Článek
Po Sametové revoluci založilo Česko svůj hospodářský model kromě průmyslu také na otevřenosti zahraničnímu obchodu a integraci v evropské, potažmo globální ekonomice. Tento růstový model nám posloužil dobře, když za dvě dekády před pandemií táhnul naši konvergenci v produktivitě a životní úrovni blíž k západním zemím. Zároveň však bylo kvůli tomu naše ekonomické štěstí vždy o něco více spjato s tím, co děje za hranicemi. A ten pomyslný vnější svět se za posledních několik let výrazně změnil – pro nás bezpochyby k horšímu.
Mezi lety 2000 a 2019 česká ekonomika vykazovala poměrně slušné výsledky. HDP i produktivita rostly v průměru kolem tří procent ročně, dvakrát rychleji než v eurozóně. Čisté vývozy pak každoročně k růstu přispívaly v průměru polovinou procentního bodu. Dvě dekády před pandemií byly zároveň stále ještě zlatým obdobím globalizace, které se však už chýlilo ke konci. Rostoucí provázanost světové ekonomiky zároveň nebyla pokaždé jen výhodou – způsob, jakým se finanční krize let 2007-2009 rozšířila z amerického realitního trhu do celého světa, je toho důkazem.
Český exportní růstový model měl tedy neoddiskutovatelné výsledky. Jenže od pandemie se naše ekonomika spíš potácí, a veškerý růst za poslední dva roky jde na vrub převážně domácí poptávce, především oživující se spotřebě domácností. Ta samotná jediným dlouhodobým motorem růstu být nemůže. Na české vývozce a ekonomiku jako celek ale čím dál tím víc dopadá zrádná kombinace čtyř externích faktorů: slabého výkonu německého průmyslu, protekcionismu ze strany Spojených států, nadkapacity a rostoucí konkurence ze strany Číny a zvýšeného geopolitického napětí, reprezentovaného primárně ruskou agresí na Ukrajině.
Každý z těchto čtyř vnějších vlivů je pro českou ekonomiku poměrně zjevné negativum. Naše ekonomika je na tu německou velmi silně napojená, byť se tato provázanost během uplynulých dvou dekád o něco snížila. Velká část našeho průmyslového sektoru funguje jako subdodavatel mezivstupů pro německé firmy, zejména v automotive. Německo je pak i zásadním exportním trhem jak pro české zboží, tak služby.
Německý průmysl i ekonomika jako celek se ale potácí v ještě závažnějších potížích než Česko. Zatímco nám už se podařilo růstovou stagnaci alespoň trochu setřást právě díky spotřebě domácností, německá ekonomika neroste. Německý průmysl – ještě před pár lety tahoun evropského růstu a chlouba ekonomiky – se potýká s vážnými strukturálními problémy a ztrátou konkurenceschopnosti. Vysoké ceny energií, nedostatky pracovních sil, zastaralá infrastruktura, nadměrná byrokratická zátěž i pomalá adopce nových technologií sektor brzdí. A všechny tyto problémy se vztahují i na naši ekonomiku.
Německo by v příštích letech mělo čekat mírné cyklické ozdravení díky nižším sazbám, které zvednou poptávku po průmyslové výrobě. Mnohem důležitější pak bude ohromný fiskální stimul v podobě výdajů na obranu a infrastrukturu, který spolková vláda prosadila pro příštích několik let. Ten pozvedne poptávku po průmyslové výrobě mnohem razantněji a český průmysl z něj bude benefitovat. Nicméně na silný německý růst jakožto nekonečnou vzpruhu pro naši ekonomiku už se nedá spoléhat tak jako dřív.
Ještě horší impulz do světové ekonomiky vyslala současná administrativa Spojených států svými cly, už dříve rozebranými pro Seznam Zprávy. Americká cla a odvetná opatření obchodních partnerů nakonec poškodí všechny. Na nás ale ze zemí EU budou mít jeden z nejtvrdších dopadů, i přes relativně nízké přímé vývozy do USA – podstatně důležitější je naše zapojení do komplexních dodavatelských řetězců.
Narušení globálního volného obchodu a především pak i ohromná nejistota ohledně hospodářské a obchodní politiky představuje zásadní problém pro malé, exportně orientované ekonomiky. Omezený přístup na americký trh pak bude bolestivý právě proto, že byl jedním z mála, který v posledních letech díky silné spotřebě amerických domácností rostl – byť i tento příběh zdánlivě pomalu končí.
K obchodní válce se pojí i situace v Číně, která od Spojených států schytala jedny z nejvyšších cel. Čínská ekonomika se v současné době potýká s rozsáhlými problémy. Hluboký strukturální propad na realitním trhu se rozšířil do celého finančního sektoru a následně skrze slabé výdaje domácností do nízké domácí poptávky. Kvůli ní čínský průmysl už delší dobu vyrábí s nadkapacitou, která je navíc často subvencována vládou. Tak je to zejména v oblasti „nových tří“ technologií – elektroaut, baterií a solárních panelů –, kde se Peking snaží zabrat co největší tržní podíl, i kvůli strategické důležitosti do budoucna.
Se subvencovanou výrobou evropské firmy jednoduše nedokáží držet krok. Státní podpora i krádeže duševního vlastnictví byly hlavními důvody, proč EU už loni uvalila cla na dovoz čínských elektroaut. Nové technologie zároveň jasně demonstrují fakt, že čínské exporty za uplynulé dvě dekády výrazně nabraly na sofistikovanosti a hodnotě. Čínské firmy tak čím dál tím víc přímo konkurují evropským výrobcům. To ostatně potvrzují ekonomická data – počet kategorií výrobků, ve kterých Čína v posledních dvaceti letech získala tzv. komparativní výhodu (zjednodušeně schopnost dané produkty vyrábět konkurenceschopněji než celosvětový průměr), vzrostl o 14 %. Zároveň se ohromně zvýšil překryv těchto kategorií s Německem – ze 40 kategorií, kde Čína získala konkurenční výhodu, je polovina v sofistikovaných výrobcích s vyšší přidanou hodnotou. U nás k tak výraznému nárůstu nedošlo, jenže jsme zase ztratili obecnou konkurenční výhodu u téměř 30 produktových kategorií.
Tento ohromný posun je už naplno vidět na čínském domácím trhu – ten už dávno není tou dojnou krávou, na kterou si zvykly například německé automobilky. Čínští výrobci si ho získali zpět a tento trend už začíná nastupovat i ve společných exportních trzích EU a Číny. Mnohem větším rizikem jsou ale ohromná cla uvalená na Čínu Spojenými státy. Pokud Čína skutečně ztratí přístup na americký trh, bude se snažit svoji současnou nadprodukci vyvézt na jiné trhy, a často za dumpingové ceny – doma ji totiž kvůli slabé poptávce i přes rostoucí stimuly hospodářské politiky neprodá.
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
USA v NATO už dávno nepůsobí skálopevně. Pokud příměří bude skutečně uzavřeno uspěchaně a vstřícně k ruským podmínkám, nelze čekat žádné velké benefity z rozsáhlé poválečné rekonstrukce Ukrajiny. Nemluvě o tom, že se Putinova pozornost může rychle obrátit třeba do Pobaltí.
Jenže i v případě trvalého míru postaveného na suverénní Ukrajině s dostatečnými bezpečnostními zárukami Západu je zde ekonomický náklad – a sice návrat ukrajinských občanů, kteří se u nás velmi dobře integrovali (tvoří zhruba 4% celkové pracovní síly), jsou čistým finančním benefitem pro státní kasu (za loňský rok 8 miliard korun) i soukromé firmy a pomáhají alespoň částečně zmírňovat nedostatek pracovních sil a slabý demografický výhled.
Svět se zkrátka změnil a v nadcházejících letech se budeme muset stále více spoléhat sami na sebe a na naše nejbližší evropské partnery. Taková změna může sice přinést nějaká dílčí pozitiva – zejména pokud EU dotlačí k převzetí větší zodpovědnosti za svoji bezpečnost a k větší integraci společného trhu tak, jak to načrtla Draghiho zpráva.
Může z EU také vytvořit sebevědomějšího aktéra na poli zahraniční a obchodní politiky. A konkrétně pro českou ekonomiku může jít o impulz k posunu k produkci s vyšší přidanou hodnotou a silnější domácí poptávce – minimálně v tom prvním jsme poslední roky spíš zaostávali. Nenalhávejme si však, že současná fragmentace globální ekonomiky není krokem zpátky, a to hlavně pro země jako ta naše, která z obchodní integrace tolik těžila.
