Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Blíží se období, kdy se snad už dozvíme, jak budou vypadat detailnější parametry rozpočtu, jejž pětikoaliční vláda navrhne. Můžeme se tedy těšit na brzkou další debatu mimo jiné i o „správném“ rozměru českého státu, podpoře investic a vlastně i podpoře všeho.
To vše bude navíc zintenzivněno i blížícími se krajskými a senátními volbami, nemluvě už o tom, že ty do poslanecké sněmovny přijdou už za rok. Možná i proto je dobré si připomenout, jak se rozměr českého státu a jeho investování jeví v porovnání s ostatními státy EU.
Ale ještě než se do práce s daty pustím, dovolím si připomenout, že EU, tedy skupina států, s nimiž budu Česko porovnávat se světem, včetně dalších vyspělých ekonomik, v posledním čtvrtstoletí zřetelně zaostává a podezřelým je mimo jiné i v porovnání s ostatními evidentně větší rozměr evropských států vůči jejich ekonomikám (téma jsem rozebíral zde).
Takže benchmark v podobě ekonomik EU by rozhodně neměl být vnímán jako srovnávání se s těmi, kteří v globální konkurenci vítězí. Může však poskytnout informaci, jak si mezi systematicky poráženými stojíme my.
K porovnávání využiju data Světové banky z posledních dvou let nejprve na téma celkové váhy státu měřené v podobě celkových výdajů, tedy výdajů na investice i spotřebu, v procentech výstupu, tedy hrubého domácího produktu (dále HDP).
Protože se však váha státu systematicky mění, roste s bohatnutím společnosti, vztáhnu vše vůči příjmům na obyvatele. Přičemž si pro jistotu dovolím připomenout, že zde nejde o kauzální vztah, tedy bohatnutí obyvatel není, v žádném případě, důsledkem zvyšování váhy státních výdajů na HDP, ony také například rychleji rostou příjmy v chudších ekonomikách s nižším významem rozměru státu na ekonomice, jak jsem popisoval pro SZ Byznys v tomto článku.
Přesto je zajímavé vědět, jak velký máme stát, kolik celospolečenského bohatství přes něj v porovnání s ostatními přerozdělujeme s přihlédnutím k tomu, jak na tom s výstupem, tedy spíše přidanou hodnotou, zisky a mzdami na obyvatele v EU jsme.
Ještě musím podotknout, že tuto situaci nezažívám poprvé. Pro jakékoliv smysluplné srovnávání ekonomik EU je třeba ze souboru vyloučit údaje o dvou daňových rájích, černých pasažérech EU, tedy Irsku a Lucembursku. Není to zas taková škoda, jejich ekonomický model založený na daňovém ráji nám stejně už dnešní politická situace v EU napodobit nedovolí.
Ale zpět ke srovnávání, právě tečkovaná čára v grafu níže dává informaci o tom, kolik procent bohatství ekonomika s HDP na hlavu danou na vodorovné ose přerozděluje přes celkové výdaje státu. A vidíme, že Česko s HDP na hlavu lehce nad 30 tisíci dolarů na rok je v podstatě na této čáře (statisticky nevýznamně nepatrně pod ní). Z hlediska situace v EU, znovu připomínám nejpomaleji rostoucího bloku vyspělého světa, jsme tedy celkovou mírou přerozdělování velmi standardní ekonomika.
Méně pozitivní obrázek o naší pozici v EU (stále, až do konce tohoto textu s vyloučením Irska a Lucemburska) získáme, podíváme-li se na váhu výdajů státu na spotřebu. Jde o výdaje státu jak na svůj provoz a mzdy, včetně mezd a „žoldu“ v armádě, a i na to, co neinvestičního stát nakupuje a poskytuje svým občanům.
Jde tedy o doplněk investic státu – na ty zbude poté, co tyto výdaje stát vynaloží. Čím více výdajů na spotřebu jde z celkových výdajů státu, tím méně bude investic. Vztáhnu-li tento údaj opět k úrovni produktu na hlavu, vidíme, že náš stát spotřebovává na své spotřební, neinvestiční výdaje více, než by odpovídalo naší ekonomické úrovni. Česko je o „viditelný kousek“ nad přímkou.
Za zmínku stojí určitě to, které ekonomiky, se kterými se rádi srovnáváme, se nacházejí pod přímkou a na investice jim tedy zbývá víc. Jsou to nejen Polsko, u kterého bychom to asi i čekali, ale třeba i Slovinsko, které jinak spíš ekonomicky dotahujeme.
To se také projevuje na posledním údaji, který pro debatu o státním sektoru Česka a jeho spotřebních výdajích a investicích využiju. Podíval jsem se také na to, jak vypadají investice a spotřeba státního sektoru porovnané vůči sobě. Odráží to jednoduchou úvahu o tom, že je zajímavé se podívat na to, kolik vlastně státní sektor po tom, co zajistí světlo, teplo, tužky a papír do tiskáren, občanům a jejich dětem křídu na tabuli, provoz škol a ošetření v zdravotnických zařízeních, stavební řízení a vše ostatní, zvládne vynaložit na investice (které také musí nějak odřídit).
Ovšem když jsem data o poměru spotřeby a investic vztahoval k ekonomické úrovni, výstupu na obyvatele, ukázalo se, že zde není pro porovnávání prokládání přímkou příliš vhodné. Ta měla nepatrný sklon, který naznačoval, že tento poměr je všude stejný bez ohledu na ekonomickou úroveň jednotlivých ekonomik. Nicméně současně si data „říkala“ o proložení jednodušší křivkou, výsledek vidíte na posledním grafu.
To v podstatě odpovídá jednoduché, ale intuitivně přijatelné historce, typu „velmi chudé ekonomiky se s vypětím všech sil obslouží, zaplatí státním zaměstnancům a na investice jejich státům moc nezbyde, velmi bohaté ekonomiky mají „odinvestováno“ a ze státních výdajů moc dalšího kapitálu pořizovat nepotřebují.
Špatnou zprávou pro nás z hlediska investic pořizovaných ze státních výdajů ovšem je, že my jsme hluboko pod křivkou. Mimochodem Poláci a Slovinci jsou nad, Slováci s námi pod, ale aspoň blíž. Snad bychom se mohli utěšovat tím, že pod ní jsme s baltskými státy, leč jako návštěvník těchto zemí bych si tipnul, že ony už mají třeba do infrastruktury nainvestováno lépe a dostatečněji než my.
Jinými slovy, náš stát je rozměrově sice standardní, ale docela málo sám o sobě investuje, neb toho „umí“ hodně spotřebovat sám na sebe a statky, které přímo občanstvu poskytuje. Což určitě potvrzuje dojem minimálně nás uživatelů jeho dopravní infrastruktury – dost vznešený název například pro peklo jménem D1.
Co s tím dál. Při vcelku standardním rozměru státního sektoru, vysokém, v EU jedním z nejvyšších, poměrů celkových (státních a soukromých) investic a koneckonců i minimální nezaměstnaností je evidentní slepou uličkou pokoušet se navyšovat prostý objem státních investic cestou dluhů či vyšších daní. Koneckonců už ta nulová nezaměstnanost prakticky zaručuje, že jejich realizace bude narážet mimo jiné na to, že přes stávající stagnaci na to „nejsou lidi“.
Určitě by tedy stálo za to podívat se na to, zda je náš stát skutečně efektivní. Podezřelí jsou evidentní – komplikovaný systém státní zprávy přes v průměru mimořádně malé obce, množství krajů a centrální aparát, těžkopádné procesy, jako je třeba stavební řízení, ale i pro voliče méně příjemná úvaha o počtu nemocnic a univerzalitě zdravotnického systému obecně.
Pokračovat lze pro politika ještě nepříjemnější analýzou školského systému. Ten byl jako celek neschopný připravit se na 14 let dopředu evidentní příchod zájemců o střední školy z populačně silných ročníků a je otázkou, jestli nám početnější personál i vyšší počet vyšších škol poskytuje aspoň růst počtu studentů (v poměru k populaci už zaostáváme i za Polskem) či kvalitu vzdělání.
Zmnožování policejních a jiných sborů pod silovým resortem vnitra v jedné z nejbezpečnějších zemí EU snad ani nekomentovat.
Skončím radši shrnutím. Skutečně není výhra mít v globální konkurenci zaostávajícího ekonomického celku, tedy EU, s přihlédnutím k dosažené ekonomické úrovni zhruba normální rozměr státu.
Prohra to začíná být, jakmile si všimneme, že tento stát navíc, opět s přihlédnutím k tomu, kde v ekonomickém rozvoji jsme, dále příliš mnoho spotřebovává a málo investuje.
Cestou vpřed přitom není pouze zmnožit státní investice, když pro nic jiného, tak pro to, že v nepříliš prosperující ekonomice je při nulové nezaměstnanosti stejně nebude mít kdo realizovat – o povolování snad ani nemluvit.
Skutečný pokrok by přineslo zefektivnění státu a snížení jeho spotřebních výdajů reformou oblastí, které se už dávno jeví podezřelé. Leč obávám se, že se místo toho budeme bavit o příspěvcích na bydlení či statcích, jako jsou elektromobily pro vyšší střední třídu, navýšení platů pro státní zaměstnance a o tom, jak se povede nezrušit tu či onu okresní nemocnici vzniklou v dobách, kdy se nemocní přepravovali na koňských povozech.
Nicméně doufám, že fakta uvedená výše aspoň někoho přimějí k zamyšlení.
