Článek
Neexistuje nic jako oběd zdarma. Není možné tentýž oběd sníst a zároveň si ho nechat na zítra. Jenže právě o to se Česká republika pokouší, když v jeden okamžik oznamuje záměr ozdravit veřejné finance a současně si vzít půjčku od Evropské komise. Shodou okolností oboje v plus minus stejném objemu. Nad výhodností úvěru z Bruselu se proto vznáší řada otazníků.
Když v květnu vláda na tiskové konferenci oznamovala parametry konsolidačního balíčku, zavládlo v odborných ekonomických kruzích souhlasné mručení. Národní rozpočtová rada i NERV označily ozdravný plán za slušný politický kompromis, který může být slibným začátkem konsolidačního příběhu.
Jenže o několik týdnů později se ukázalo, že ona deklarovaná spořivost má své ale. To, když vláda dokončovala diskuzi o tom, zda si má Česko vzít půjčku od Evropské komise z Nástroje pro oživení a odolnost (RRF - Recovery and Resilience Facility). Půjčka nakonec dostala od kabinetu v červnu zelenou a Česko projeví zájem půjčit si přes 137 miliard korun. Shodou okolností jde jen o mírně nižší částku, než o kterou má v příštích dvou letech dojít ke snížení schodku tuzemských veřejných financí.
Dotace nechceme, ale půjčíme si na ně
Unijní peníze mají být využity k financování především dekarbonizačních či digitalizačních projektů. Necelé dvě třetiny (cca 85 miliard) si česká vláda půjčí na to, aby sama dál tyto peníze přepůjčovala, zbylá třetina (cca 52 miliard) pak znamená půjčku na udělování dotací. Ano, zní to paradoxně, vláda na jedné straně oznámila škrtnutí národních dotací o 55 miliard korun, aby za několik týdnů schválila, že si zhruba stejnou částku půjčí v Bruselu na poskytování dotací.
Půjčka z RRF je obhajována celou řadou argumentů. Některé jsou smysluplné, u jiných existují otazníky, o dalších se dá s úspěchem pochybovat. Asi nejpádnějším argumentem pro půjčku je, že Česko bude v příštích letech muset tak či onak masivně investovat, aby dostálo svým závazkům v rámci zelené transformace a digitalizace.
Je nabíledni, že vedle silné nerovnováhy veřejných financí naše země trpí ještě nezanedbatelným vnitřním dluhem. Tedy, že česká ekonomika je do značné míry podinvestovaná, a to především v některých důležitých sektorech. Každého nejspíše napadne nekompletní dálniční a železniční síť, potřeba masivních investic v energetice (jádro či obnovitelné zdroje) nebo nedostatečná kapitálová vybavenost podniků a domácností související s již zmíněnou zelenou transformací.
Je však třeba si nalít čistého vína a být si vědomi všech důsledků. A také si vyjasnit priority a nesnažit se chytat dva zajíce, kteří se rozutekli do různých stran. Tedy konsolidovat veřejné rozpočty a zároveň plánovat nárůst veřejného zadlužení pod dojmem, že když si budeme půjčovat od Evropské komise, je to jakýsi jiný, možná lepší dluh.
Z debaty se totiž téměř vytratila úvaha, co „půjčka z Bruselu“ bude znamenat pro české veřejné finance, jak ovlivní veřejné zadlužení či manévrovací prostor naší vlastní fiskální politiky. V první řadě je třeba jasně a nahlas říci, že půjčka znamená dodatečný dluh Česka. Vztáhneme-li jej k poslednímu známému nominálnímu HDP, vzroste veřejný dluh o více než dva procentní body.
Půjčka dále dopadne na hospodaření veřejných financí v letech 2024 až 2026, kdy má být čerpána, a to negativně. Schodek veřejných rozpočtů bude v případě rovnoměrného čerpání každoročně vyšší o 0,2 až 0,6 procenta HDP, v závislosti na tom, zda ony dvě třetiny půjčky česká vláda půjčí pouze soukromým subjektům, jako jsou firmy a domácnosti (0,2 procenta HDP), nebo jiným veřejným institucím, jako jsou kraje a obce (0,6 procenta HDP).
Opravdu výhodná půjčka?
V neposlední řadě je třeba upozornit, že půjčka z Bruselu bude omezovat jiné výdaje, které by jinak Česká republika realizovala či mohla realizovat, a to z jednoduchého důvodu. Půjčka je již totiž obsažena v takzvané Rozpočtové strategii, jež tvoří závazný a nepřekročitelný rámec výdajů, které český erár může až do roku 2026 utratit.
Tím nijak nezpochybňujeme, že Česko nemá do zelené a digitální transformace investovat. Jenže půjčka od Evropské komise má ještě několik dalších otazníků. V tuto chvíli vůbec nevíme, za jaký úrok budeme peníze čerpat. Ten má být znám až ve chvíli, kdy Evropská komise odešle příkaz k odeslání první, druhé, či xté tranše. Celkem jich má být šest. Dá se pouze předpokládat, že úroková sazba bude o něco nižší než v případě, že by si česká vláda peníze půjčovala „na vlastní triko“ na finančních trzích.
Pro přiklepnutí půjčky z RRF ale budeme muset plnit řadu dalších podmínek (ony známé cíle a milníky), takže nepůjde o peníze, s nimiž budeme moci nakládat tak volně, jako kdybychom si půjčovali prostřednictvím emise českých vládních dluhopisů na čistě národní priority, například dostavbu dálniční sítě.
Lákavá je i nabídka, že splatnost půjčky bude třicetiletá s tím, že prvních deset let Česko hradí pouze úroky. Jenže kdo má zkušenosti s jakýmkoli dlouhodobým úvěrem, ví, že ve finále zapůjčenou sumu přeplatí. Pro současnou politickou elitu je to ale výhodné, protože ona bude sklízet, kdežto orat a vláčet (tedy splácet) budou až elity v poměrně daleké budoucnosti.
Zřejmě největším rizikem půjčky od Evropské komise je šibeniční termín, do kterého musí být financované projekty dokončeny, a to včetně kolaudace a odsouhlasení ze strany komise. Tím je konec roku 2026. Právě udržení tempa v cílové rovince bývá v našich končinách problém. A pokud nám dojdou síly a u některých projektů zakopneme (nesplníme milník či cíl), budeme je muset nakonec „zalepit“ z vlastních zdrojů. Zátěž skončí tak jako tak na bedrech českých daňových poplatníků, ovšem s tím rozdílem, že bez existence půjčky od EK by na národní úrovni tyto projekty nejspíš nikdy nebyly iniciovány.
Spoluatorem textu je Daniel Bárta, ekonomický analytik Národní rozpočtové rady
