Článek
Prezident Donald Trump a jeho počínání obzvlášť v poslední době vyvolává spoustu emocí a velkou nejistotu. Tato mince ale má dvě strany, na jedné Trump mění politická rozhodnutí doslova ze dne na den a na druhé nedělá nic jiného, než již dlouho před zvolením ve své kampani avizoval. Zavedení vysokých cel, tlak na NATO a Evropu, zavedení úsporných opatření a snížení inflace je něco, co celému světu slíbil, že po svém zvolení učiní. Svět mu to ale, zdá se, z velké části nevěřil. Čím tedy Trump svět překvapuje, je, že skutečně plní to, co slíbil. O co mu ale skutečně jde? Trumpův gambit se pomalu zviditelňuje.
Inflace jako úhlavní nepřítel
Moderní politik je pouhým nástrojem lidu, který si jeho zvolením snaží vyřešit své nejpalčivější problémy v daném momentu. Co nyní nejvíce trápí Američany a proč Donald Trump s takovým náskokem porazil ve volbách Joea Bidena, resp. Kamalu Harris? Podle nás se odpověď skrývá v inflaci. Extrémně rozvolněná monetární a fiskální politika Bidenovy administrativy v odpovědi na covid-19 způsobila výrazný nárůst inflace po celém Západě.
Inflace sama o sobě nemusí být problém, pokud příjmy a majetek spotřebitele rychle doženou tento cenový rozdíl. Ovšem v tomto současný ekonomický systém selhává, a proto většina obyčejných spotřebitelů v důsledku této inflační epizody výrazně zchudla. Střední třída ve Spojených státech ale i v Evropě ovšem již nebohatne poslední alespoň dvě dekády.
Celé to začalo trendem globalizace a tisknutí peněz, resp. nulovou úrokovou sazbou. Takto nastavený svět totiž disproporcionálně nahrává velkým korporacím a vede v mnoha ohledech života k urychlené monopolizaci a konsolidaci. Jednoduše řečeno, nově vytvořené bohatství ve formě silného vývozu a zvýšeného objemu peněz v oběhu končí nakonec v rukou koncentrované menšiny. Rovnoměrná redistribuce bohatství je tedy něco, v čem ekonomika dlouhá léta selhává. Není to tím, že by zde nebyla snaha to napravit, ale bohaté korporace a jedinci vždy najdou způsob, jak neplatit daně. Tyto subjekty je tedy prakticky nemožné zdanit za současných legislativních podmínek. V oběhu se začalo objevovat čím dál více peněz, ať už kvůli levným úrokovým sazbám, a tedy bankovním úvěrům, nebo přímým tiskem (kvantitativní uvolňování). Tyto peníze ale ve finále nakonec zase končí v rukou již zmíněných. Přebytečné úspory a prostředky totiž často skončí právě na finančním trhu, což vede k inflaci cen aktiv, jako jsou akcie, komodity, nemovitosti apod.
Tato inflace je pak něco, co vytváří propastnou nerovnost v bohatství obyvatel a „chudnutí“ spotřebitelů, protože toto je ta skutečná inflace, která zdražuje život. Příjmy obyvatel ale výrazně zaostávají za touto „skutečnou inflací“, která je výrazně vyšší než běžně sledovaná inflace, jak jí měří statistické úřady. Za takových podmínek tedy lze uvažovat, že zdanění obyvatel není progresivní, ale ve skutečnosti regresivní (čím je člověk bohatší, tím méně je zdaněn). Toto je kořenem velké přetrvávající nespokojenosti.
Ale zpět k Trumpovi, běžný spotřebitel dlouhá léta trpí na toto regresivní zdanění a během poslední inflační epizody ještě výrazněji pocítil, jak se tato skrytá daň zhoršila. Exploze cen nemovitostí a běžných komodit, pohonných hmot a potravin způsobila nebývalý stres na peněženku běžného občana. Mezitím se Bidenova administrativa snažila všechny přesvědčit, že ekonomika je na tom dobře, statistické údaje jsou silné a finanční trhy na historických maximech. Ale tyto údaje čím dál méně odpovídají skutečnému ekonomickému stavu většiny lidí a spíše ukazuje to, co se udává v horních patrech ekonomické hierarchie. Lidé se nenechali tímto pozlátkem oklamat a vyjádřili svoji frustraci udělením silného mandátu Trumpovi, který ukázal, že lépe rozumí běžnému spotřebiteli, a slíbil jím úlevu.
Z výše uvedeného tedy plyne důležitý poznatek: inflace a potažmo vládní deficit je právě tím hlavním mandátem Donalda Trumpa. Běžně to jsou republikáni, kteří se staví na stranu podniků a bohatých jedinců, ale role se nyní, zdá se, otočily. A toto je podle našeho názoru klíčem k pochopení současné politiky Donalda Trumpa. Snížit inflaci a normalizovat státní deficit je alfou a omegou jeho současného konání.
Cla ale způsobují inflaci?
Není to tak jednoduché. Cla mohou inflaci i snižovat, což je něco, co jsme mohli vidět během prvního volebního období Donalda Trumpa. V roce 2018, kdy jeho obchodní politika byla velmi obdobná té současné, zavedl cla na své největší obchodní partnery – Čínu, Kanadu, Mexiko, Indii a EU. I toto období provázely obchodní války a časté změny v obchodní politice. Ovšem po počátečním lehkém růstu inflace z 2,1 % na 2,9 % během první poloviny 2018 došlo k výraznému propadu inflace v dalších měsících až na 1,5 %.
K růstu inflace tedy došlo jen lehce, a to v prvních několika měsících, tento efekt pak ale zcela vymizel. Něco podobného lze očekávat i tentokrát, strachy z rostoucí inflace vlivem obchodních válek jsou tedy podle našeho názoru přehnané a krátkozraké. Dodavatelské řetězce se časem přizpůsobí a růst HDP zpomalí v důsledku obchodních omezení, inflaci to tedy v delším horizontu zase zpomalí.
Druhou částí Trumpovy celní politiky je státní dluh a ochrana amerického průmyslu. Obchodní deficit (tedy když země více importuje, než vyváží) totiž může zvyšovat vládní zadlužování. Obchodní deficit způsobuje zvýšený odtok peněz do zahraničí (například do Číny), což má zničující efekt na domácí podniky, a tedy i na příjem z daní. S vysokým obchodním deficitem se navíc americký dolar stává příliš silným, což nadále koroduje schopnost amerických podniků na mezinárodním poli soupeřit s ostatními. Zavedením cel tedy Trump ochrání domácí průmysl, ale také zmenší státní deficit.
Státní dluh jako úhlavní nepřítel
Donald Trump je typickým příkladem populistického politika. Nedávalo by tedy větší smysl, kdyby se rozhodl státní deficit prohlubovat a rozdávat peníze občanům? Ne když je inflace úhlavním nepřítelem spotřebitele a vládní dluh je viděn jako zdroj této inflace. V současné době je tedy ve Spojených státech paradoxně nejvíce populistickým tahem zlikvidovat inflaci a potažmo snížit státní deficit. Legendární investor Ray Dalio se nechal slyšet, že americká vláda musí za každou cenu snížit vládní deficit na 3 % (ze současných 6 %). V opačném případě se bude dluhová spirála roztáčet nepřiměřeným tempem. Ministr financí Scott Bessent nedávno ukázal, že s tímto cílem souhlasí, když prohlásil, že Spojené státy musí snížit vládní deficit právě na uvedená 3 %.
Jak snížit vládní deficit?
Seškrtat vládní výdaje, to je velice citlivé místo, a proto zde není mnoho prostoru k úsporám. Trump se neodváží ukrajovat lidem zdravotní a sociální příspěvky nebo výdaje na armádu, což jsou největší státní nákladové položky. Druhý způsob, jak snížit státní deficit (obzvlášť ve světle současné skladby státního dluhu USA po Bidenově vládě, kdy převažují krátkodobé státní pokladniční poukázky) je zlevnit dluh. Pozor, nemluvím o úrokových sazbách centrální banky, ale o tržních sazbách (dlouhodobé státní dluhopisy a jejich výnosy). Ty neurčuje centrální banka, ale sám trh. Trh není hloupý a nesníží tyto výnosy, pokud se obává vysoké inflace, nebo příliš silného ekonomického růstu USA. Tady se ukazuje, že vysoký vládní deficit a zvýšená inflace spolu silně souvisí a pokud chce Trump snížit vládní deficit, musí snížit inflaci. Nižší vládní deficit pak povede také k nižší inflaci.
Nejspolehlivější způsob, jak se z tohoto cyklu vymotat, je vyvolat recesi. Recese spolehlivě povede k nižším výnosům, a tedy americká vláda bude moci refinancovat svůj současně dobíhající dluh výrazně levněji. Recese zároveň spolehlivě zažene zvýšenou inflaci a povede k pádu cen aktiv na finančních trzích, což přiškrtí spotřebitelskou aktivitu, a to zpomalí ekonomický růst.
Recept na recesi
V dnešních podmínkách lze vyvolat recesi poměrně snadno, stačí výrazně zpomalit zadlužování země. To je ale kontroverzní z výše uvedených důvodů. Trump k tomu tedy přistupuje trochu jinak, bude se ji snažit vyvolat kombinací státních úspor, celních válek a vytváření hostilního prostředí pro podnikání (alespoň dočasně). Zároveň tímto jednáním způsobuje deflaci na finančním trhu, což zasadí ránu spotřebitelské důvěře, a to výrazně zpomalí ekonomický růst. Pokud v tom setrvá dostatečně dlouho, recese je na světě.
Tím se podaří vyřešit Trumpův hlavní mandát – tedy snížit inflaci a vládní deficit. To pak připraví půdu pro nový cyklus „zdravé“ ekonomické expanze.
Uvedený scénář nechá Trumpovi eso v rukávu. Soukromý sektor v USA je zdravý a jeho zadlužení je poměrně nízké kvůli vysokým úrokovým sazbám a státním zásahům. Pokud Fed v reakci na recesi sníží úrokovou sazbu na nulu, probudí tím silný motor soukromého sektoru. Otěže americké ekonomiky tedy znovu přejdou do rukou soukromého sektoru. Navíc tato expanze bude podpořena deregulacemi a snížením daní.
