Článek
Ve středu Poslanecká sněmovna ve třetím čtení neschválila návrh, který upravoval vždy žhavé téma „nadstandardů“. Spoluautorem pozměňovacího návrhu k tzv. velké novele byl mimo jiné ministr zdravotnictví. Teoreticky tedy měl mít pozměňovací návrh podporu vládní koalice, couvl ale primárně STAN. Období před parlamentními volbami často přinášejí překvapení, zde ale STAN spíš toho, kdo toto hnutí sleduje, nezklamal. Bohužel, odnesly to změny, které byly potřebné.
Medicínský pokrok totiž přináší nové léky, pomůcky a méně invazivní způsoby léčby, které zvyšují komfort pacientů. Problém je, že zavedení „nadstandardu“ – tedy možnosti připlatit si za lepší péči – vyžaduje změnu zákona, nikoli pouhou vyhlášku. To komplikuje situaci a vede k tomu, že pacienti si cokoliv, co není standardem, musí hradit. Pacienti, kteří si chtějí připlatit, tak často tlačí na lékaře, aby dražší proceduru či pomůcku označili za „nezbytnou“.
Tento systém je výhodný pro lékaře a pro pacienty, kteří si „umí věci zařídit“. Ti, označovaní jako „kulišky a kuliši“, tak získávají nadstandardní péči zadarmo. Horší je to pro zdravotní pojišťovny, které vedou spory o nezbytnosti procedur – což je mimochodem skvělá příležitost pro právníky specializující se na zdravotnictví. Nejvíce však strádají pacienti bez vlivu, kteří na lepší péči zadarmo nedosáhnou.
Jako ekonom, zvyklý pracovat se statistikami, k tomu přidám několik čísel. Stárnutí populace je nezvratný trend. V roce 1998 tvořili lidé nad 65 let 13,6 % české populace, v roce 2023 už přes 20,5 %. Většinu zdravotnických nákladů vynakládáme v závěru života. Studie ukazují, že v posledních třech letech života se utratí 15–25 % celoživotních nákladů na zdravotní péči, v posledních deseti letech 30–50 % a v posledních dvaceti letech života takřka polovina až dvě třetiny těchto nákladů.
Muž, který se dožije 65 let, může podle dat ČSÚ očekávat ještě zhruba 17 let života, žena dokonce 21 let. To znamená, že populace dnešních šedesátníků bude zdravotnictví využívat ještě přibližně 20 let. Bez zefektivnění péče a většího zapojení pacientů do rozhodování o sobě nebude současný systém finančně udržitelný.
Navrhovaná novela by nadstandardy vyvedla z šedé zóny, kde se tváří jako nutné standardy pro „vyvolené“. Přinesla by větší transparentnost, konkurenci mezi zdravotnickými zařízeními a kvalitnější péči pro všechny. Pacienti by za nadstandardy platili, ale mohli by si odečíst částku, kterou by stát uhradil za standardní péči. Platící „kulišky a kuliši“ by tak více přispívali do systému, ne mimo něj.
Samozřejmě, že tato změna narazila na odpor. Ohrozila zájmy některých lékařů, pracovníků pojišťoven, právníků specializujících se na zdravotnictví, ale i „kulišek a kulišů“, kteří využívají svůj vliv, šarm nebo postavení. Odpor byl silný a hnutí STAN znovu ukázalo, proč je navzdory svému často velmi hlasitému moralistnímu pokřiku ve skutečnosti součástí sil, které této zemi brání nejen v oblasti reformy územní správy, ale v takřka jakékoliv rozumné reformě fungování českého státu.
