Článek
Většinová reakce médií i sociálních sítí komentující po čtvrtečním měnovém zasedání bankovní rady primárně, ne-li výhradně formální ukončení intervenčního režimu a „mírňounké“ oslabení měny je ilustrací fascinace i odbornější české veřejnosti kurzem koruny.
Nejprve k tomu, co zprávou v podstatě není, tedy k ukončení intervenčního režimu. Navzdory zprávám některých kolegů, kteří si loni na podzim pletli pokles hodnoty devizových rezerv vlivem propadů finančních trhů (devizové rezervy jsou investovány, nedrží se v bankovkách) s intervencemi, od loňského října k intervencím nedochází.
Bankovní rada ve svém prohlášení i guvernér ve své komunikaci zdůrazňovali především „formálnost“ tohoto kroku. Ale jak pak vypíchl viceguvernér Jan Frait ve svém rozhovoru s ČT, má ten krok svůj význam.
Deklarovaná ochota držet kurz na hodnotách silnějších než 25 Kč za euro de facto pojišťovala investory do české měny a českého dluhu před nečekaný propadem hodnoty jejich investic v důsledku prudkého oslabení české měny. Tato pojistka zmizela a koruna reagovala mírným oslabením o něco více než o jedno procento.
To je vcelku bezvýznamný pohyb, který signalizuje, že investoři i tak koruně důvěřují, a „pojistka“ daná ochotou ČNB intervenovat pro ně byla vcelku bezvýznamná. Není divu, navzdory dramatickému tónu debaty o rozpočtovém vývoji se české finance nesunou ani vzdáleně k propasti, zahraniční obchod je pozitivní, česká ekonomika evidentně umí se stávajícími úrovněmi kurzu žít.
Koneckonců loni touto dobou bylo slyšet spekulace o nutném oslabení měny, ale i po čtvrtečním pidipropadu je silnější než před rokem.
Jestřábí duch zůstal, ale změna se blíží
Ta skutečná změna však přichází se stoupající jistotou naší měnové autority ohledně naplnění scénáře poklesu inflace někam ke třem procentům a pod ně, ke kterému i navzdory třeba konci stropů na ceny energií v posledním čtvrtletí letošního roku na počátku příštího roku dojde.
Pohyb koruny po oznámení rozhodnutí ČNB.
Proto také komunikace po měnovém zasedání signalizovala, že pokles sazeb začne být na podzim téma k debatě, byť v případě nemilých šoků nevyloučila ani jejich zvýšení. Po více než roce, kdy bankovní rada explicitně vylučovala, že by se o poklesu sazeb vůbec mohlo jednat, je to ta zásadní zpráva.
Komentátory lze trochu omluvit. Prohlášení bankovní rady i tiskovka guvernéra se verbálně stále nesly v „jestřábím“ duchu. Zdůrazněny byly potřeba silného kurzu, opatrnost, rizikové scénáře s trochu vyšší inflací, než předpokládá prognóza. Jenže právě inflační vývoj u nás, ale i světových cen energií a světové ekonomiky, už pokles inflace hluboko pod pět procent, někam dosti blízko inflačnímu cíli, v podstatě garantují.
Ale z hlediska stávajících sazeb je vcelku jedno, jestli inflace, nebo pro centrální banku její ještě důležitější z domácí poptávky odvozené jádrové komponenty, budou začínat dvojkou nebo trojkou. Žádné takové hodnoty neospravedlňují udržování měnově politických úrokových sazeb na sedmi procentech.
A to, kam mají klesnout a jak se mají na nižších hodnotách pohybovat, je už otázkou standardního měnově-politického rozhodování. Z hlediska příštího roku tedy v podstatě platí včerejší výrok Jana Fraita v České televizi o boji s historicky výjimečným tempem růstu cen: „Ten boj je do značné míry vyhraný.“
Měla by se tomu však začít přizpůsobovat i komunikace ČNB.
Po více než rok trvající smršti na téma „činíte málo proti inflaci“ bude bankovní rada s rétorikou opatrná, sám si stále velmi dobře pamatuji, že od guvernéra se opatrnost v komunikaci očekává a odchylky od toho pravidla mohou vyjít draho. A koneckonců i já jsem si loni na konci léta říkal, že ještě kousek nahoru by se se sazbami jít mohlo.
Ale také teď již platí, že není moc logické čekat už s vysokou mírou pravděpodobnosti něco docela blízkého dvouprocentní inflaci se sonorním výrazem a sazbami vysoko nad pět procent.
Mimochodem v této souvislosti samozřejmě stojí za připomenutí, že dosavadní průběh inflace ovlivnila ještě bankovní rada vedená Jiřím Rusnokem, byť se v ní například stávající guvernér, zdvořile řečeno, jako protiinflační bojovník skutečně moc nevyznamenával.
Také by asi bylo vhodné začít více vypichovat, proč už lze se slušnou mírou jistoty čekat, že inflace skutečně klesne minimálně do blízkosti hodnot, na které jsme byli po více než dvě desetiletí zvyklí.
To první je více o estetickém dojmu a stylistice prezentací, k tomu druhému by asi více stálo za to minimálně v komentářích ke standardním prezentacím vysvětlovat, co indikují meziměsíční hodnoty přírůstků cen nebo jejich průměr například za tři poslední měsíce či půlrok.
Málokdo, i z řad ekonomů a komentující veřejnosti, si totiž skutečně do důsledků uvědomuje, že poslední měsíc ovlivňuje údaj o ročním přírůstku cen jen s vahou 1/12. Takže o meziroční inflaci na počátku příštího roku už máme polovinu údajů, ze kterých se bude skládat. A znamení jsou příznivá…
Nicméně, abych shrnul s vědomím, že vše samozřejmě může vždy změnit nějaký výjimečný šok, à la nová pandemie či další válka, které stejně neumíme předvídat, takže nemá cenu s ním trávit mnoho času.
Zásadní zprávou z posledního měnového jednání není konec intervenčního režimu, ale bez ohledu na to, jak těžké bude dostat inflaci finálně k hodnotám kolem dvouprocentního cíle, je hlavním poselstvím blížící se návrat k měnové politice ladící inflaci spíše o zlomky procenta drobnějšími změnami sazeb, které budou výrazně nižší než ty dnešní.
Bude jen dobře, když nás na tuto změnu, která koneckonců znamená, že, jak nás guvernér ujišťoval, politika stabilních vysokých sazeb a silné koruny na sražení inflace skutečně stačila, začne konzistentně připravovat právě naše centrální banka.
