Článek
Centrální banka od ledna příštího roku zvýší na dvojnásobek bankám prostředky, které u ní musí mít povinně a bezúročně, zadarmo, uloženy. Jde o rezervy, které musí banky držet u centrální banky, aby měly prostředky pro případ, že část lidí začne náhle vybírat vklady. A od loňska za tyto peníze nemají žádný úrok.
Tyto rezervy historicky vznikly na základě potřeby bank držet část svých aktiv ve vysoce likvidní formě a dnes se jim většinou mnoho pozornosti nevěnuje. Tento krok zdůvodnila ČNB „snížením nákladů měnové politiky při zachování její efektivity“. Proč tak ve skutečnosti dělá, ví samozřejmě jen sama ona, respektive příslušné odborné útvary a bankovní rada.
Rozhodně se však tímto krokem dostává do rozporu jak s praxí svého chování za posledních 25 let, s poznatky moderní měnové teorie i tím, jak na svých vlastních stránkách popisuje povinné minimální rezervy a jejich využívání pro měnovou politiku.
Pokud jde o efekty tohoto kroku, tak objem povinných minimálních rezerv jejich zdvojnásobením ze dvou na čtyři procenta vzroste zhruba o 130 mld. Lze předpokládat, respektive ČNB asi předpokládá, že jejich navýšení může o stejný objem bezprostředně snížit i prostředky, které musí stahovat za měnověpolitickou sazbu z trhu.
Navýšením rezerv při očekávatelném poklesu jejich sazeb pod 4 % tak za rok ušetří ČNB asi 7 mld. Kč, které dnes platí komerčním bankám za stahování peněz. Při vší úctě k miliardám, při rozsahu aktivit ČNB opravu nejde o mnoho.
Jen pro srovnání uvádím několik údajů z účetní uzávěrky ČNB za loňský rok: zisk 55 mld. Kč, úrokové výnosy 66 mld., úrokové náklady 196 mld. Kč, rozměr rozvahy 3384 mld. Kč.
Jednotky miliard jsou významné při provozu ČNB, pro reputaci centrální banky je třeba dbát na řádné hospodaření, a je dobře, že ČNB zvýšila v posledním roce úsilí, které na to vynakládá. Z hlediska jejich měnověpolitických aktivit jsou ale jednotky miliard spíše „šlehačkou na dortu“.
Oněch 7 miliard korun úspor je navíc horní mez. Jde o odhadovaný náklad ČNB na tom, že ona dvě procenta, o která zvedla povinný vklad, by jinak musela bankám úročit.
Zvyšování povinných minimálních rezerv z hlediska komerčních bank penalizuje klientské vklady, snižuje tedy zájem bank o držení vkladů a samozřejmě i jejich ochotu je úročit.
Zvýšení povinných minimálních rezerv následuje po loňském zrušení úročení povinných rezerv – tento krok tehdy ČNB zdůvodnila harmonizací s podmínkami Evropské centrální banky. Lze říci, že v důsledku změn v oblasti povinných minimálních rezerv dojde k poklesu úroků z vkladů u bank o „něco málo“ nad 0,1 %.
Více než dostatečně likvidní bankovnictví v České republice navíc umožňuje bankám optimalizovat, rozuměj snížit, množství vkladů, které banky drží.
Z hlediska obezřetnosti a bezpečnosti naší finanční soustavy to sice nebude krok správným směrem, ovšem pobídky ČNB svými změnami v oblasti povinných minimálních rezerv vytvořila.
Čímž se dostáváme k povinným minimálním rezervám (dále PMR) v kontextu centrálního bankovnictví. Zde zacitujme z webu ČNB, který definuje jejich tři základní funkce (jako podklad při tom používá práci MMF): obezřetnostní, měnověpolitickou a likviditní.
Vzhledem k tomu, že měnová politika byla v tiskové zprávě explicitně zmíněna, vrátím se k ní v dalším odstavci.
K první funkci z oněch dvou dalších, tedy obezřetnostní, ČNB na webu shodu dnešní teorie popisuje takto: „V současnosti však podobnou funkci plní novější a lépe zacílené obezřetnostní nástroje… v podobě kapitálových a likviditních požadavků na banky, systémů pojištění vkladů či nástrojů regulujících úvěrovou aktivitu na konkrétních trzích… při existenci zmíněných sofistikovanějších nástrojů však… považuje obezřetnostní roli PMR spíše za zastaralou.“ (zde i dále zvýrazněno autorem).
To nezní úplně jako trhák, a přitom je třeba uvést, že právě z této funkce vznikl požadavek na existenci povinných minimálních rezerv.
Pro poslední likvidní funkci pak web ČNB a jím citovaná literatura určité pochopení nachází: „Povinné minimální rezervy tak… usnadňují řízení likvidity komerčních bank, umožňují hladší průběh platebního styku a povzbuzují obchodování na mezibankovním trhu a zároveň mohou pomáhat hladší transmisi měnové politiky. Ze všech zmiňovaných funkcí PMR považuje odborná literatura obvykle právě tento argument jako prakticky jediný relevantní důvod ospravedlňující existenci PMR v rozvinutých zemích i v moderních dobách“. Takže nyní už víme, proč ČNB ani po roce 1999, kdy výši rezerv snížila na 2 % základu, zjednodušeně vkladů, nezrušila. Proč je ale právě dnes považuje za nutné zdvojnásobit, zde ovšem určitě nevyčteme.
Čímž se dostáváme ke vztahu povinných minimálních rezerv a měnové politiky. Zde je web ČNB opět docela jasný a konstatuje, že „funkce PMR jako měnověpolitického instrumentu je v tradiční literatuře uvažována v souvislosti s použitím staršího teoretického modelu tvorby peněz… Ani jeden z těchto předpokladů však neodpovídá modernímu provádění měnové politiky ve vyspělých zemích. V situaci, kdy centrální banka v režimu cílování inflace určuje měnověpolitickou úrokovou sazbu… PMR nehrají z tohoto čistě režimového měnověpolitického hlediska prakticky žádnou roli“.
Dále ovšem ČNB uvádí, že povinné měnové rezervy mohou hrát roli a „doplňovat nástroj nominálních úrokových sazeb“, aby konstatovala, že „Používání PMR za účelem řízení přílivu kapitálu a celkového ovlivňování měnověpolitických podmínek je v praxi standardně aplikováno v některých rozvojových zemích, typicky v Latinské Americe.“
My dodáme, že je využíváno též v praxi centrálních bank nedostatečně vybavených měnovými rezervami a s poměrně exotickým vztahem k finanční a fiskální stabilitě známých evropských ekonomik, jako jsou Turecko či od nás méně vzdálené Maďarsko.
Text ovšem pokračuje, „Nevýhodou využívání PMR k tomuto účelu je ovšem jednak to, že jde o poměrně hrubý a nepřesný nástroj…, a jednak skutečnost, že vede k tržním distorzím. Neúročené rezervy totiž představují skrytou daň pro bankovní sektor a lze očekávat alespoň částečné přenesení daňové zátěže na klienty bank, tedy na firmy a domácnosti… Tento fakt může mít dva důsledky: může vést k částečnému přesunu aktivity a rizik k nebankovním, neregulovaným institucím (tzv. shadow banking) s kompetitivní výhodou oproti bankám, a může také docházet k znevýhodňování malých a středních firem, které jsou na bankovním finančním zprostředkování více závislé.“
Čímž se obloukem vracíme k motivaci ČNB na zdvojnásobení míry povinných minimálních rezerv. Zaspekulujme si.
Je evidentní, že stabilní a likviditou oplývající finanční systém obezřetnostní či likvidní motiv vylučuje, koneckonců je nezmiňuje ani tisková zpráva ČNB. Formulace o „zachování efektivity měnové politiky“ zase nenaznačuje nějakou potřebu hrát si s nějakým novým měnový nástrojem, koneckonců, pokud by měnová autorita potřebovala ovlivnit v důsledku krize na Blízkém a Středním východě oslabující kurz, může vždy sáhnout k verbálním intervencím a výše našich rezerv zaručí, že budou brány víc než vážně.
Takže tedy skutečně jde o snížení nákladů? Zde by ovšem měli nejen akcionáři komerčních bank velmi zpozornět. Je možné, že ČNB skutečně nevadí, že poslední kroky, které v oblasti PMR realizovala, posouvají naši měnovou politiku směrem k Dolním Uhrám, Malé Asii a Latinské Americe.
Snaží-li se ČNB opravdu navzdory tomu, že sama v již citovaném textu na svém webu konstatuje, že taková činnost je „tržní distorzí“, která „představuje skrytou daň“, u níž „lze očekávat částečné přenesení na klienty bank“, vylepšit svůj hospodářský výsledek, nemusí se zastavit na zdvojnásobení PMR.
Ze zákona je při stanovování výše PMR limitována na 30 % základu. Stávající objem povinných minimálních rezerv definovaný od Nového roku na 4 % základu tedy může teoreticky zvednout ještě 7,5krát. A ani v praxi není prostor pro snížení nákladů měnové politiky nijak vyčerpán.
Z roční zprávy ČNB o výsledku hospodaření za rok 2023 plyne, že loni ČNB sterilizovala, rozuměj za úrok z trhu odčerpávala, průměrně 2547 mld. Kč s náklady na úrovni 181 mld. Kč.
Stávající navýšení PMR o 2 %, po kterém bude podle mého odhadu jejich objem činit cca 260 mld. Kč a kterým si ČNB svůj hospodářský výsledek příští rok vylepší tak do 7 mld. Kč, lze tedy za účelem vyspravení hospodaření skutečně ještě mnohokrát opakovat.
Krok ČNB z tohoto týdne přitom svědčí o tom, že poznatky stávající měnové teorie tak, jak je sama ČNB formuluje, nebyly faktorem, kterým by se její řídící orgán, tedy bankovní rada, nějak zatěžoval.
Samozřejmě situaci není třeba dramatizovat, vylepšení hospodaření ČNB o částku přibližně 7 mld. Kč, její přenesení do hospodaření bank a pak od nich do české ekonomiky není při jejím dnešním rozměru závažným šokem.
Jsem však přesvědčen, že by bylo víc než vhodné, abychom se dozvěděli, jak to stávající bankovní rada dlouhodobě myslí s prioritizací hospodářského výsledku na úkor kvality měnové politiky, tak jak ji sama definuje.
A nejen proto, abychom se záhy nedivili. Jsem přesvědčen, že i pro její členy by to mohlo být užitečné a produktivní zamyšlení.
