Skořepa: ČNB několikrát překvapila svět. Pochybami o Michlovi by nezaujala

Známé herecké přísloví praví, že není malých rolí. Z hlediska velikosti a mezinárodně obchodního významu ekonomiky, kterou „má na starost“, se role ČNB dá pokládat za spíš malou. Přesto ale za dobu své existence už několikrát i v této malé roli sehrála velké divadlo, kterým upoutala řadu diváků daleko za hranicemi Česka. Občas šlo dokonce o divadlo přímo průkopnické.

Než se dostaneme k nejnovějšímu kusu, v němž mohla být ČNB středem zájmu v nejbližších týdnech, připomeňme si některé kusy předchozí.

Prvním představením, kterým ČNB zaujala, a to jednoznačně pozitivně, byla vzorně hladká odluka české a slovenské měny počátkem roku 1993. Byla provedena během necelého jednoho týdne v únoru a její bezproblémový průběh byl o to cennější, že ještě na podzim předchozího roku se o vzájemných měnových vztazích mezi oběma zeměmi po rozdělení Československa horečně jednalo, protože představy obou stran se výrazně rozcházely.

Mnohem méně se ČNB může chlubit měnovou krizí, která postihla korunu o čtyři roky později. V důsledku nesprávně nastavených cílů české měnové politiky (zejména nevhodného souběhu cílování peněžní zásoby a směnného kurzu) česká měna oslabila během jednoho dne koncem května 1997 vůči dolaru o téměř deset procent. ČNB se tehdy snažila prudkému oslabování měny bránit hektickým výprodejem svých devizových rezerv nahromaděných předchozími letitými intervencemi proti posilování koruny, ale po pár dnech tuto snahu vzdala.

Vývoj koruny byl tehdy divokou podívanou, nicméně o žádné (v tomto případě ostudné) průkopnictví nešlo. Podobných – a v některých případech i výrazně dramatičtějších – měnových krizí si už v předchozích letech a desetiletích dost užila různě po světě řada jiných měn.

Blíž k průkopnictví mělo to, co po měnové krizi následovalo – přechod ČNB na ukázkový, učebnicově čistý režim cílování inflace od konce roku 1997.

Česko tehdy bylo teprve sedmou zemí světa, jejíž centrální banka přešla na tento dnes ve vyspělém světě už zcela standardní režim, předběhly nás Nový Zéland v roce 1989, Kanada, Velká Británie, Švédsko, Austrálie a Izrael postupně během 90. let. V rámci zemí zařazovaných tehdy do tranzitivních a méně rozvinutých ekonomik jsme však byli první.

S přechodem na cílování inflace souvisí i další úctyhodný zářez ČNB, a to na poli komunikace s veřejností. Bývaly doby, kdy se centrální banky chovaly extrémně tajnůstkářsky. Záměrně si pěstovaly pověst uzavřených pevností, za jejichž zdmi se provádějí smrtelníkům zcela nepřístupné a nesrozumitelné výpočty a analýzy, z nichž pak nějakým zázrakem vycházejí skvělá měnověpolitická rozhodnutí.

Kdo ovšem často měl vcelku dobrý přístup do těchto pevností a měl velký vliv na to, jakou měnovou politiku centrální banky volily, byli politici, kteří byli v danou chvíli zrovna u moci.

Postupně ale vyspělý svět došel k závěru, že tento model fungování není dobrý. Především že není dobrý onen vliv politiků, který často nutil centrální bankéře k měnové politice podporující přehřívání ekonomiky (čti: velmi nízkou nezaměstnanost); důsledkem totiž byla vysoká inflace a z toho plynoucí makroekonomické potíže.

Proto se mnohé vyspělé země (a pak i mnohé méně vyspělé) rozhodly postavení centrálních bank výrazně překopat a dát jim při výkonu měnové politiky velkou dávku samostatnosti. Logickou podmínkou ovšem bylo, že kdokoliv z expertů nebo i široké veřejnosti bude mít kdykoliv možnost si ověřit, co přesně centrální banka na poli měnové politiky dělá a jestli úvahy, které ji k tomu vedou, jsou správné.

Jinak řečeno, taková hodně samostatná centrální banka v demokratické společnosti musí hrát s maximálně otevřenými kartami. Musí být maximálně otevřená, sdílná, transparentní. Je to stejné jako s kuchaři v restauracích, nechceme jim do vaření mluvit, ale je příjemné, když máme možnost (jak je to zvykem v Asii, nikoliv ovšem v Česku) na vlastní oči sledovat, z čeho a jak naše jídlo chystají.

A právě v tomto ohledu se ČNB postupně stala skutečným průkopníkem. V akademických studiích porovnávajících transparentnost více než stovky centrálních bank ve všech koutech světa se ČNB postupem let propracovala až na druhé místo, čímž za sebou postupně nechala dokonce i Reserve Bank of New Zealand, tedy kolegyni, která s cílováním inflace přišla jako první. Na prvním místě se už léta drží švédská Sveriges Riksbank.

V praxi to znamená, že nám ČNB o sobě, svých krocích a svých úvahách říká skutečně hodně – více, než odhaluje veřejnosti naprostá většina centrálních bank jinde ve světě.

Oči mnoha zahraničních pozorovatelů se stočily na ČNB také v listopadu 2013, kdy vyhlásila svůj „kurzový závazek“. Šlo o závazek prodávat koruny (a nakupovat za ně cizí měny) v rozsahu, který bude třeba, aby kurz české měny neposílil pod hranici 27 korun za euro.

Kurzový závazek byl manévrem, který se v odborné literatuře už předtím rozebíral, ale v praxi byla ČNB první, kdo ho vyzkoušel. Motivem byla tehdy snaha pokračovat v boji proti příliš nízké inflaci, poté co ČNB už koncem roku 2012 snížila svou repo sazbu (coby základní nástroj boje) až téměř na nulu, chtěla do boje nasadit dodatečný, kurzový nástroj. ČNB ukončila tento závazek v dubnu 2017.

Dodnes se vedou spory o to, zda byl kurzový závazek nápadem dobrým, nebo špatným. Skutečně důkladná a nezávislá analýza zatím provedena nebyla. Nicméně z jen velmi vlažné reakce české ekonomiky (velmi váhavého zvýšení inflace a růstu mezd) na oslabení kurzu se dá usuzovat, že ze zpětného pohledu můžeme mluvit o dobrém nápadu s ne zcela dobrým provedením.

Kurzový závazek sice celkově trval zhruba tři a půl roku, nicméně ČNB během celé této epizody oficiálně zaručovala udržení kurzu na oslabené úrovni dopředu vždy maximálně na období zhruba roku a čtvrt – a takové období bylo zřejmě málo dlouhé na to, aby přimělo firmy k plnohodnotnému přizpůsobení, tedy k odpovídajícímu zvýšení cen a mezd.

Nedávným představením, kterým ČNB vzbudila pozornost i leckde jinde než v Česku, bylo rychlé zvyšování úrokových sazeb po skončení pandemie covidu-19 z „covidové“ supernízké hladiny 0,25 procenta až na sedm procent v létě 2022.

Výš než ČNB držely svou základní úrokovou sazbu v tu chvíli jen centrální banky v zemích jako Argentina, Nigérie, Rusko nebo Turecko. Centrální banky všech rozvinutých zemí klopýtaly za ČNB. V Evropě naši centrální banku předehnala jen ta maďarská, ale je otázka, zda lze maďarskou ekonomiku s jejím mizerným ratingem ještě pokládat za rozvinutou.

A tím jsme dospěli k aktuálnímu dění. Jistou pozornost mohlo vzbudit (ale ve stínu dění na Ukrajině příliš nevzbudilo) už zahájení intervencí na obranu před oslabením domácí měny po jmenování Aleše Michla guvernérem loni v květnu.

Mnohem větší pozdvižení by jistě vyvolal v minulých dnech tolik propíraný scénář: tedy že by se nový prezident Petr Pavel rozhodl Aleše Michla z čela ČNB odvolat s tím, že řízení centrální banky bez daného stupně prověrky je nejen nelegitimní, ale přímo nelegální.

Ale i tentokrát – podobně jako v případě měnové krize v roce 1997 – by nešlo o žádné zásadní průkopnictví. Nucené odchody centrálně bankovních guvernérů jsme totiž mohli v posledních letech nebo desetiletích vidět nejen v zemích jako Turecko nebo Alžírsko, ale také v Lotyšsku v roce 2018 za korupci, ve Švýcarsku v roce 2012 kvůli podezřelým devizovým obchodům guvernérovy lepší polovičky a v Itálii v roce 2005 za nelegální zasahování do soutěže o prodej jedné z tamních bank.

A úplnou novinkou by v rámci Evropy nebyla ani varianta, že by guvernér Michl zůstal v křesle bez daného stupně prověrky, a tedy s přetrvávajícím břemenem určitých pochyb o jeho osobní integritě. S podobnou zátěží (týkající se ovšem korupce) se v období let 2016–2019 potýkal například řecký guvernér, měl ale silnou podporu šéfa ECB a nakonec byl veškerých obvinění zproštěn. A guvernér na sousedním Slovensku byl před dvěma lety a opět před měsícem dokonce obžalován z korupce.

Centrální banky sice požívají vysokou míru důvěry, nicméně zdaleka ne každý guvernér je úplný svatoušek. Věřme, že ČNB se průkopnictví v tomto smutném směru vyhne i do budoucna.