Povinné zálohování petek zní hezky. Ale kdo vše zaplatí a kdo na tom vydělá?

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Velcí výrobci nápojů se nedávno spojili a začali vyvíjet soustředěný tlak na zavedení povinného zálohování PET lahví. Jde o firmy, které dlouhé roky vydělávají na prodeji nápojů právě v těchto obalech. Proč nastalo tak náhlé ekologické prozření? Důvod je prozaický. Jde o boj o cennou surovinu, kterou nápojáři chtějí nakupovat co nejlevněji a kontrolovat její další užívání.

Ekologie je z oprávněných důvodů tématem dneška. Pokud se však začne vehementně ohánět ekologickými zájmy vlivná skupina firem, jejichž cílem je především tvorba zisku, je vždy na místě zpozornět. Připomeňme si, že pod vlajkou ekologie vznikl například masivní dotační systém pro solární elektrárny a vstoupila v platnost povinnost přimíchávání řepkového oleje do paliv. Nyní se pro změnu uvažuje o dotacích pro elektromobily, které by pomohly velkým automobilkám a nákup takových vozů, jako je třeba Tesla, by se díky nim stal pro bohaté firmy a movitější jednotlivce dostupnější.

Na řadě ekologických opatření někdo vydělá a někdo jiný je zaplatí. Tím, kdo platí, bývá většinou daňový poplatník či spotřebitel. Není jistě chybou firem, že chtějí vydělávat. Bylo by však velkou chybou, kdyby díky privátním zájmům, populismu či pouhé neinformovanosti vstupovaly v platnost další příkazy a zákazy, které přírodě moc nepomáhají, zato vybraným firmám ano.

Evropská unie vyžaduje po svých členech dosažení 75% třídění PET lahví k roku 2025 a 90% třídění těchto obalů k roku 2030. Jak sama iniciativa výrobců nápojů uznává, Češi umí třídit velmi dobře a podle oficiálních údajů EKO-KOMu, tedy organizace za sběr odpadů zodpovědné, dnešní míra třídění překračuje 80 %. Dalším požadavkem EU je pak přimíchávání 25 % recyklovaného PETu do nových lahví. A zde se dostáváme k tomu podstatnému. Recyklovaný PET je totiž drahá surovina, o kterou budou muset výrobci nápojů bojovat i s jinými obory. Vyrábět lahve z „panenského“ plastu je levnější, a to je také důvod, proč výrobcům nápojů do současnosti dosavadní model vyhovoval. Jde přitom dílem o stejné firmy, které prodávají či do nedávné minulosti prodávaly část své produkce v nevratných skleněných lahvích, což je z pohledu životního prostředí ten vůbec nejhorší obal. Nyní si výrobci nápojů chtějí pod pláštíkem ekologie zajistit výhodně surovinu jen pro sebe a chtějí dokonce i kontrolovat prodej jejích nevyužitých přebytků dalším oborům.

Na místě je také jedna kacířská myšlenka: opravdu je něco špatného na tom, že si zákazník nekoupí z vytříděného a recyklovaného PETu místo nové lahve třeba fleecovou bundu? Pokud si výrobce textilu nebude moci koupit recyklovaný PET, bude své výrobky vyrábět z „panenského“ plastu a celý problém se neřeší, ale pouze přesouvá do jiného oboru.

Povinné zálohování by mělo „obejít“ dobře fungující systém žlutých kontejnerů, přičemž lahve vybrané v rámci systému, by se zpracovávaly často ve stejných fabrikách jako dnes. Navíc by kromě vozů svážejících odpad ze žlutých kontejnerů musela začít zemi křižovat další flotila aut, která pro změnu bude svážet PET lahve z obchodů, z těch menších bez automatů v nezdeformované podobě. Hlavním nákladem těchto aut tak bude vzduch uvnitř a mezi nesešlápnutými lahvemi. Do systému by se fakticky povinně museli zapojit spotřebitelé a obchodníci a tyto dvě skupiny případně ponesou hlavní tíhu nákladů a povinností.

Před překotným zaváděním povinného zálohování je třeba se v prvé řadě logicky ptát na možnosti zlepšení systému stávajícího a také důkladně zvážit náklady spojené s případnou změnou.

Problémem je, že například v současnosti je jen část vytříděných lahví znovu recyklována. Důvodů je celá řada a jedním z nich je i skutečnost, že výrobci stále používají barevný PET, či svoje produkty opatřují „rukávy“, přičemž oba tyto faktory recyklaci komplikují.

Proč mají tedy zákazníci začít doma skladovat hory „nesešlapaných“ PET lahví, když ani v současnosti nejsou ty, co vytřídí, plně recyklovány?

Druhou logickou otázkou pak je, zda kýžených 90% míry třídění PET lahví nelze dosáhnout i jednodušeji a levněji, tedy především zlepšením efektivity stávajícího systému žlutých kontejnerů. Ten má již nyní velmi dobré výsledky. K dosažení cíle stanoveného EU na rok 2030 nám chybí zhruba 8 % a to se nezdá být zase tak nepřekonatelné číslo. Na Slovensku, kterým se zastánci povinného zálohování rádi ohánějí, byla situace zcela jiná a míra třídění dosahovala jen zhruba 60 %. V těchto podmínkách bylo zavedení systému více logické. Do stávajícího systému třídění byly investovány miliardy, a to mimo jiné z prostředků měst a obcí, kterým se daří sběr odpadu financovat také právě proto, že jeho součástí jsou i PET lahve. Odebrání cenných „petek“ ze systému se celý sběr odpadů stane pro obce méně výdělečným, a to se pravděpodobně odrazí v dalším zvyšování poplatků pro občany. Velká část investic tak skončí doslova v koši.

Třetím podstatným tématem jsou pak samotné náklady na zavedení povinného systému zálohování. Podle odhadů zastánců povinného zálohování by provoz systému vyžadoval včetně odpisů (nesmyslně rozpočítaných do deseti let!) zhruba 1 miliardu ročně. Analýza společnosti CETA mluví při logičtějším pětiletém odepisování nákladů o částce zhruba 4× vyšší, přičemž většina nákladů padne na maloobchod. Ten jí pochopitelně bude mít tendenci přenášet na spotřebitele, kterému se zdraží nákupy (a navíc si bude muset začít vytvářet doma menší skladiště  „nesešlápnutých“ lahví).

Stranou pak nelze ponechat ani fakt, že navrhovaný systém nemá v plánu zahrnout lahve od dalších nápojů v PET lahvích, jako jsou například džusy či mléko, které ovšem 90% sběru budou muset také dosahovat.

Ekologie je i pro obchodníky nesmírně důležitá. Čeká nás tady velká debata s výrobci potravin a experty na ekologii o tom, jaké obaly jsou celkově ty správné, tedy dobře tříditelné a dále využitelné. Česká republika také trpí například vysokým procentem skládkování v porovnání s průměrem EU. Řada dalších obalů a odpadů zdaleka nedosahuje takové míry třídění, jako neustále diskutované PET lahve. Je tedy na místě řešit veškerý odpad a obaly spojené s retailem a nejen jeho menší část, kterou se již dnes daří dobře třídit a na které se dá dobře vydělat.