Článek
Řada agresivních vpádů na cizí teritoria se odehraje proto, že se vládnoucí elita snaží takový útok využít k odvrácení pozornosti obyvatelstva od vlastních ekonomických problémů.
Skutečně klasickým příkladem tohoto druhu bylo rozhodnutí argentinské generály vedené junty pokusit se v roce 1982 o zabrání Falklandských ostrovů. Naopak ruská invaze na Ukrajinu byla pro mnohé, včetně mě, takovým překvapením i proto, že dle statistik ruská ekonomika slušně rostla, když dosáhla předcovidové úrovně v polovině loňského roku – tedy například rychleji než ta naše.
Navíc podíl neformální, statisticky nezachycené ekonomiky je v Rusku významný, obecně se samozřejmě v takovém případě spíše přijímá teze, že i když se statistické úřady snaží neformální ekonomiku odhadovat, mohou být rozměr či růst ekonomik s výraznou neformální složkou podhodnocené.
Ovšem ve skutečnosti tak tomu být nemusí. Signál o tom, že statistiky mohou výkon i růst ruské ekonomiky dlouhodoběji nadhodnocovat, dává už jeho neschopnost – ilustrovaná protesty obyvatelstva okupovaných částí Ukrajiny – „prodávat“ za svými hranicemi svůj ekonomický a politický model jako něco lepšího.
Přitom invaze na Ukrajinu skutečně nezpochybnitelně dokládá snahu Ruska o to, aby jeho sousedy byly jemu nakloněné státy. Tedy tato neschopnost, která dílem nepochybně odráží to, že i rusky mluvící obyvatelé pohraničních oblastí jsou si vědomi, že několik kilometrů od nich za hranicemi ruských satelitů rozhodně není lépe, je svým způsobem šokující. Lze tedy i proto spekulovat, zda není rozměr a výkonnost ruské ekonomiky naopak nižší než udávají statistiky.
Ovšem solidní ukazatele růstu 11. největší ekonomiky světa zatížené druhou největší armádou světa měly být asi už dávno – i já bych si měl umýt hlavu – přijímány ekonomickou obcí s většími pochybami. Financovat vůči svému ekonomickému rozměru tak nadměrnou ozbrojenou sílu prostě nelze bez toho, aby utrpěly další cíle ekonomického rozvoje, ať už jde o sociální síť, školství, infrastrukturu, nebo třeba schopnost inovovat.
Trochu omluvou nám všem sice může být, že velká města se evidentně prudce rozvíjela nebo že u suroviny exportujících ekonomik může být leccos jinak, ale přesto ten nepoměr armády a ekonomiky je – snad s výjimkou Severní Koreje – bezprecedentní.
Země, která ekonomicky zřejmě nepředstavuje ani desetinu čínské ekonomiky, ale dlouhodobě se snaží budovat a financovat armádu větší, než má Čína, může těžko své sousedy ovlivňovat něčím pozitivnějším než vojenskou silou.
A anekdotické důkazy z konfliktu dávají podobné signály. Třeba odposlechy ruských vojáků ilustrují i jejich překvapení, že i v obsazených vesnicích je mnoho asfaltek, veřejné osvětlení atp., že jsou překvapeni výší životní úrovně na z evropského hlediska chudé Ukrajině. Ještě důležitější z hlediska ekonomické statistiky je ale to, že pakliže byla například údržba masivních objemů vojenské techniky před agresí pouze placená, ale – jak se z průběhu konfliktu zdá – nikoliv vykonávaná, vedlo to pravděpodobně k nadhodnocení statistik.
Stejně tak je třeba uvést, že nejen většina satelitů, ale i řada oblastí Ruska existuje v ekonomickém modelu, kdy podstatu místní ekonomiky představuje nějaké výroba v oblasti těžšího či těžkého průmyslu založená primárně na dodávkách levné energie. To by z hlediska statistik nebyl problém, je-li ovšem tato energie výrobcem placená, v případě řady satelitů a nejspíš i továren v odlehlejších částech Ruska tomu tak ale není a zřejmě, má-li být výroba zachována, ani být nemůže. To ale znamená, že statistiky opět nadhodnocují ekonomickou výkonnost, tentokrát u dodavatelů energií. Už jednoduché odhady číselného rozsahu tohoto jevu se pohybují minimálně v jednotkách procent HDP.
Z hlediska ekonomické atraktivity samozřejmě ani nepomáhá, že Rusko jako trh nemůže konkurovat ani Číně, ani Spojeným státům či EU, jde o podobný rozměr trhu, jaký má například Itálie. Takže například největším obchodním partnerem Podněstří není Rusko, ale jemu logicky nepříliš nakloněné Rumunsko a produkty oceláren se odtud vyvážejí primárně do Číny a Německa.
Shrňme si – ruská armáda, respektive nutnost ji v jejím rozměru po mnoho let financovat, nejspíš podvazuje rozvoj Ruska mnohem víc, než si uvědomujeme. Rusko tak rozhodně není schopno vytvořit v sousedství států, o jejichž spolupráci či neutralitu stojí, něco podobného takovým příkladům, které jsme my vyrůstající ještě za totality tušili existovat za našimi hranicemi. Pak ale stačí i vcelku nepatrné prostředky, které do sousedství Ruska investuje například EU nebo USA, aby podstatná část místních elit viděla jedinou možnost rozvoje právě v politickém i ekonomickém pohybu směrem od Ruska.
To ale znamená, že rozhodnutí o agresi na Ukrajině mohlo být podstatně více podložené potřebou uklidnit občanstvo a nabídnout mu nějaký zástupný důvod ke sjednocení, než by statistiky růstu ruské ekonomiky naznačovaly. Ona prostě země, která dnes ekonomicky zřejmě nepředstavuje ani desetinu čínské ekonomiky, ale dlouhodobě se snaží budovat a financovat armádu větší, než má Čína, může těžko své sousedy ovlivňovat něčím pozitivnějším než vojenskou silou.
A to skutečně není dobrá zpráva vůbec pro nikoho.
