Komentář: Stát zase dělá chybu, mohl by vyrobit zelený chudobinec

Návrh distribučních sazeb na příští rok publikovaný Energetickým regulačním úřadem (ERÚ) vyvolal pozdvižení na vsi. Přitom hlavní důvod růstu je dán v minulosti a určen politicky – pokud platíme desítky miliard na podporované obnovitelné zdroje (POZE), tak s tím nic regulační úřad nenadělá. Všichni teď chceme být zelení, ale to něco stojí.

V praxi to je tak, že zelený závazek buď musí zaplatit erár z vybraných daní (jako letos, což je vidět v nepříjemně vysokém deficitu veřejných financí), nebo ho uvidí spotřebitel přímo v účtu za energie. Druhý způsob bude mít pak dopad na konkurenceschopnost a hlavně inflaci. Jiné řešení starých závazků není možné.

Smutné na tom je, že jsme se nepoučili. Takže opět usilovně pracujeme na dalším problému, který nás za pár let doběhne podobným způsobem. Distribuce je služba, kdy se velké investiční náklady přirozeného monopolu rozpočítávají účastníkům, historicky zejména podle spotřeby. Což byl sociálně i ekonomicky adekvátní způsob v případě existence výlučně centrálních zdrojů.

Jenže dnes máme díky, či kvůli, Green Dealu nalinkovanou jinou cestu.

Všichni znají anekdotu, kdy jeden má celé pečené kuře a druhý nic. Přestože statisticky mají oba tak akorát potřebnou půlku kuřete, první je přejedený, až praskne, a druhý zatím umře hlady. Stejný problém si vytváříme v distribuci nedomyšlenou investiční podporou lokálních instalací FVE.

Představme si ulici s rodinnými domy a činžáky. Dnes obě skupiny platí shodně 50 za distribuci, která stojí celkem 100. Pak jedné skupině dáme dotaci na FVE a oni sníží svou spotřebu ze sítě na jednu pětinu, budou odebírat ze sítě vlastně jen v zimě.

Pokud se nezmění vzorec rozpočítání nákladů, tak distribuční sazby musí hned rok poté vzrůst o neuvěřitelných 66,6 procenta. První skupina pak při nezměněné spotřebě zaplatí za distribuci 83,3 a druhá, tedy ta, co dostala dotaci, 16,7, aby to dohromady dalo oněch potřebných 100 na pokrytí investičních nákladů sítě.

Tento jev se nazývá socializace nákladů, tedy situace, kdy skupina, která dostane dotaci, ušetří – ale na úkor ostatních, kterým vzroste cena. A zkuste hádat, v jaké skupině se ocitnete vy coby běžný spotřebitel.

Že nejde o teoretický problém, jsme si již vyzkoušeli na vodném a stočném. V okamžiku, kdy lidé začali výrazně vodou šetřit, vystřelila cena stejně rychle nahoru, aby výsledný objem zaplacených peněz neklesal – právě proto, že šlo o stejný problém rozpočítávání fixních investic do trubek a infrastruktury, což je největší náklad ve vodárenství, na měřenou spotřebu komodity.

Pokud spotřeba vody klesla na polovinu, musely ceny vzrůst na dvojnásobek, aby pokryly staré investice i prostou obnovu. Prostě se na infrastrukturu musí vybrat stejné množství peněz, a pokud klesá spotřeba, musí cena distribuce měřené jednotky adekvátně růst, jde o výpočet ze základní školy.

Kdo chce, může si hrát s čísly úspor a podíly v příkladu, ale základní problém zůstane. Bez tarifní reformy, která bude reflektovat změnu charakteru významné části spotřebitelů na tzv. prosumera, tedy na mix výrobce a spotřebitele, a půjde proti směru socializace nákladů, si vytvoříme další socioekonomický problém.

Dojde k rozevírání nákladových nůžek mezi chudšími obyvateli, kteří nemohou získat výhody z úspory samovýroby, třeba v nájemních bytech či v historických centrech, a vlastníky vhodných nemovitostí, kterým ale všichni ještě přidají na to, aby nemuseli tolik participovat na nákladech distribuce. V extrémním případě vyrobíme početnou skupinu vyloučených obyvatel v tzv. energetické chudobě z běžné populace.

Před 15 lety jsme v pracovní skupině na Ministerstvu průmyslu a obchodu navrhovali řešit první solární průšvih podmínkami připojení a tarify dle evropských směrnic o vyvolaných nákladech. Vyhrála solární daň Ministerstva financí. Tehdy to bylo celkem jedno, ale dnes bychom si aspoň nevytvářeli pomýlené zdání, že na distribuci lze trvale ušetřit poklesem objemu přenášené energie a zvýšením nahodilosti a nepredikovatelnosti dodávek.

Domácí fotovoltaiky se prodávají se stejnou barnumskou reklamou na dotace jako dříve zaručeně úsporné kuchyňské hrnce. Bohužel často „výhodná“ investice je tažena jak dlouhodobě nereálnými výkupními cenami (až budou mít fotovoltaiku všichni, výkupní ceny energií to budou muset reflektovat), tak prozatím skutečnou úsporou za distribuční poplatky.

Jenže čím déle se bude tarifní reforma odkládat, tím větší náraz do reality to bude – a přitom vlastně bude stát řešit problém, který si sám napřed nerealistickými očekáváními a dotační politikou vyrobil. Provádět investice do distribuované výroby bez jakékoliv tarifní reformy je zapřahání potahu před koně. Se stejnými důsledky.

Ve starém Římě posly špatných zpráv napichovali na kůl. Naštěstí pro mě lze posla nabodnout jenom jednou, i když těch špatných zpráv nese více.

ERÚ asi může přísněji hlídat nové investice a náklady, ale ty opravdu velké změny v důsledku Green Dealu mohou ovlivnit jen politici, úřad pak výsledný účet rozpočítá podle jejich zadání. Takže, pokud to nebudeme chtít platit z veřejných rozpočtů, jakože asi nebudeme, tak buď vyrobí energetickou chudobu nebo naštve všechny, co si zainvestovali do samovýroby, jinou možnost mít nebude.

Určující suma k rozpočítání bude už historicky předurčená mimo ERÚ dnešní politikou a realisticky ani nemůže v čase klesat.

Tohle je totiž opravdu klasická hra s nulovým součtem, co jednomu na distribuci přidáme, musíme jinému sebrat. Takové jsou ekonomické principy odvětví, kde jsou náklady na investice určovány maximálním možným přenosem a požadovanou bezpečností, a nikoliv celkovým či průměrným objemem přepravy za rok.

Sluší se dodat, že sice samotný Green Deal nebude levný, ale my máme dar ho kreativně uchopit a zhoršit i zdražit tam, kde to po nás ani nikdo nechce. Když rozdělování dotací předchází již několik let opožděnou tarifní reformu, nelze činit dobrá investiční rozhodnutí.

Prostě, mysleli jsme to dobře, ale dopadne to jako vždycky.