Singer: Strasti předpovídání a modelování centrálních bank

„Současná úroveň inflace neodpovídá konceptu cenové stability.“ – D. Powell, 3. 11. 2021

Minulé pondělí zveřejnila Česká národní banka (ČNB) kompletní doporučení a podkladové materiály, které si v lednu vyžádala od tří měnových autorit ke svému modelovému a analytickému rámci. Jen zdánlivě suchopárné cvičení umožňuje zásadní nahlédnutí na problémy, které řeší nejen naše měnová autorita v době, kdy v globální ekonomice skončila epizoda mimořádně vysoké inflace, ale i poučení, které si z této epizody centrální banky berou.

Vlna inflace, která po zhruba dvou desetiletích, kdy se přírůstek cen zdál být pevně pod kontrolou a jediným problémem bylo časté podstřelování inflačních cílů centrálních bank, zaskočila prakticky všechny vyspělé ekonomiky světa.

Z hlediska předešlé zkušenosti s inflačním cílováním, kdy se léta debatovaly odchylky od cíle na úrovni jednoho, dvou procentních bodů, se není čemu divit.

Naše vlastní bolestná zkušenost s dvouciferným přírůstkem cen, kterou s výjimkou Slovinska (maximální meziroční přírůstek cen se tam nacházel těsně pod devíti procenty) s námi sdílely všechny „nové“ ekonomiky EU, nám trochu zakrývá univerzální charakter tohoto šoku.

Nicméně ještě na počátku roku 2023 se inflace ve všech ekonomikách EU odchylovala od cíle o více než dva procentní body s jedinou výjimkou nevelkého Lucemburska, kde nicméně i tak zespodu „lízala“ čtyři procenta.

V případě ČNB byla bolest ze šoku ještě násobena evidentním rozkolem členů bankovní rady, což komunikaci zásadně stěžovalo. A to vše vyostřila výměna guvernéra, kterou nekonsensuálně přijímali nejen mnozí ekonomičtí komentátoři.

Požádat vnější autority o nezávislý posudek základů měnové politiky je v takovém případě krok, který má v historii centrálního bankovnictví množství precedentů.

Posudky byly zadány tři, jeden od expertů z týmu Fakulty financí VŠE a dva od autorit spojených se slovutnými akademickými institucemi Velké Británie. Liší se v řadě doporučení, ale základní zprávu lze v podstatě vyvodit z grafu, který byl součástí podkladů, jež jim ČNB poskytla.

Graf shrnuje odpovědi na používané modely v dotazníku, který pro ČNB vyplnily odborné aparáty 22 významných centrálních bank. Konkrétně odpovědi, které se týkají množství a kvality ekonomických modelů využívaných měnovými experty těchto bank. Dovolím si je shrnout ve zjednodušené podobě do tabulky:

ČNB tedy patří mezi ty centrální banky, které pro analýzu a modelování používají jen jeden model. Takových ale není mnoho.

K tomu je dobré přidat trochu historie. Stávající model využívaný ČNB vznikl a byl odladěn v druhé polovině první dekády tohoto tisíciletí, tedy v době, kdy jsem tam měl možnost působit.

Motivem jeho vzniku nebyl zásadní nezdar v oblasti měnové politiky, ale dva faktory. Kromě ambicí mnoha odborníků ČNB posunout se ve vývoji modelových nástrojů „na samotnou hranu“ tehdejšího pokroku, šlo o dlouho narůstající frustraci drtivé většiny členů rady z neschopnosti tehdy využívaného modelu „trefovat“ alespoň „trochu rozumně“ vývoj měnového kurzu.

A v evropském kontextu středně velké, mimořádně otevřené ekonomiky je kurz „dost podstatná“ proměnná a fakticky je po měnověpolitické sazbě ta druhá nejpodstatnější pro úvahy o budoucí inflaci a tím i měnovou politiku.

Ustřeluje-li ale v modelu spíš o více než jednu korunu vůči realitě, frustrace tvůrců měnové politiky se často obrací nejen vůči modelu, ale i vůči jeho provozovatelům (tato věta je také tak trochu má opožděná omluva týmu měnové sekce).

Tipuji, že situace se nyní bude měnit. Tvorbu a rozvoj ekonomických modelů vždy určuje rozvoj ekonomické i statistické teorie, dostupná data, lidé a výpočetní technika. Dnes máme pokročilou jak lidskou, tak hardwarovou základnu, data nejen ze státních statistik, ale i ze sociálních sítí, a teoretickou základnu postavenou na nových přístupech k modelování ekonomiky.

Připadalo by mi ale rozumnější toto vše využít v alternativním modelu, než se to snažit včleňovat do základního modelu a znovu tak vše odlaďovat ještě ve složitějším prostředí. –⁠⁠ Možná kdyby odlaďování mohl nějak efektivně podpořit pokrok spojený s nástupem AI, i tak mám ale pochybnosti.

Alternativní model je často snazší i pro přemýšlení o měnové politice. Nicméně toto rozhodnutí mi už dávno nepřísluší. Bankovní rada po pár měsících jistě učiní nějaký moudrý závěr.

Rád bych naopak zdůraznil něco jiného, co s doporučeními také souvisí. Všechna směřují k rozšiřování schopností analytického a modelového rámce, který ČNB má. Tato rozšíření budou nakonec nejvíc limitovat lidské zdroje a rozpočet. Zde si dovolím uvést jednu svou zkušenost z manažerské praxe.

Hodně často se pejorativně říká, že se někdo, tým, instituce, po zkušenosti s nějakým nezdarem jen lépe připravovali, ale na „minulou válku“.

V tomto případě tedy na minulé problémy související s covidem, logistickou krizí, fiskální expanzí, či krizí dodávek energií způsobenou ruskou agresí. Jenže je i něco horšího než nákladná příprava na „minulou válku“. A tím jsou opatření, jež sice hodně stojí, ale moc by nepomohla ani v minulé válce.

Čte-li si člověk, který zažil trochu centrálního bankovnictví zblízka, doporučení, jež centrální banka dostala, nemůže se ubránit dojmu, že i jejich úplná a na lidské i finanční zdroje náročná realizace by v nejlepším vedla k tomu, že by se aparát ČNB přiblížil, či dosáhl úrovně, jakou mají centrální banky největších ekonomik. Tedy více modelů, schopnost explicitněji mapovat další sektory ekonomiky atd.

Ale i tyto instituce válku s minulou inflací prohrály. I pro ně platí výrok o neslučitelnosti s cenovou stabilitou.

Je dobře, že si ČNB objednala názor z vnějšího prostředí na to, co dělat jinak, a že se jím bude dále systematicky zabývat.

Ale čekat, že měnová politika nějak dramaticky lépe v budoucnu uspěje v případě tak neobvyklých překvapení, jako je jednou za století se opakující globální pandemie či válka takřka za humny, je naivní. Překvapení budou a nezdary jsou součástí praxe všech, včetně praxe centrálních bank.

Dnešní ČNB se více než v posledních letech stará i o provozní výsledek svého hospodaření. A to i v takové míře, že motivy hospodaření občas – k mému úžasu – míchá i do praxe měnové politiky. Bude-li je ale akcentovat i v případě tohoto cvičení, pohoršen určitě nebudu.