Článek
Pročítám-li si kritické komentáře o tom, jak ČNB rezignuje na boj s inflací a hazarduje se svojí důvěrou, vybavují se mi debaty, které jsem vedl s většinovým názorem tehdejší bankovní rady, odhodlané nekompromisně zakroutit krkem nákladové inflaci. Toto křídlo radních se nerozpakovalo jít se sazbami strmě vzhůru, nebálo se šokovat trhy, jen aby se tzv. neodkotvila inflační očekávání a inflace se co nejdříve vrátila ke dvouprocentnímu cíli.
Úmysl to byl určitě chvályhodný, nepotkal se však s praktickými výsledky. Inflace jako by si dělala legraci z inflačních prognóz, setrvale směřovala vzhůru, ačkoli modelové predikce ji posílaly dolů, a spolu s tím narůstala inflační očekávání. „Chce to více trpělivosti, páni disidenti,“ slýchával jsem od mých kolegů, horizont účinné transmise činí rok až rok a půl. Dnes můžeme říci, že se nacházíme v čase, kdy tato doba pomalu uplynula, ale skutek utek. Inflace vystoupala na jednu z nejvyšších příček v EU, je o čtyři procentní body vyšší než v nám hospodářsky blízkém Slovensku, které jako člen eurozóny se cestou strmého zvyšování sazeb nevydalo.
Argumentoval jsem, že ČNB je příliš malý pán na to, aby zkrotila světové ceny surovin, jejichž překotný růst vyvolal inflační bouři. A také že spěch při zvyšování sazeb inflační očekávání spíše rozjitří, než zklidní. Nechme však tyto vzpomínky na minulost stranou, bankovní rada vždy rozhoduje s ohledem na veškeré nově přicházející informace. A ty podle kritiků ČNB nejsou nijak pozoruhodné, aby ospravedlňovaly stabilitu měnověpolitických sazeb. Jsem ale přesvědčen, že silácké výroky na adresu bankovní rady jsou spíše projevem poněkud nepozorného čtení současné reality. Za připomenutí stojí následující fakta.
Bankovní rada ČNB není se svým přístupem v našem regionu osamocena, vyčkávací postoj se sazbami zaujala též polská centrální banka. A stejně jako u nás nikoli jednomyslně, menšinový názor tam dává o sobě hlasitě vědět.
Ceny světových surovin již sestupují ze závratných výšin. Neboli probíhá jejich deflace, která dříve nebo později přinese zklidnění i do české cenové hladiny. Jak ale tušíme, zvyšování cen jde firmám snadněji než jejich snižování pod tlakem konkurenčního boje a ochabující poptávky.
Mohlo by vás také zajímat
Viditelný pokles vykazují inflační očekávání podniků, přičemž ještě nedávno měli někteří komentátoři za to, že stabilita sazeb způsobí jejich eskalaci coby odraz nedůvěry k odhodlání ČNB potlačovat inflaci.
Karta se obrací
Volání po zvyšování sazeb přichází v době, kdy trhy spekulují o okamžiku, kdy bude započato s jejich snižováním. Přitom veřejná vystoupení současné bankovní rady něco takového trhům nenašeptávají. Naopak zdůrazňují, že vyšší sazby zde možná budou po delší dobu.
V neposlední řadě je zde překvapivě silné protiinflační chování kurzu české koruny. Její posílení o cca sedm procent je podle interního hrubého pravidla ČNB ekvivalentem zvýšení hlavní sazby o cca 1,5 procentního bodu, tedy někam k úrovni 8,5 %. A to bez vynaložení jediného eura z devizových rezerv! Pro mnohé je to nesporný úspěch, pro některé komentátory naopak zklamání, jelikož by chtěli mít kurz slabší, paradoxně však při souběhu s rostoucími sazbami, které by tlačily na jeho další posilování?! Pochybuji ale, že současná bankovní rada se rozhodne doručit umělé oslabení koruny jako v dobách kurzového závazku, když tržní síly se k takovémuto kroku nemají.
Málo pochopitelný je názor, že stačit by mohlo alespoň symbolické zvýšení sazeb, aby se veřejnost utvrdila v pocitu, že ČNB nevzdává protiinflační tažení. Takovéto symbolické chlácholení veřejnosti však z povahy věci může mít na faktickou inflaci i inflační očekávání jen zanedbatelný dopad. Za mnohem zodpovědnější považuji přístup současné bankovní rady, která nevylučuje zvýšení sazeb, musí však k tomu mít pádný důvod, např. rozjíždění mzdově-cenové spirály. Zodpovědnější je to proto, že jakkoli symbolické zvyšování sazeb věcně s inflací nepomůže, v jiných oblastech již jejich stávající úroveň má dopad dost výrazný: zamrznutí hypotečního trhu, propad dlouhodobých investic, intenzivní euroizace podnikové sféry, dražší financování vlády.
Centrální bankéř by neměl být jednostranným vyznavačem kréda, že zapotřebí je více „krve, potu a slz“. Vážit by měl i náklady dezinflace, aby byť dobře míněná snaha o vymycování zel inflace nenatáhla českou ekonomiku na skřipec.
