Článek
Soubor opatření vedoucích ke konsolidaci veřejných rozpočtů od počátku provází kritika snad ze všech myslitelných stran. Jedni vládě vytýkají malou razanci úsporných kroků, jiní naopak až přílišnou tvrdost. Největším rizikem prosazené konsolidace je její rozmělnění nebo úplná demontáž. Ať ještě v tomto, nebo v příštím volebním období.
Za jeden z největších přínosů konsolidačního balíčku lze považovat poměrně nenápadnou, avšak velmi důležitou změnu v zákoně o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. V novele normy se totiž rokem 2024 natvrdo nastavují jakési schody, které zajišťují návrat českých veřejných financí k dlouhodobě udržitelné trajektorii. Strukturální schodek (tedy schodek bez ohledu na dobré či špatné ekonomické časy nebo mimořádné rozpočtové příjmy či výdaje) se má postupně snížit až na jedno procento HDP v roce 2028. A to o půl procentního bodu ročně s tím, že pro rok 2024 je stanoven maximální přípustný strukturální schodek na 2,75 procenta HDP.
Důležitost tohoto opatření spočívá v tom, že ke konsolidaci veřejných financí zavazuje jak současný, tak budoucí kabinet, ať už jej bude sestavovat kdokoli. Zároveň platí, že prosazená úsporná opatření jsou jen zatažením za záchrannou brzdu. Sama o sobě totiž nárazu na takzvanou dluhovou brzdu nezabrání, stejně jako nedokážou odvrátit překročení míry veřejného zadlužení nad dnes sotva představitelných 100 procent HDP. V horizontu 15 let nás totiž začne neúprosně přetlačovat demografie a celé veřejné finance budou mířit ke schodkům v řádu několika stovek miliard korun ročně (vyjádřeno v dnešních cenách). A to zejména kvůli prohlubující se nerovnováze penzijního systému v důsledku demografického stárnutí.
Zkrátka a dobře v konsolidaci bude nutné pokračovat i po příštích parlamentních volbách. Je proto zcela zásadní, aby již přijatá nebo ještě plánovaná úsporná opatření nebyla rozmělňována, či dokonce jejich efekt zcela vynulován. Vláda by proto neměla podlehnout požadavkům z různých stran na dodatečné výdaje nebo nejrůznější úlevy na pojistném nebo daních. Zkušenost z konce loňského roku nás učí, že nejnespokojenější jsou lidé v těch resortech, kterým přidáte nejvíce. Vzpomeňme na proběhlou stávku učitelů nebo hrozby lékařů, že přestanou sloužit přesčasy.
Troufám si tvrdit, že něco podobného nás čeká i před letošními Vánoci, protože když to vyšlo jednou, proč nezatlačit na státní kasu podruhé. Navíc bude necelý rok před sněmovními volbami, což je ideální čas pro natahování rukou směrem k eráru. Stejně tak by se vláda neměla nechat zatlačit do kouta zemědělci, kteří se již dvakrát jali blokovat provoz v hlavním městě. Cílem přehlídky traktorového parku (často pořízeného z peněz daňových poplatníků) totiž nebylo odstranění byrokratické zátěže. Protestujícím šlo v první řadě, počkejte si… opět o peníze. Buď v podobě navýšení dotací, nebo v podobě úlev na odvodech do veřejných rozpočtů a zároveň v podobě omezení dovozů agrárních komodit ze třetích zemí (to asi proto, aby český spotřebitel neměl příliš levné potraviny).
Odolat pokušení krátce před volbami do Poslanecké sněmovny naklonit tu či onu skupinu voličů bude s blížícím se termínem hlasování stále obtížnější. Obdobným svodům ale budou vystaveni také voliči. Dát hlas tomu, kdo mi slíbí, že mi nejvíce sníží daně, nejvíce přidá na platu a dopřeje „důstojný důchod“ ve stáří? Lákavé, ovšem s dramatickými důsledky pro budoucnost.
Jak dlouhodobé projekce Národní rozpočtové rady naznačují, pokud co nejdříve nezačneme s veřejnými prostředky zacházet úsporněji, vymknou se nám veřejné rozpočty z rukou. A to už za relativně krátkou dobu. Nepromarněme proto jednu z posledních příležitostí, jak si moc nad vlastními veřejnými financemi udržet. Patří to k atributům suverenity každého státu. Bylo by tedy pošetilé se o ni rozpočtově neuváženými, populistickými kroky připravovat.
