Článek
Bitcoin je skvělý mediální šrapnel či nosič názoru, stejně jako zlato, což se teď projevilo při navýšení zásob zlata i návrhu zahrnout ho do rezerv centrální banky. Bohužel mediální chytlavost též vede ve veřejném prostoru k pomýlené debatě, která zcela míjí nutné východisko pro hodnocení vhodnosti jakéhokoliv daného aktiva pro centrální banku: totiž jeho účel.
Veškerá současná veřejná debata o správě devizových rezerv centrální banky je vedena pohledem investora hledajícího dobrý výnos a pak se v menší či větší míře do argumentů promítají osobní investiční preference konkrétních lidí. Ale zcela se opomíjí, že centrální banka je instituce specifická, sui generis – svého druhu, jak říkají s oblibou právníci, a má úkol, který nikdo jiný v ekonomice nemá. S tím se pojí i funkce devizových rezerv, tedy jejich hlavní a zásadní účel existence: Jde o aktiva primárně určená k provádění měnové politiky, nikoli k dosahování zisků.
Běžná investiční strategie pracuje v klasickém trojúhelníku (trilematu) výnos–riziko–likvidita s tím, že volba konkrétního mixu závisí zcela na individuálních preferencích konkrétního investora. Tento různorodý pohled individuálních zájmů a přání se ostatně krásně ukazuje v debatě, kam se právě vlastní investiční preference promítají od nadšeného přijetí po naprosté odmítnutí jakýchkoli kryptoaktiv. Obecně však platí, že čím více se někdo snaží maximalizovat jeden prvek (nebo chcete-li preferovat vrchol) trojúhelníku, tím více musí slevit z ostatních dvou.
Jinými slovy, investiční strategie centrální banky v oblasti rezerv jakožto instituce pečující o měnu a cenovou stabilitu musí být postaveny na jinak uspořádaných základních kritériích, než je tomu v kterékoliv jiné bance či u investora, kde je primárním cílem generovat zisk. Ne že zisku centrální banka nemá dosahovat, ale jde až o zbytkové kritérium po dosažení primárních cílů v oblasti měnové politiky. Pokud by tomu tak nebylo, domyšleno do důsledků, nepotřebovali bychom ani nezávislou centrální banku, ani její rezervy.
Jenže centrální banka musí při správě rezerv respektovat své poslání stabilizačního prvku pro případ ekonomických a finančních krizí v ekonomice. Což ovšem znamená, že devizové rezervy centrální banky musí být připraveny plnit intervenční funkci okamžitě v případě nutnosti a za nepříznivých vnějších podmínek. A platí, že okamžik potřeby a příčinu nutnosti zásahu (tedy například vnější spekulativní útok na měnu, jako to zažila britská libra od fondů George Sorose, nebo nástup finanční či likvidní krize před 15 lety) si jaksi neurčuje sama centrální banka, ale je jí vnucen nebo zcela určen vnějšími okolnostmi mimo její vliv. Právě proto má centrální banka devizové rezervy, a proto jsou pro centrální banku důležitá kritéria likvidity a bezpečnosti bez ohledu na jakkoli nepravděpodobný ekonomický vývoj.
K čemu bude vysoký výnos, pokud o investici v případě krize přijdu? K čemu však bezpečný nástroj, když není likvidní a nelze ho v případě akutní krize přímo použít? Když rezervu nemohu plnohodnotně použít v případě nouze na obranu měnové politiky, tak je to stejné, jak bych ji neměl. Stejně tak nepotřebuji aktiva, která musím napřed někde vyměnit (nedej bože v době likvidní krize) za použitelný intervenční nástroj. Takové rezervy opravdu mít netřeba. Mimochodem, na uvedené principy se též jaksi narazilo, když byla snaha politicky šmahem ozelenit portfolia rezerv centrálních bank.
Z uvedených charakteristik plyne, že bitcoin a jiná kryptoaktiva nesplňují požadavky kladené na aktiva devizových rezerv centrálních bank. Přemýšlivějším čtenářům již došlo, že tyto požadavky dnes vlastně nesplňuje ani zlato, protože od dob zrušení zlatého standardu není přímým intervenčním a měnovým, ale jen investičním nástrojem. Nicméně fyzické zlato v rezervách banky může mít i jiné ospravedlnění kromě PR důvodů. Je totiž použitelné jako kov k produkci, například v čipech a jiných technologických komponentách. Pak ho nemusí stát kupovat a držet jako součást strategických hmotných rezerv, ale může se na centrální banku spolehnout, že mu ho v případě krize odprodá.
Na druhou stranu, jelikož investiční strategie devizových rezerv je limitována jejich funkcí, což tedy znamená obětování výnosu ve prospěch likvidity a bezpečnosti, pak centrální banka nemá mít více rezerv, než považuje za nutné pro splnění své stabilizační role v případě krize. Též proto, aby její pohled na investování přebytečných rezerv neovlivňoval investiční strategie ostatních investorů jako hodné následování. Odklon od neutrální stabilizační role totiž v sobě skrývá nejen investiční, ale i reputační rizika. Ostatně kdyby měla centrální banka stejný investiční profil jako finanční sektor, jak efektivně by mu v případě finanční krize pomáhala, kdyby měla úplně stejný problém sama ve svém baráku? Když hoří u hasičů, nehasí jinde.
Na závěr od obecných principů rezerv centrálních bank malá odbočka k domácím podmínkám. ČNB nakládá s devizovými rezervami „s odbornou péčí“, nikoli tedy s péčí „řádného hospodáře“, jak je běžně předepisováno v případě správy aktiv u firem při generování zisku. I tento rozdíl v popisu povinnosti znamená, že jde o měnový, nikoli investiční nástroj a zisk z rezerv je až na posledním místě z hlediska posuzování jejich celkové velikosti, správy a složení.
Diplomaticky neutrálně lze říci jednou krátkou větou o pěti slovech vše v textu výše uvedené: Centrální banka není investiční banka.
