvolnit prostředí, odstranit byrokracii, podpořit vznik komunitních projektů udržitelné energetiky a nastavit pravidla, která půjdou v duchu aktuálních trendů. Například uvolnění požadavků na EIA u OZE projektů, které navrhla Evropská komise nebo dočasným moratoriem na povolování těchto staveb v Česku. V zájmu energetické bezpečnosti a udržitelné budoucnosti prostě musíme hledat příležitosti pro (nejen) solární giga projekty.

Ty jsou dnes totiž v Česku takřka nerealizovatelné. Dokonce i předkladatelé současných novel se ve svých zprávách bojí vyslovit to, co my, úspěšní v globálním byznysu, dávno víme. Pokud v Česku chcete vytvořit velký projekt, který nebude zásobovat jednu firmu nebo domácnost, ale celé stovky, budete čekat třeba dva roky, ale taky se nemusíte dočkat za pět sedm let. Podmínky je samozřejmě nutné odpovědně nastavit. Posunout se ale musíme, protože vize budoucího energetického mixu Česka je bez nich nerealizovatelná.

Současná krize je naší dávno hořící postelí. Na poli energií navíc sledujeme podobný nesoulad jako na developerském trhu s bydlením, o jehož krizi hovoříme už drahné roky. Současná podoba stavebního zákona a nesoulad vizí vlády s kroky nižší úrovně veřejné správy totiž vylučují, aby tu zajímavé a dostupné projekty vznikaly. Chuť to změnit tu přitom je. A odkud vychází? Odspodu. Od spotřebitelů a z prostředí byznysu. Lídři nejrůznějších segmentů, například my v rámci fotovoltaiky, totiž nejlépe vědí, jak krize v jejich oboru zvládat a ve výsledku i jak pomoci všem, kterých se daná krize tyká. Ta energetická se dotýká nás všech, a pokud nezačneme být akční u zdroje, budeme stále jen za draho hasit ohniska místo toho, abychom začali renesanci českého energetického mixu.