Článek
Praha se chystá na dlouho avizované zpoplatnění vjezdu do centra Prahy. Podle náměstka primátora pro dopravu Zdeňka Hřiba by opatření mohla platit od začátku příštího roku. Ale ostatní městské části se už teď bouří.
Že by bylo napřed jasné, jakého veřejného cíle, kromě dalšího zdanění automobilistů a marketingu vedení města, se má při správě metropole dosáhnout, a zda zvolené řešení je společensky racionální, není ani v návrhu, ani následné diskuzní smršti nějak vidět (nehledě na to, že společensky optimální řešení je u nás stejně reálné jako sci-fi z Marsu). Pohádka s úkolem jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co, byla proti tomu vlastně krystalicky jasné manažerské zadání. Dnes jen navíc přidáme, že to bude za dvě stovky, aby to vypadalo vědecky (je tam číslo) a nepopudilo přemrštěnou cenou, o které můžeme pak smlouvat jak na arabském trhu.
Je fakt, že evropská historická centra byla postavena v době koňských povozů, a tak podobný problém mají i jinde. Jenže všude jinde, kde výrazně regulují dopravu, mají obchvaty měst a dostatečné parkovací kapacity pro místní i návštěvníky s přijatelnou cenovou politikou. Připomínání těchto nutných podmínek byl asi jediný světlý moment diskuze. Ovšem podobné argumenty po dvaceti letech stále stejného stavu zní vyčpěle, zejména když se vnitřní obchvat od dob tunelu Blanka nijak nepohnul kupředu a parkovací místa spíše setrvale mizí.
Obecným problémem všech veřejných statků je, že se špatně měří přínosy i následnou regulací vyvolané náklady. Ale to není důvod k rezignaci na stanovení limitů. Zavrhnutí známých excesů je možné už v počátku.
Prvním problémem je eliminace dostupnosti veřejných statků ve prospěch soukromých subjektů. Ceny privátních parkovacích míst v Praze totiž hezky kopírují ceny magistrátu, nikoliv naopak. Navíc nový poplatek v Praze 1 zvýší ceny v okolních čtvrtích. Hezký windfall gain (neočekávaný zisk).
Druhým momentem je opomíjený konflikt zájmů. I ve veřejné správě by mělo platit, že pokud je cílem zlepšení situace, nemá být regulační nebo sankční poplatek příjmem toho, kdo o něm rozhoduje. Nezávislé soudnictví je na tomto principu dokonce vystaveno. Jenže v jiných oblastech to není samozřejmostí a absence oddělení nastavení regulace od získaného výnosu je naopak běžným stavem i příznakem možné zvůle.
Hlavní je zisk, stejně jako u radarů
Nechvalným příkladem jsou rychlostní radarové pasti instalované s cílem naplnit obecní kasu a nikoliv řešit nebezpečná místa. Pokud by obce musely pokuty za rychlost a podobné prohřešky zcela odvádět státu, mohli bychom se všichni spolehnout na to, že jsou sankce aplikovány opravdu jen v místech, kde je rychlost skutečným veřejným nebezpečím (protože obec nese náklady a nemá z toho příjmy) a není to jen novodobá obdoba středověkého mýta pro neznalé přespolní. Plánované příjmy z radarů v obecních rozpočtech tak nejsou ničím jiným než přiznáním pravého důvodu jejich existence.
Stejnou logikou pak můžeme přistoupit k nápadu na poplatek za vjezd Prahy 1. Dokud nejsou cenově dostupná a kapacitně dostatečná záchytná parkoviště a dokončený okruh kolem centra, tak by mělo by platit, že vše, co Praha 1 vybere, odevzdá okolním městským částím. Jen tak bude jistota, že to nedělá pro peníze, ale skutečně jen pro blaho svého území i návštěvníků této části. A jelikož blaho na jejím území zákonitě způsobí peklo u sousedů, je zcela správné, že sousedům odevzdá vše, na kolik si svého blaha cení. Tedy veškeré vybrané peníze, ne jen třeba i výraznou část.
Jednoduché řešení, které nevede k přenesení nákladů na sousedy. Oni ti sousedi se dnes mohou bránit jenom stejnou mincí, tedy lavinovým systémem místních mýtných poplatků. Systém parkovacích zón, který pro rezidenty prakticky nic neřeší (místa stejně nejsou) a ostatním jen komplikuje život (parkovací domy se z poplatků za parkovaní taky nestaví), začal totiž úplně stejně.
Asi nás čeká moderní obdoba nechvalně známé potravinové čáry z Rakousko-Uherska, takzvaného akcízu, kde museli obchodníci platit daň za dovoz potravin do uzavřených měst stařičkého mocnářství.
