Osm vládních chyb v energetické krizi

Již koncem roku 2021 zasáhla nejen Česko, ale i Evropu energetická krize. Od té doby na ni státy reagovaly nejrůznějšími způsoby. U nás lze ale jen těžko označit reakce za zdařilé. Naopak. Chyby, kterých se vláda dopustila, nás mohou stát až stovky miliard korun. Pojďme se na ně podívat blíže.

Vláda Andreje Babiše byla charakteristická řadou populistických kroků, které postupně rozvrátily veřejné finance (rouškovné, neúměrné zvyšování důchodů i platů ve státní sféře). Není tedy překvapením, že mnozí pravicoví voliči očekávali, že koalice Spolu povede zemi jiným směrem. Že zvolí rozumnou rozpočtovou politiku, která nebude vyžadovat zvyšování daní. Především se ale očekávala jasná a srozumitelná komunikace, nikoli lži a nepravdy.

Bohužel ani to se nepodařilo. Petr Fiala slíbil, že žádné zastropování cen energií nebude. Což ale vydrželo sotva 14 dní. Vláda chce získat peníze na stavbu stropu prostřednictvím takzvané windfall tax, tedy daně z „nadměrného zisku“. Její hranice byla jen tak „od oka“ stanovena vládou.

Tím došlo k porušení dalšího koaličního předvolebního slibu, který dal sám Zbyněk Stanjura. „Ekonomický program koalice Spolu má čtyři pilíře, které zní: nebudeme zvyšovat daně, problém rozpočtu je na výdajové straně, podpora ekonomiky a zjednodušení podnikání, zapojení evropských peněz a daňové změny pro podporu rodin,“ vypočítal před volbami Stanjura.

Petr Fiala také slíbil, že jedním z opatření, kterými bude Česko bojovat s energetickou krizí, bude uvolnění dalších emisních povolenek. To je logické. Větší počet povolenek v oběhu sníží jejich cenu a umožní výrobu elektřiny z uhlí alespoň na dobu potřebnou k překonání energetické krize.

Co ale dohodla Rada EU za českého předsednictví a Evropská komise? Že se počet emisních povolenek bude snižovat (a tím poroste jejich cena), a navíc se povolenky budou vztahovat i na další odvětví. Emise budou měřeny u dovážených produktů nebo při vytápění budov. Paradoxně se tedy označuje za úspěch prosazení naprostého opaku toho, co bylo slíbeno.

Energetická krize vládu překvapila. Kabinet nedokázal adekvátně reagovat. Jedním z prvních kroků bylo zavedení takzvaného „úsporného tarifu“, který se ukázal jako populistický a nesmyslný krok, nikoli nepodobný rouškovnému z dílny Andreje Babiše. Nejenže tarif nebyl úsporný, tedy nevybízel k úsporám, ale navíc byl často kontraproduktivní.

Například domácnosti, které nevyužívaly elektřinu k vytápění a měly spotřebu kolem jedné až dvou megawatthodin ročně, obdržely 3500 korun. Zatímco domácnosti s tepelným čerpadlem, které využívaly elektřinu k vytápění a měly spotřebu kolem deseti MWh, obdržely jen 2000 korun, přestože jejich náklady mohly skokově vzrůst o desítky tisíc.

Domácnosti, které vytápěly elektrickými přímotopy a měly roční spotřebu kolem 15 až 25 MWh, mohly pocítit nárůst ročních nákladů i o stovky tisíc. Tyto domácnosti, které byly nejvíce postiženy krizí, ale obdržely jen 3500 korun.

Paradoxně někteří lidé s chatou, tedy distribuční sazbou D01d, upozorňovali, že obdržený příspěvek 3500 korun jim fakticky pokrývá roční spotřebu.

Odborníci přitom upozorňovali, že nejvhodnější pomocí by bylo nastavení příspěvků na bydlení tak, aby reflektovaly současný růst cen energií. Ale vláda na to nereagovala.

Windfall tax, tedy zdanění „nadměrných“ zisků, které vláda narychlo protlačila jako přílepek novely zákony o DPH s minimálním časem k připomínkám, bude mít dalekosáhlé důsledky. Je v rozporu s nařízením EU, která doporučuje buď nastavit tržní stropy, anebo zavést windfall tax, a to pro období 2022 a 2023. Vláda se však rozhodla zavést obojí. Windfall tax bude navíc pokračovat i v letech 2024 a 2025.

Samotné „kompromisní“ evropské řešení je předmětem žalob, například ze strany americké ropné společnosti Exxon Mobil, která si chce vynutit zrušení tohoto nařízení. Její argument je založen na tom, že EU svým rozhodnutím překročila své pravomoci. Je samozřejmé, že Unie by se neměla plést do daňové politiky.

Vláda si uvědomuje, že její situace je nelehká zejména vůči veřejně obchodované společnosti ČEZ. Proto bude pravděpodobně chtít tuto společnost rychle odkoupit ještě před první splátkou windfall tax, jinak budou hrozit arbitrážní žaloby minoritních akcionářů. To však bude pro vládu značně nákladné (viz níže chyba šestá).

Mimořádné daně mají vliv i na stabilitu podnikatelského prostředí. Jakýkoli zisk může být do budoucna určen jako „nadměrný“ pouhým politickým rozhodnutím. Takové daňové prostředí může vést k odchodu podnikatelů do stabilnějších zemí. U energetiky, která je značně podinvestovaným oborem, je to zvlášť velký problém. První firmou, která zatím ohlásila stěhování, byl holding EPH Daniela Křetínského, který hodlá přesunout svou firmu EP Commodities do blíže neurčeného „zahraničí“.

Rozhodnutí vlády o dani z mimořádných zisků vedlo ke snížení hodnoty akcií společnosti ČEZ přibližně o 35 procent. Jelikož stát vlastní zhruba 70 procent této společnosti, znamená to pro daňové poplatníky ztrátu přibližně 150 miliard korun kvůli nižší tržní kapitalizaci společnosti. Tento výpočet ale nezohledňuje potenciální růst hodnoty, který mohl nastat, kdyby vláda drastické daně ze zisku nezavedla.

Vláda několikrát vyjádřila zájem o odkoupení zhruba třetinového veřejně obchodovaného podílu společnosti ČEZ. Někteří lidé tvrdí, že vláda účelově snižuje hodnotu společnosti, aby ji mohla vykoupit „za hubičku“. To ale nesedí. Pád akcií, který nastal kvůli zavedení mimořádných daní, byl výrazný, ale nemá žádný vliv na vnitřní hodnotu společnosti a její schopnost generovat zisk. Při analýze hodnoty společnosti hrají samozřejmě roli i daně, ale ty mimořádné jsou pouze dočasné a hrají v tomto výpočtu malou roli.

Co to znamená v praxi? Výrazně se zvětšil rozdíl mezi vnitřní hodnotou společnosti a její aktuální tržní hodnotou. Pokud tedy budou akcionáři argumentovat, že bez windfall tax by hodnota akcie (vzhledem k plánovaným dividendám kolem hodnoty 150 až 200 korun za akcii) byla v rozmezí 1500 až 1800 korun, bude vláda muset minoritním akcionářům zaplatit velkou prémii. Místo obvyklých 30 až 40 procent třeba dvojnásobnou. Rozdíl může být v řádu desítek miliard korun.

Samozřejmě stát nemusí zvolit tuto cestu a může uskutečnit rychlý a efektivní squeeze-out (nucený odkup zbytkových akcií). Je ale pravděpodobné, že se pak minoritní akcionáři obrátí na soudy, které mohou trvat léta a často rozhodují ve prospěch slabší strany, která byla poškozena. Výsledkem může být povinnost doplácet rozdíly včetně úroků a inflace.

Tato situace není nereálná. Francouzská vláda odkoupila akcie společnosti EdF v aktuální hodnotě 8 eur a nabídla za ně minoritním akcionářům 12 eur. Minoritní akcionáři ale požadovali 16 eur, protože vláda podle nich znehodnotila společnost rozhodnutím o prodeji elektřiny za výrazně nižší ceny než tržní. Požadovali tedy doplacení rozdílu mezi tehdejší tržní cenou elektřiny a cenou, za kterou vláda donutila EdF prodávat. Česká vláda se mohla poučit, ale nezdá se, že by to udělala.

Zastropování cen silové elektřiny na úrovni 4950 korun bez DPH, respektive 2500 korun bez DPH u plynu, může způsobit velké problémy státnímu rozpočtu. Elektřinu a plyn totiž dodavatelé nakupovali s předstihem. Konečná cena plynu klesla koncem roku o 20 až 30 procent pod strop. U elektřiny u hlavních kontraktů pro rok 2023 ještě na stropu nejsme, výrazně se ale snížila cena u spotových cen, což bude popohánět pokles cen elektřiny i na burze.

To znamená, že dodavatelé, kteří nevhodně nakoupili elektřinu za vysoké ceny v minulosti, budou sanováni státem za peníze daňových poplatníků. Místo toho, aby bylo zastropování zavedeno pouze pro nové nákupy v roce 2023, dojde k příslovečné „privatizaci zisků a socializaci ztrát“.

Další kontroverzní rozhodnutí vlády je zákaz využívání zastropovaných cen u spotových tarifů pro běžné elektroměry typu C, které používá většina domácností. Spotová cena se zde počítá podle typizované spotřeby na hodinu. V době špičky, kdy je odběr elektřiny (a tedy i cena) nejvyšší, lze očekávat, že cena přesáhne strop. Bude tedy platit zastropovaná cena. Mimo špičku nebo o víkendech je ale možné dosáhnout ceny pod stropem, a tím si snížit náklady až o desítky procent.

Pro využití spotového tarifu a zastropování je nyní nutný elektroměr s průběhovým měřením, který provádí samoodečty každých 15 minut. Většina domácností ale takový elektroměr nemá, protože jeho instalace například na nejrozšířenějším distribučním území společnosti ČEZ Distribuce stojí kolem čtyř tisíc korun a roční poplatek činí přes šest tisíc. Tento typ elektroměrů je používán především firmami, kterým se to vyplatí. Vláda tedy svým rozhodnutím o zastropování cen pomohla především firmám, nikoliv spotřebitelům.

Pochybení vlády v energetické krizi jsou zásadní. Ač má vláda za sebou jisté úspěchy, jako je například zvládnutí imigrační krize, selhání v oblasti energetiky jsou závažná. Pokračování v podobně neodborném řízení země může mít další vážné finanční důsledky. To ale nakonec uvidí a posoudí voliči.