Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Evropská směrnice o energetické náročnosti budov (EPBD) si klade ušlechtilý cíl: snížit spotřebu energií v budovách, instalovat maximum fotovoltaiky a podpořit dobíjecí infrastrukturu. Jenže její autoři zřejmě nepřemýšleli nad tím, jak funguje reálný život. Teď je na české vládě, aby pravidla nastavila tak, aby dávala skutečný smysl.
Miliardové investice a nejisté financování
Jednou z hlavních výzev, kterým český retail bude čelit, je povinnost stavět od roku 2030 pouze bezemisní budovy. To se dotkne nejen výstavby nových obchodů, nákupních center a logistických parků, ale i větších renovací stávajících objektů, které budou muset splňovat minimální požadavky na energetickou náročnost. Otázkou však zůstává, jakým způsobem stát zajistí, aby tyto nové povinnosti byly realizovatelné, a jaká pravidla budou stanovena pro podporu podnikatelů při financování nezbytných úprav, které budou stát českou ekonomiku minimálně desítky miliard korun.
Problematická je povinnost instalace solárních panelů na nové nebytové budovy s plochou nad 250 metrů čtverečních již od roku 2027 a na renovované budovy o rozloze nad 500 metrů čtverečních od roku 2028. Tyto požadavky přicházejí s minimálním prostorem pro výjimky, což zvyšuje náklady na provoz a údržbu budov – a s ohledem na délku povolovacích procesů v Česku jsou téměř nerealizovatelné. Zvláště pro retail je takový vývoj zátěží, jelikož velká část investic do energetických opatření nemusí přinést adekvátní návratnost, navíc máme stovky smutných zkušeností třeba s památkáři, kteří usilovně instalaci fotovoltaik na střechy brání.
Nesmyslná regulace dobíjecí infrastruktury: vyhozené miliardy
Rozvoj elektromobility představuje zásadní krok k udržitelné budoucnosti a obchody a nákupní centra v podzemních garážích i na venkovních parkovištích rychle instalují dobíječky pro elektroauta. Některé obchodí řetězce už dokonce zahrnuly dobíjení do svých věrnostních programů. Ale dělají to podle toho, co potřebují jejich zákazníci: Rychlé dobíjení, protože zákazník se v obchodě zdrží 30–45 minut.
Jenže nová evropská pravidla úplně ignorují právě to, že lidé při návštěvě obchodu potřebují hlavně rychlost a že na daném místě parkují jen chvíli – což je něco úplně jiného než garáže v kancelářských budovách nebo bytových domech, kde lidé parkují dlouhé hodiny (a tedy nevadí, že se jejich vůz dobíjí pomaleji). Směrnice prostě říká: Do roku 2027 musíte instalovat u stávajících budov s více než 20 parkovacími místy jeden dobíjecí bod na každých deset míst, nebo polovinu všech parkovacích míst zasíťujete a připravíte na budoucí instalaci dobíječek.
V tuto chvíli ještě není jasné, zda se povinnosti budou týkat i venkovních parkovišť u obchodů. I kdybychom ale počítali pouze vnitřní parkovací stání, dojdeme ke zcela absurdním číslům. Například 21 nákupních center, která nám poskytla data ohledně jejich parkovací infrastruktury, disponuje celkem 23 675 vnitřními parkovacími místy. Do roku 2027 by mělo být deset procent z nich vybaveno dobíjecím bodem, nebo polovina zasíťovaná. Reálné číslo jen za oblast obchodu ale bude mnohem větší, jedná se pouze o malý vzorek, který nám poskytl data.
V Česku totiž existují i další obchodní centra, krytými parkovacími místy disponují mnohé hypermarkety, povinnost se také nepochybně dotkne minimálně části venkovních parkovacích stání. Bavíme se tak přinejmenším o několika tisících nových dobíjecích bodů, které mohou vzniknout za pár let jen u obchodů.
Další tisíce přinesou kancelářské budovy a další. Nemluvě o nově vzniklých či renovovaných budovách, pro které mají platit ještě přísnější požadavky. Přitom dle oficiálních dat Ministerstva průmyslu a obchodu evidovalo ke konci loňského roku celkem 2287 veřejných dobíjecích stanic se 4187 dobíjecími body napříč Českem bez ohledu na umístění. Nutno podotknout, že již dnes provozovatelé těchto stanic z řad energetických firem přiznávají, že vzhledem k nízkému počtu elektromobilů na českých silnicích je jejich provoz spíše ztrátový a plní si tím zejména své povinnosti v souvislosti s přechodem na bezuhlíkovou ekonomiku.
Problém s pomalými dobíjecími stanicemi: Lidé žijí jinak
Jít cestou kvantity má rozhodně smysl tam, kde lidé parkují dlouho. Ale naprosto se to nepotkává s místy, kde lidé parkují do hodiny, ať už jde o obchod, nebo třeba parkoviště vedle městského úřadu, kam si jdou něco vyřídit. Ostatně jak ukazují i zkušenosti ze zemí, kde je elektromobilita o kus dál než v Česku, počty i rychlost dobíječek mají kopírovat potřeby lidí.
Jenže směrnice zcela nekompromisně stanovuje počet dobíječek, ale neřeší jejich rychlost. Úředníci možná přemýšleli jen nad tím, že přijedou svým elektromobilem do práce, tam zaparkují v podzemní garáži a během dne se jim auto dobije. Pro tuhle situaci dává varianta „hodně dobíječek, klidně pomalých“ naprostý smysl. Navíc pomalé dobíječky jsou mnohem levnější než ty rychlé a podobně je výrazně levnější i jejich provoz. v případě rychlodobíjecích stanic se bavíme o investicích ve stovkách tisíc za jednu stanici.
Nákupní centra, kde zákazníci obvykle parkují na krátkou dobu, se ovšem kvůli nedomyšlené regulaci ocitají v nevýhodě. Pokud budou muset naplnit požadavky směrnice, budou kvůli omezení nákladů instalovat především pomalé dobíjecí stanice. Zákazníci to moc neocení a rozhodně je to nebude motivovat k pořízení elektroauta, které by si mohli dobít pohodlně během nákupu.
Pro zákazníky by byla mnohem efektivnější investice do rychlonabíjecích bodů, které umožňují rychlé dobití během nákupu a uvolnění dobíječky dalšímu zákazníkovi. Zatímco v kancelářské budově bude jedno auto na pomalé dobíječce viset osm hodin pracovní doby, v garáži nákupního centra se na jednom rychlodobíjecím bodě za stejných osm hodin klidně otočí deset až 12 aut.
Pomalé dobíječky budou brzdit elektromobilitu v retailu
Pokud chce stát podpořit elektromobilitu, měl by přemýšlet nad tím, kdy a co lidé potřebují. Současná směrnice se zaměřuje pouze na kvantitativní rozšíření dobíjecí infrastruktury, ale vůbec neřeší kvalitu a efektivitu dobíjení, což je klíčové pro efektivní využívání parkovacích míst všude tam, kde se lidé zdržují kratší dobu.
Zkušenosti ze zahraničí i z řady nákupních center a obchodů v Česku jasně ukazují, že investice do rychlodobíjecích stanic je mnohem přínosnější pro zajištění rychlého a pohodlného dobíjení, čímž se zlepšuje celková uživatelská zkušenost.
Nedomyšlený evropský předpis se bude velmi brzo překlápět do české legislativy. Je proto důležité přehodnotit byrokratický přístup k regulaci dobíjecí infrastruktury a zaměřit se na efektivitu místo kvantity. Rychlonabíjecí stanice by měly být podporovány všude tam, kde dávají smysl, aby lépe odpovídaly skutečným potřebám uživatelů elektromobilů. Pokud bude dobíjení rychlé a zapadne lidem do jejich běžného života, zájem o elektromobily poroste.
Podpora pro masivní investice
Celý transpoziční proces má na starosti Ministerstvo průmyslu a obchodu, přičemž jeho úkolem bude nejen stanovit konkrétní parametry požadavků, ale i najít způsoby, jak podnikatelům s plněním těchto povinností pomoci. Při pohledu na stav budov v Česku budou potřeba během pár let stovky miliard korun, abychom dokázali potřebné cíle splnit, ať už jde o budovy soukromé, nebo ty, které patří státu a obcím.
Vzhledem k napjatému rozpočtu je nepravděpodobné, že by stát financoval tyto investice z vlastních zdrojů. Budeme proto muset dobře přemýšlet, jak co nejlépe využít Modernizační fond a další evropské zdroje – a pohlídat si, že na tyto investice bude dost peněz i v příštím sedmiletém rozpočtu Evropské unie.
Nejde přitom jen o peníze. Bude hodně záležet na tom, jak Ministerstvo průmyslu a obchodu nastaví transformační plány a jak chytře připraví legislativu, abychom se nezamykali do investic, které nic nepřinesou. Viz třeba výše zmíněný nesmyslný požadavek na počty dobíjecích stanic bez ohledu na to, jestli je lidé využijí, nebo ne.
Byrokracie jako brzda
Na plnění cílů podle evropské směrnice nebude příliš času a první kroky budeme muset začít dělat hodně rychle. Jenže o úspěchu nebo neúspěchu nebudou rozhodovat připravené projekty, ale byrokratická zátěž spojená s povolovacími procesy. Tady bude velkým úkolem Ministerstva průmyslu a obchodu, aby (klidně i přes odpor stavebních úřadů) zjednodušilo a zrychlilo procesy schvalování nových staveb a renovací. A zákon musí jednoznačně říct, že podnikatelé nesmí být postihováni za nesplnění povinností, které jim zkomplikují technické nebo legislativní překážky, jako jsou například zkostnatělé požárněbezpečnostní předpisy.
Celá situace kolem EPBD v tuto chvíli zůstává nejistá a podnikatelé i veřejný sektor čekají na konkrétní kroky a jasné odpovědi. Firmy budou muset nejen investovat obrovské finanční prostředky, ale také čelit mnoha technickým a administrativním překážkám, které modernizaci fondu budov v Česku výrazně prodlouží a zkomplikují. Anebo to aspoň jednou zkusíme udělat lépe?