Článek
Evropská komise navrhuje uvalit nové daně (resp. jakýsi příspěvek z nadměrného zisku) na levné výrobce elektrických energií. Nejen v případě Česka se toto bude týkat zejména jaderných, uhelných elektráren. Smyslem je získat 140 miliard eur (přes 3,43 bilionu korun), které pak plánuje rozdat coby kompenzace za drahé energie. Aktuálně vymýšlí cenové stropy a další nové mechanismy přerozdělování.
V Bruselu si bohužel nepřipouští, že problém je v nastavení systému tvorby cen a nefunkční energetické burzy, kam státy dodávají přes dotace energetickým firmám miliardy na záruky. To vše bez získání jistoty bezpečných energetických dodávek za oboustranně přijatelnou cenu. Výsledkem je dodatečný zisk pro energetické firmy a distribuční společnosti a jistota, že na to doplatí běžné firmy a daňoví poplatníci. Ovšem ne ve všech státech EU stejně.
V Bruselu chtějí jako obvykle všechno vyřešit přerozdělováním financí a látat dotacemi. Ale protože na to už nemají dostatečné fondy, jsou na stole líbivé daně z oněch nadměrných zisků. To ale pouze maskuje fakt, že tyto vysoké zisky jsou jen důsledkem původních chyb a trvání na nich bez minimální sebereflexe. Odmítání revize systému emisních povolenek, v momentě, kdy národní ekonomiky začínají kolabovat, to jen dokladuje.
Normálním stavem by bylo, že se na burze obchodují obrovské objemy. Realita je ale taková, že kontrakty na energetické burze jsou minimální, klidně se stane, že obchod srovnatelný s ročním odběrem domácnosti je tzv. kurzotvorný, což znamená, že určuje cenu elektřiny pro půl kontinentu. Obchodníci pak skládají další miliardové záruky za minulé obchody a berou na ně státní pomoc.
Jde o stejně absurdní situaci, jako kdyby autodealer v Berouně prodal jednu fabii za jím smyšlenou cenu, a podle tohoto obchodu pak koncern Škoda přecenil všechny své automobily na trhu. Stejně tak stav, kdy u nás, kde je elektrické energie nadbytek, máme ceny vyšší než tam, kde je jí nedostatek (podívejme se na situaci jinde), postrádá jakoukoliv ekonomickou logiku a spolehlivě likviduje konkurenceschopnost českého průmyslu.
Podniky přeci primárně nepotřebují dotace a subvence, ale předvídatelné prostředí bez spekulativních anomálií, kde mohou nejen fungovat, ale i třeba plánovat investice. To pro ně představuje větší hodnotu než krátkodobá finanční záplata, která jen některým vyvoleným draze a na dluh koupí čas a stejně nepřinese řešení problému.
Jak z toho ven? Připomeňme si dvě základní kontroverze při řešení krize cen a dodávek elektrické energie. Od počátku EU byla energetika v pravomoci členských států. Jelikož členské země mají naprosto rozdílné přírodní podmínky, mají historicky dané jiné i výrobní mixy v energetice. Investiční cyklus energetiky je v desítkách let a roubování jednotného energetického trhu bez respektu k rozdílům nemůže už z principu dobře fungovat. Také proto nemůže existovat krásné celoevropské řešení současné krize.
Realistický přístup by měl vycházet z národních specifik energetického sektoru. Což ovšem znamená, že na evropské úrovni se lze maximálně dohodnout na tom, že se na jednotném řešení nedohodneme.
Druhý rozpor je ideologicko-regionální: Evropa je stále ve vleku nedomyšlené německé Energiewende, kde ruské hrátky s plynem zrychlily a umocnily průsak vnitřních nerovnováh do cen elektřiny. Odstavovat stabilní zdroje dříve, než je za ně skutečná náhrada a ne jen technologický příslib na papíře, je nezodpovědnost vůči vlastním obyvatelům. K naší smůle tato nezodpovědnost dohnala celý region.
Tuzemské elektrárny jsou schopné se ziskem vyrábět pro celou Českou republiku za cenu, která nepřesáhne 3 Kč/kWh, a to včetně emisních povolenek (bez nichž by cena byla asi poloviční). Německo však soustavně blokuje ta řešení, která izolují neblahý vliv Energiewende na zbytek EU. Ať už šlo o starší návrh na národní produkční mixy či teď o tzv. iberijskou výjimku, tak Německo stále trvá na zachování dysfunkčních mechanismů energetického trhu. Právě odtud čerpá Evropská komise hlavní ideologickou linku a podporu.
Kolik ušetříte díky stropu na ceny energií?
Sněmovna schválila strop na energie, teď už se čeká jen na parametry od vlády. O kolik se vám můžou snížit účty za energie, ukáže orientační kalkulačka SZ Byznys:
Smysluplné řešení regionální energetické krize proto vyžaduje přetlačit Německo na celoevropské úrovni. Ale proč by se tím v EU měli zabývat, když zásadní problém s tím má pouze malé Česko.
Bohužel pro nás jde o problém vpravdě existenční. Naší jedinou příležitostí je využít právo veta v jiné oblasti a použít ho jako páku k odstřižení domácího energetického trhu od německých cen plynových elektráren. Tím způsobem by bylo možné vybřednout z nesmyslných pravidel, která drží ceny elektřiny vysoko, a tak ruinují firmy, obyvatelstvo i státní rozpočet zatížený nesmyslnými kompenzacemi.
Trik je v tom, že ono zdanění zmíněné v úvodu vyžaduje jednomyslnost, a máme stále (ještě) právo veta. Což by si nyní měli politici uvědomit. Ano, budeme za potížisty. Jelikož ale realisticky vzato reformy celého trhu nedocílíme, zbývá nám jen obchvat přes výjimku.
Vyměňme náš souhlas s novými daněmi a rozhazováním dotací vidlemi za market splitting, tedy národní segmentaci, která nám umožní se elegantně vyvázat z přeshraničního dovozu cen elektrické energie nefunkční a nereformované energetické burzy. Pak můžeme jít doma různými cestami, od konkurence po model jednotného obchodníka a na export nechat přebytky – za ony německé ceny Energiewende. A pak klidně uvědoměle zdaňme i nadměrné zisky z exportu tou evropskou daní.
Obchodovat volně lze s přebytky. Nikoliv jako dnes jen dovážet ceny z nedostatkových trhů, aniž bychom měli zajištěno přežití domácího průmyslu. Pokud jsme dokázali získat výjimku v debatě o Lisabonské smlouvě, není důvod, proč ji nezískat v oblasti stejně zásadní jako tehdy.
Odstřižením od zahraničních cen eliminujeme také podstatnou složku domácí zběsilé inflace. Sníží se tím jak úroky v důsledku nižší inflace, tak řádově klesnou požadavky na vládní podporu kvůli drahým energiím. Stabilizace veřejného rozpočtu Česka pak nebude jen nedostižným snem, ale reálnou možností.
Musíme si ovšem též uklidit na domácím dvorku, kdy Energetický regulační úřad začne konečně konat a plnit svou funkci ochránce odběratelů. Tady vláda také veřejnosti dluží nápravu – běžný zákazník nemá reálnou možnost výběru mimo svou domovskou zemi. Buď dnes bere cenový diktát zahraničních cen, nebo je bez proudu.
Pokud vláda nyní chce zrušit povolenky, jde o taktickou chybu. Bylo by to hubené vítězství. Pokud dosáhneme toho, že si cenu energií budeme moci určovat podle domácích nákladů sami, povolenky nemusíme vůbec řešit.
