Okouzlení ruským lákadlem se Evropě a hlavně Německu zle nevyplatilo

Naše republika společně s Polskem a dalšími státy uzavřela vzdušný prostor pro ruská letadla. Pamatuji dobu, kdy byl prostor otevřený, ale do tehdejšího Ruska nikdo nelétal. Když to mírně nadsadím, do Prahy plná letadla, do Moskvy prázdná. Dodával jsem tehdy prakticky do celého bývalého Sovětského svazu obaly pro tabákový průmysl. V téže době, ke konci dvacátého století, se protly kariéry Vladimira Putina a Gerharda Schrödera, tehdejšího německého kancléře. Na tomto spojení lze podle mého názoru vidět základ vztahů mezi Ruskem a Německem již staletí. Tedy peníze a byznys. Už za cara Siemens vydělal první velké peníze při dodávce telegrafu do Petrohradu. Od té doby mají zejména sociálnědemokratičtí politici slabost pro Rusko a jeho lákadla. Ukrajina nebyla zatím pro Německo příliš zajímavá, a to se projevuje i v nynější válce. Je těžko uvěřitelná situace, kdy se němečtí ministři na dálku vlastně vysmívají ukrajinskému velvyslanci. Lze jen hádat, zda už uvažují nad tím, jaké zakázky získají německé firmy od případné nové vlády Ukrajiny.

Pokud se však Putin a jeho příznivci v Německu přepočítali a Ukrajina nepadne, domnívám se, že Ukrajina na Německo rozhodně nezapomene. A Německo to těšit nebude. Ukrajina se přímo před očima mění z otloukánka v respektovanou zemi a její obyvatelé v sebevědomé a odvážné bojovníky proti hrůznému putinovskému Rusku.

V neposlední řadě se z „komika“ Volodymyra Zelenského stal respektovaný vůdce, hrdina a chlap. A nejen prezident, ale každý Ukrajinec je v nejlepším slova smyslu a se vší úctou „magor“ neodpouštějící, milující rodinu a dnes už i svoji vlast. Takové vlastnosti u současných německých politiků hledám marně. Ruské, slovanské dubisko má pro spoustu lidí stále půvab, byť moc opravdových Slovanů v Rusku nežije. Slovani a praví demokraté žijí na Ukrajině. Podle mé zkušenosti, když se Ukrajinec dostane do Čech, chce se co nejdříve začlenit mezi nás, Rus takovou potřebu nemá. A dovolte mi jednu osobní poznámku. V roce 2014 jsem při anexi Krymu vyvěsil na naši rodinnou čokoládovnu ukrajinskou vlajku. Dnes visí i na kuřimské radnici, což tehdy nebylo. Nedlouho poté jsem se stal jednou ze „zakleknutých“ firem. Možná, že kdyby mi na hale visela vlajka ruská, nikdo by nás zlikvidovat nechtěl.

Nyní u nás ukrajinská vlajka zatím nevisí, protože ta stará tam byla tak dlouho, až se roztrhala a nová se nedá koupit – jsou vyprodané. Což je, myslím, úžasná zpráva a všem, co si ji koupili, děkuji!