Článek
Novoroční prezidentský, jak ho v komentáři pojmenoval Alexandr Vondra, „granát“ na téma eura – chtělo by se nám fandům českého génia Járy Cimrmana říct i „šrapnel“ – rozhodně a zjevně na úkor shody v pětikoalici dokázal oživit debatu o vstupu Česka do eurozóny.
Většina fandů vstupu argumentuje primárně politickými argumenty, ty ekonomické jsou naopak bagatelizovány jako neprůkazné. Členství v eurozóně nám má zajistit rozumnější ekonomickou politiku, pevnější zakotvení na „Západě“, vyšší úroveň bezpečnosti či větší vliv v EU. V dnešním hrozbami nabytém světě by asi bylo super, kdyby nám v těchto oblastech euro skutečně mohlo pomoct, bohužel, už první srovnání přání se skutečností vede k závěru, že jeho význam je tu dramaticky přeceňován.
Ale nejprve k tomu bagatelizování ekonomických argumentů. Zastáncům vstupu do eurozóny tu sice nahrál vzestup inflace v posledních letech, který u nás (podobně jako v nám podobných zemích eurozóny) dosáhl hodnot, jež jsme u nás naposledy zažili v první polovině 90. let, ale i jim je jasné, že už lednová inflační čísla tuto neblahou epizodu ukončí.
Navíc si ale ti sofistikovanější z nich uvědomují, že při propagaci vstupu do eurozóny potřebují obecně roli ekonomie, jejich teoretických poznatků ohledně společné měny i ekonomické statistiky za období existence eura bagatelizovat. Ekonomická teorie totiž má, bohužel bez vědomí i značné části ekonomické obce, jejíž příslušníci si to ze svého uvažování z mnoha důvodů „vytěsnili“, ohledně vhodnosti společné měny pro více zemí docela jasno, považuje ji za nevhodnou. Pro existenci měnové zóny vyžaduje ekonomická teorie minimálně rozpočet o relativním rozměru odpovídajícím rozpočtu běžné federace, ideálně pak, ne-li unitární, tak alespoň federativní uspořádání.
Hlavní důvody, proč toto o eurozóně, minimálně v Evropě, tak často neslyšíme, jsou dva: Eurozóna měla být nástrojem vedoucím k federalizaci. A současně, ač teorie i zkušenost s existencí společných měn nemohly v tomto vést k optimismu, zakladatelé eurozóny doufali, že největší projekt EU své doby navzdory tomu, co říkala ekonomie, povede v tomto případě ke konvergenci a sjednocování.
Jenže za čtvrtstoletí od vzniku eurozóny a 20 let materiální existence eura jako platidla už víme, že se země eurozóny federací nestaly a místo konvergence jejich ekonomicky slabších částí k těm výkonnějším pozorujeme, přesně v souladu s ekonomickou teorií, pravý opak. Ekonomická výkonnost EU, kterou dnes eurozóna tvoří, zaostává nejen za rychle rostoucími ekonomikami Asie, ale i za růstem USA. (Někteří kolegové z oboru se toto snaží bagatelizovat mj. i tím, že se v EU méně pracuje. Ano, s menšími pobídkami k práci toto většinou souvisí…) Eurozóna jako projekt, který měl pomoci ekonomickému růstu zemí EU na úroveň ostatních vyspělých ekonomických celků, nesplnila očekávání.
Pokud jde o ekonomiky střední Evropy, máme k dispozici i srovnání s hospodářskou výkonností obou středoevropských ekonomik, které euro zavedly, tedy Slovenska a Slovinska. Už první pohled na vývoj výstupu, HDP, v tržním kurzu, celkově, či na hlavu, od doby, kdy obě země do eurozóny vstoupily, vede i při našem mimořádně chabém ekonomickém výkonu posledních let k závěru, že se nám mimo eurozónu vedlo lépe.
Rozdíl výstupu na hlavu se od doby, kdy Slovinsko vstoupilo do eurozóny, do roku 2022, snížil v náš prospěch o více než třetinu, náš odstup a od vstupu Slovenska v náš prospěch vzrostl zhruba o polovinu. Podobně tomu při relativně stabilní populaci všech tří zemí je samozřejmě i pro celkový ekonomický výstup.
Přínos společných měn klesá
Dovolím si také jednu obecnější poznámku ke klesajícímu přínosu společných měn. Ještě v počátku mého působení v centrální bance v druhé polovině první dekády tohoto tisíciletí se před vznikem eurozóny i po něm například v zemích jihovýchodní Asie debatovalo, zda není vhodné něco podobného uskutečnit i tam. EU se zdála být vzorem. Dnes tam o ničem takovém neslyšíme. Není to náhoda a není to jen odraz problémů eurozóny.
Technologický pokrok posledních tří dekád, především digitalizace přinášející masivní zlevnění a zefektivnění zpracování i přenosu informací dramaticky snížily náklady existence více měn. Řečeno lapidárně, srovnávání cen a měnové transakce v době faxu, nutnosti přepisovat vše ručně do tabulkových procesorů a telefonické pokyny bankéřům byly mnohem dražší. Digitalizace to vše zlevnila i zrychlila, čímž ale marginalizovala hlavní motiv úvah o vzniku měnových unií.
Takže pro vstup do eurozóny jsou ti, kteří o něj usilují, nuceni hledat argumenty, jako jsou „tlak a dohled členů eurozóny navzájem vedoucí k lepším ekonomickým politikám“, „politické zakotvení na Západě“, „bezpečnost“, či dokonce „blízkost k rozhodování v EU a větší vliv na toto rozhodování“.
Pokud jde o ty lepší ekonomické politiky: Finanční situace většiny ekonomik eurozóny se dlouhodobě - opakuji, máme zkušenost z více než dvaceti let její existence – zhoršuje vůči členům EU, kteří do eurozóny nevstoupili. Což se odráží v jejich rozpočtovém hospodaření, zadlužení a nakonec i ratingu. Členství v eurozóně evidentně vede k relativně větším pobídkám vůči „černému pasažérství“ v oblasti převážně fiskálních politik. Skupinový dohled ostatních členů, pravidla (průměrné zadlužení členů EU je 90% HDP, podmínka pro vstup 60 %), ale ani případný tlak ze strany autorit EU toto nedokázal zvrátit.
K onomu politickému „zakotvení“ v „evropských, západních hodnotách“ by snad mohlo stačit zmínit dnešní situaci na Slovensku. V eurozóně je 15 let… Ochutnávku tohoto „zakotvení“ nám předtím nabídl třeba komunisty vedený Kypr. Nebo abych nejmenoval jen menší země, Španělsko. Tam premiér rozdává amnestie separatistům, aby nepřišel o moc. Tak „zakotvení v západních hodnotách“ nevypadá. Obecněji, členství v eurozóně za nikoho domácí politiku neodpracuje.
Zárukou bezpečnosti je NATO
Z hlediska bezpečnosti jako takové není euro, bohužel, dnes schopno dát Česku prakticky nic. V Evropě jsou jen 4 země, které mají armádu rozměru, jež jí umožňuje projektovat sílu a přispěchat někomu napadenému na účinnou pomoct. Jsou to Francie, Polsko, Turecko a Velká Británie. Jediným státem eurozóny, který má armádu schopnou skutečně významnější zahraniční intervence, je tak Francie. A ta se během Ruské agrese na Ukrajině zviditelnila nikoliv např. významnější pomocí Ukrajině, tu jsme poskytli my a Polsko, ale seriálem telefonátů Macron-Putin. (Zdvořile pak v dalším pomíjím historickou zkušenost naší země s Francií jako smluvně vázaným spojencem.)
Bezpečnostní deštník nám všem poskytuje NATO a v něm primárně, jak nám stávající akce na podporu bezpečnosti primárně pro nás Evropu potřebných zásobovacích tras lodní dopravy v oblasti Blízkého východu připomněla, USA a Velká Británie. Bude-li někde poskytnuta vojenská podpora vůči vnější, řekněme si na rovinu ruské, agresi, prostě s přítomností země v eurozóně, jak si dnes v kontextu blížících se prezidentských voleb v USA více a stále bolestněji uvědomují baltští členové eurozóny, nesouvisí.
Čímž se dostáváme k tomu poslednímu politickému argumentu, tedy oné „blízkosti rozhodování“ a „vlivu.“ V tomto ohledu opět stojí za pozornost fakta, třeba to, že i mimo eurozónu a „daleko od rozhodování“ získáváme při přerozdělování rozpočtu EU (dle údajů pro rok 2022) na jednoho občana nejen o polovinu více než podobně bohaté Slovinsko, ale stále i víc než významně chudší Slovensko.
Samozřejmě ale chápu, že z hlediska kariéry ambiciózního byrokrata, může kritérium přínosu „blízkosti rozhodování“ v EU vypadat jinak. Jen si myslím, že z hlediska prospěchu občana našeho státu, je fakt, že chudší soused, jehož politici jsou „rozhodování a vlivu“blíž už 15 let, získává stále méně než my, důvod k zamyšlení…
Ještě než vše shrnu, si ale dovolím formulovat, proč vlastně členství v eurozóně nijak významně ve výše zmíněných oblastech, dokonce evidentně ani v otázce pro fungování společné měny tak významné jako jsou rozpočtové politiky jeho členů, nic významného nepřináší. Souvisí to totiž s obtížností odchodu z eurozóny a odráží se to na jeho dnešní popularitě. Právě ta složitost vede k tomu, že odchod přestal být už nejméně po jednu dekádu uvažovanou možností. Není s ním hrozeno, není s ním argumentováno.
Ještě kolem roku 2010 byl odchod, tedy nucený odchod „klackem,“ který nutil některé členy eurozóny k tomu, co bylo nepříjemné, ale nutné. Dnes tomu tak není, odchod člena z eurozóny je evidentně noční můrou pro všechny zúčastněné. Což stálo za bezprecedentním odpouštěním dluhů a úroků Řecku, to stojí i za nedávnou emisí prvních společných dluhopisů eurozóny, které financují de facto podpůrný program pro Itálii a Španělsko.
Euro je dnes populární, ale bez reálné hrozby odchodu, vyloučení, nedisciplinuje, nemůže tak činit. A, čím se nehrozí, co zdánlivě v krátkodobém horizontu nemá náklad, je samozřejmě populární. Kdo by pak dbal na dlouhodobé ekonomické zaostávání, či trend růstu zadlužování.
Systém funguje jen tehdy, když z něj lze odejít
Pro naše zastánce vstupu a členství v eurozóně jako něčemu, navzdory výše zmíněným skutečnostem, významně prospěšnému – víra často příslovečně hory přenáší si – ale ještě dovolím připomenout něco. Právě Češi mají za sebou poměrně ojedinělou historickou zkušenost dvou relativně bezproblémových odchodů ze společných měnových zón. To, že jde z historického hlediska o skutečně výjimečnou historii, neznamená, že je-li v Evropě jeden národ, který odchod ze společné měny považuje za „zvládnutelné cvičení,“ jsou to Češi.
Takže i ona „kotva“ v podobě problematičnosti odchodu z eurozóny nebude zrovna v případě Čechů zaražena do dna zrovna hluboko. Což platí ještě mnohem víc i o případném členství v systému ERM II. V jeho dnešní podobě a s rozsahem devizových rezerv, jež má ČNB k dispozici, je případný odchod z tohoto systému rozhodnutím, které lze učinit relativně takřka kdykoliv.
Čímž už se dostávám k závěru. Vyzdvihování politických argumentů pro vstup do eura je přirozenou reakcí na to, že eurozóna je tu už čtvrtstoletí a její dlouhodobé výsledky jen potvrzují skepsi ekonomické teorie vůči společnému sdílení jedné měny více státy. Jenže i ty politické argumenty nevydrží srovnání s realitou. Dnes znovu intenzivně diskutovaný vstup do eurozóny, by přinesl Česku v oblasti „zakotvování“ a toho, o čem je bytí „v blízkosti rozhodnutí“ podstatně méně, než si i proponenti vstupu představují.
V oblasti „zabezpečování se“ před hrozbami, přicházejícími dnes samozřejmě primárně z Ruska, by nepřinesl nic. V oblasti „správnosti ekonomických politik“ zmenší naše pobídky k tomu, nacházet a implementovat správná řešení našich ekonomických problémů. To není úplně potěšující odečet.
Mnohem důležitější ale je, uvědomit si, že řešení tak zásadních problémů, jako je třeba naše bezpečnost, či základní geopolitickou orientaci našeho státu, nemůžeme žádným mechanismem outsourcovat, přenéstz domácí politiky do „Evropy.“
Rozumím touze po tom mít dnes, v době, kdy se mnoho to, co se zdálo jisté, hroutí, a mnoho rizik, které se zdály zažehnány se znovu spolu i s novými dalšími vynořují, najít jednoduché řešení, které pomůže. Ale euro nás ani nikoho jiného těch problémů nezbaví. Musíme si to odpracovávat, každý, komu na tom záleží, a současná debata o vstupu do eura nám vůči tomu, co je schopno členství v eurozóně přinést, jen bere čas a energii. Pokud se tak v těchto bytostně politických oblastech budeme spoléhat ne na sebe, ale na EU, Evropu, na společnou měnu, můžeme za pár let zjistit, že jsme začleňováni do úplně jiného „měnového systému,“ systému, jehož významné prvky znám ze svého mládí.
