Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pamatujete si, jak jeden nejmenovaný bývalý premiér označil Karlovarský kraj za úplně nejhorší? Podle mého názoru za pár let svá slova významně zreviduje. Tento region má totiž velmi dobře položené základy k úspěšné průmyslové transformaci. A podobně jsou na tom i kraje Moravskoslezský nebo Ústecký.
Útlum těžby výrazně zasáhl tradiční uhelné regiony. Karlovarský, Ústecký i Moravskoslezský kraj vedou nelichotivé žebříčky ve výši nezaměstnanosti, počtu exekucí a řadu oblastí trápí vylidňování. S tím je spojená i horší dostupnost kvalitního školství a problémy se na sebe nabalují jako sněhová koule.
V podstatě všechny zmíněné kraje si ale naštěstí uvědomily svou obrovskou výhodu pro moderní, udržitelnou průmyslovou výstavbu, a v rámci Česka se tak stávají šampiony v počtu příchozích zahraničních investic od předních světových firem. Všechny totiž disponují poměrně velkým množstvím vhodných ploch, kde se dá stavět. Ať už jsou to brownfieldy po bývalém průmyslu, nebo oblasti zasažené těžební činností. A mají také dobré napojení na velké západní trhy. A nesmíme zapomínat ani na relativní dostatek kvalifikované pracovní síly z oblasti průmyslu, které je v podstatě globální nedostatek.
Hezkým příkladem je třeba podkrušnohorské město Ostrov v Karlovarském kraji. I když to nebylo vůbec jednoduché, město má nyní několik moderních průmyslových zón, kterou obývá například největší zaměstnavatel v regionu, výrobní společnost WITTE Automotive. Ta nedávno v místě oznámila další velkou expanzi, přičemž v Ostrově bude vyvíjet i nové produkty. Radnice tak nyní namísto vylidňování města řeší novou výstavbu rezidenčního bydlení pro příchozí obyvatele. Firmy navíc spolupracují s místními školami, podílí se na rozvoji dopravní infrastruktury a s nárůstem mzdové hladiny se rozvíjí i sektor služeb. Podobné příběhy pak přináší i další moderní průmyslové parky v Chebu, Chomutově a dalších městech v bývalých Sudetech.
Velmi agilně pak přistupuje k lákání investorů i Moravskoslezský kraj, který si dokonce založil agenturu MSID, která svou skvělou znalostí regionu doplňuje aktivity agentury CzechInvest při lákání zahraničních firem do regionu. Probíhá zde i působivý transformační program POHO, který má za cíl modernizovat průmysl v kraji při zachování specifického kulturně-historického dědictví spojeného s těžbou uhlí.
Co z toho máme?
Abych ale nemaloval vše na růžovo. Zmiňované úspěchy se dějí doslova navzdory prostředí, které vytváří Česká republika pro podnikání. Můžeme vidět třeba naprosto logický odpor místních obyvatel k velkým investičním projektům. Rozpočtové určení daní u nás je totiž nastavené tak, že rozpočty dotčených obcí benefitují jen minimálně na daních a odvodech generovaných ekonomickou aktivitou ve svých katastrech. Větší průmyslový záměr tak pro obce nepřináší tolik benefitů a na kompenzaci zátěže na infrastrukturu se musí hledat složitá nesystémová řešení. Zároveň je důležité říct, že drtivá většina obcí žije z přerozdělených daní přes státní rozpočet, a v rámci územního plánování a rozvoje tak nemusí umožnit rozvoj infrastruktury a ploch pro podnikání, ze kterého benefituje celá česká ekonomika a státní rozpočet.
Zapomenout nemůžeme ani na fakt, že v Česku nemáme dostatek připravených vhodných pozemků pro okamžitou průmyslovou výstavbu. Povolovací řízení je zkrátka příliš zdlouhavé a problém nevyřeší jen jeho digitalizace, o kterou se nyní pokoušíme. Je potřeba rozsáhlých změn celého procesu, aby bylo povolování staveb daleko více předvídatelné a potenciální investor jasně věděl, v jakém časovém horizontu může jeho nový provoz stát. Dnes dokážeme přesnější horizont plánu výstavby říci až ve velmi pokročilé fázi povolování na úrovni územního rozhodnutí a nyní povolení záměru. Pro nadnárodní firmy je tak v tomto ohledu jednodušší jít do sousedního Polska nebo třeba i Německa či Rakouska.
Samostatnou kapitolou je pak naše záliba v nejrůznějších regulacích, které jsou v mnoha ohledech přísnější než v západní Evropě. Jsme totiž mistry v takzvaném gold-platingu, což znamená, že řadu nařízení a směrnic z Evropské unie si na národní úrovni uděláme ještě přísnější pod tíhou různých vlivových skupin. I z toho důvodu často až polovinu průmyslových zón zabírají zbytkové zelené plochy, namísto aby se efektivněji využily k výstavbě výrobních ploch nebo třeba instalaci fotovoltaických elektráren, které by snižovaly energetickou náročnost provozů. To vše samozřejmě všechny projekty prodražuje, zpomaluje dekarbonizaci českého průmyslu a zároveň vytváří tlak pro zábor daleko větších ploch pro průmyslové zóny, než by bylo nutné.
Často zaznívají slova podpora a dotace – jsem jejich odpůrcem, protože umožňují vznik nejrůznějších agentur a firem „pomáhajících“ se získáním dotací jen pro vyvolené. Mým dlouhodobým názorem je, že podnikání má být jednodušší pro všechny, kteří se do něj pouštějí. A to platí o bývalých uhelných regionech dvojnásob. Přes nálepku „strukturálně postižené kraje“ je cesta k řešení jejich problémů ve využití jejich potenciálu a stačí právě JEN zjednodušit rozvoj podnikání v těchto oblastech pro všechny. Využijme jejich průmyslové tradice a umožněme jim stát se novými ekonomickými tygry. Ale s tím si sami nepomohou a je potřeba změnit prostředí v celém Česku.
