Článek
Analytici zdatně vrší argumenty, proč je „válečná“ daň na energetický sektor špatně. To všechno jsou ale jenom tanečky, ve skutečnosti jde především o ČEZ a důvod je prostý. Pouze ČEZ je obchodován na burze a jen jeho se mohla týkat minulá doporučení pro nákup do portfolií z důvodu růstu cen aktiv v energetice.
A tato sázka na klasickou energetiku s asistencí státu v podobě dotací spektakulárně vyšla.
Drobný investor mohl participovat pouze nákupem akcií polostátní firmy, akcie ani Sev.en, ani EPH nebo jiné uhelné elektrárny si běžně koupit nemohl. Zejména pokud je uhlí v klatbě a banky v důsledku evropských ESG regulací omezují dostupnost „špinavých“ instrumentů.
Tato časová provázanost, kdy realistické vyhodnocení situace vedlo nedávno k taktickým investicím do akcií energetik, tvoří tlak v rozhodovacím prostoru. Jejím důvodem není nic jiného než ochrana investice, která tak skvěle vyšla. Při sledování veřejné debaty se nelze ubránit pocitu, že všichni mají v ČEZ nějak nainvestováno.
Proč jinak by návrhy a hodnocení řešení energetické krize u nás probíhaly pouze na srovnávání nákladů potřebných dotací. Jistě, všichni se snaží zabránit nejhoršímu, tj. aby obyvatelstvo netrpělo energetickou chudobou a firmy pokud možno nezkrachovaly, protože ani ti, kterých se chudoba netýká, se s ní nechtějí dennodenně potkávat v ulicích města, kde žijí.
Na druhou stranu je evidentní, jak nekonkrétní vyjádření (ne)možností státních financí náklady reálně unést celou situaci popisují. Alternativa dotací až k hranici rozvratu veřejných financí je prostě investorsky příliš lákavá.
Připomeňme, že evropské řešení předpokládá dva různé druhy zdanění. První je v kostce strop na příjmy neplynových elektráren, tedy vše nad 180 eur/MWh se odebere. Druhý je daň z nadměrných zisků firem nejen v energetice. Náš český model stropů pracuje s dotací koncové prodejní ceny distributorů.
Za povšimnutí stojí, že evropský model vede k rostoucím výnosům nových daní, pokud porostou ceny na trhu. Český naopak vede k rychle rostoucím nákladům, pokud ceny na burze porostou.
Přitom stát nemá na ceny na domácí i zahraniční burze žádný vliv, de facto jde o bianco šek s ďábelskou motivací pro účastníky trhu šroubovat ceny. Čím více ceny vyšponují vzhůru, tím více všichni vydělají na úkor státního rozpočtu. A tedy na úkor většiny obyvatelstva.
Jediná zbraň: vysoké daně
Tuto zvrácenou motivaci lze eliminovat jediným způsobem: maximálním zdaněním tak, aby nebyla žádná motivace k růstu cen, protože z toho nebude nikde dodatečný zisk. Z hlediska národohospodářské logiky peníze nemohou z ekonomiky zmizet a řešení by to mělo být vlastně jednoduché, stačí sledovat toky peněz z dotací a zdanit je v místě, kde se z nich stává nezasloužený zisk. V ideálním případě, který bohužel připomíná logiku centrálních plánovačů, by se tak dotace poskytnuté obyvatelstvu a firmám v jiném místě ekonomiky zase odčerpaly v plné výši zpět do rozpočtu.
Bohužel ne vše půjde postihnout a také platí, že čím menší zdanění, tím větší motivace k růstu cen a větší rozevření nůžek mezi příjmy z daní v energetice a nutnými dotacemi pro podniky a obyvatelstvo. Vliv negativních motivací se k naší smůle posiluje s nižší mírou zdanění, a příjmové nůžky se tedy ve výsledku budou rozevírat rychleji, než by odpovídalo poklesu zdanění.
Ovšem v reálu vidíme výrobce na jednom konci, vidíme distribuci a spotřebitele na druhém a mezi tím je černá krabice, do které nikdo nevidí. Organizace obchodů s energiemi je natolik neprůhledná, že praní peněz ruských oligarchů je proti tomu studánkově transparentní – ostatně proto ekonomické sankce na Rusko mohou fungovat. Poslední návrh na evropské úrovni řídit se cenou plynu na asijské burze jen dokazuje naprostou rezignaci a impotenci opravit a regulovat evropskou energetickou burzu.
Řešení je přesto jednoduché. Buď se podaří toky peněz rozklíčovat a pak bude jasné, kam plynou, a podle toho půjde nastavit zdanění, nebo ne. Když ne, pak ovšem nemáme jinou možnost než zdanit všechny na konci i na začátku cesty a též náhodné pocestné. Ber kde ber.
Pokud bankovní sektor a burza mají skutečně dobře nastavené procesy proti praní špinavých peněz a prověřování zákazníků, jak vyžaduje legislativa a pravidla dohledu nad finančním trhem, neměl by být problém toky rozklíčovat. Pokud ne, neměli by si finančníci stěžovat, že jejich zisky budou též zdaněny – když nevědí, kudy peníze utekly pryč.
Každý drobný domácí akcionář ČEZ, tedy investice nepřesahující jednotky milionů korun, která nezajistí doživotní prázdniny v Karibiku, si musí připustit, že má vpravdě hamletovské dilema.
Pokud jako akcionář v tomto kasinu vyhraje, umře celá ekonomika buď na ceny energií, nebo krach veřejných financí. Ti, co vidí nejen peníze, už teď dobře vědí, že ve výsledku na tom budou hůř, než když stát zdaní, co bude moci, a oni investici odepíšou. Nicméně pokud jsou akcie ČEZ dividendovým titulem, pak přečkám dva tři roky bez dividendy a dočasný pád ceny akcie.
Jinými slovy, jestliže jsem spekuloval na růst ceny v důsledku energetické krize, pak jsem sice správně odhadl situaci, ale rozpad ekonomiky, který nastane, je větší problém – pokud ovšem neplánuji v dohledné době umřít a rodinu poslat do exilu, protože tahle země nebude pěkné místo k žití.
Moje odpověď jakožto drobného akcionáře na hamletovskou otázku energetických daní je jasná: „Zdanit vše a klidně i trochu víc, neb jinak stejně nebudu mít nic.“
