Článek
Minulý týden se z deníku Financial Times dozvěděl celý svět, včetně každého zahraničního investora, že česká vláda porušuje sliby a vlastní pravidla pro investory. Konkrétně jde o její snahu omezit státem garantovanou podporu pro obnovitelné zdroje. Proč by teď u nás kdokoliv investoval? A protože nejde o „boj proti všemožným dotacím“, jak vláda tvrdí, ale o nesplácení dluhu vůči investorům.
„Ty jdeš na oběd? Vzal bys mi tam to kuře na paprice? Já ti to pak zaplatím.“ – Každý z nás už byl někdy takto požádán. A teď si představte, že poté, co kolegovi v práci takto oběd přinesete, on řekne: „Díky, tak já ti zaplatím jenom 75 korun. I když jsem si našel, že oběd stojí 150.“ Co mu řeknete? „Jestli dneska nemáš, tak mi to dáš zítra“, že ano. A on na to: „Ne, ne, já ti to nedám ani zítra. Tady máš 75 a ještě buď rád.“ Donesete mu oběd i příště?
No a přesně takhle se chová naše vláda. Absurdita dosáhla té míry, že o tom už napsaly i Financial Times. Ty čte celý svět, včetně každého investora, který si teď bude vybírat, do které země zainvestuje. Do země, kde se ani neproplácejí nakoupené obědy, to asi nebude. A taková země se zřejmě nezbaví nálepky „od covidu nejpomaleji rostoucí ekonomiky kontinentu“. What a splendid job, sir…
Porušování závazků je cesta do pekel
Před mnoha lety vláda totiž také „nestíhala“ uzávěrku – vybudovat tolik solárních zdrojů, jak se zavázala v EU. Česko se vůči Evropě (jako každý členský stát) při vstupu zavázalo k některým cílům, u OZE zvýšení podílu o osm procent do roku 2010. Nakonec dosáhlo i díky solárním elektrárnám podílu asi 8,3 procenta.
Proto podepsala smlouvu se soukromými investory, kterým by se to jinak nevyplatilo, aby jí ten „oběd“ donesli. Aby elektrárny postavili za své peníze s tím, že vláda jim to potom zaplatí. Ne baroni, ale reální lidé z masa a kostí oběd vládě přinesli na talíři. Vláda dostala v EU pochvalu, že plní závazky, a tak to jelo dál s dalšími termíny na další soláry – stále na státní objednávku. Protože ačkoliv jsme se za ta léta přiblížili k bodu, kdy by se vybudování vyplatilo samo o sobě bez zaplacení státem, ještě stále tam nejsme.
A minulý měsíc, symbolicky dva dny poté, co byla Nobelova cena za ekonomii udělena za výzkum dokazující, že nezaplacení doneseného oběda a porušování pravidel ze strany státu je cesta do pekel a chudoby, vláda oznámila, že ten už nakoupený oběd nezaplatí. Příští rok prý dá jen polovinu toho, co dluží za již vybudované a zaplacené soláry, které si objednala přesně ve stylu „já ti to pak dám“. Příští rok 8,5 miliardy namísto 17. Tedy polovinu.
Přitom tak jako si náš obědový spolupracovník zjistil cenu za kuře na paprice, vláda před dvěma lety forenzně prostudovala všechny účty solárních elektráren a zjistila, že takto nastavené splátky dluhu jsou tou správnou cenou. Že ji nebude měnit, a tak to i nahlásila v EU.
Za ty dva roky se na „výnosnosti“ (tedy splácené ceně) solárů nic nezměnilo, jak se vláda předtím několikrát vymlouvala. Letos o tom navíc finálně prohrála první mezinárodní arbitráž. Naopak inflace za tu dobu dál pokročila. Reálně by teď normální, neponížený účet vlády za její objednané soláry byl o 26 procent nižší než před covidem. A pro státní rozpočet jde také o neustále klesající částku. Příští rok by to pro státní kasu byla o 36 procent nižší částka než před covidem.
Splátkový kalendář
A přesto na tom nesplácení chce vláda sbírat naši vděčnost. Prý tím bojuje proti dotacím, což je vždy populární, protože tak prý zbude víc na důchody. Ale nazývat splátky za soláry „dotací“ nelze. O krácení dotací, aby rozpočet ušetřil, se můžeme bavit v případě nově vypisovaných dotací. Vláda se může rozhodnout, že jich vypíše příští rok méně a pak si každý zvolí, jestli se mu to vyplatí. Ale tohle není ten případ. Tyto dotace byly vypsány už v minulosti, výrobci elektřiny se podle toho zachovali.
To, co nyní „solárníci“ pobírají, není dotace, nýbrž splátkový kalendář vzniklého dluhu státu. Oni sami skrze to musí často splácet své dluhy bankám.
To znamená, že pokud Sněmovna dovolí porušení splátkového kalendáře, může následně vyjít ve Financial Times článek s titulkem „Česká republika ohlásila státní bankrot“. To není hyperbola. Finanční svět je velice citlivý na disciplínu vlád při splácení jejich dluhů investorům. Státní dluhopisy stát přece také splácí investorům, kteří si je v minulosti koupili – a státu tak půjčili na jeho věčně schodkové rozpočty.
Ekonom si zoufá
Ekonom si tak při sledování této debaty zoufá. Jde o vážnou věc – nedodržení závazků s dalekosáhlými následky nejen v podobě dalších arbitráží. Přesto se to prodává jako hrdinný pravicový boj proti dotacím. Kdyby šlo skutečně o snižování dotací, podpořili by plán nejen ti, kteří chtějí více státních peněz na jiné projekty, ale i ekonomové.
Ti totiž chápou – teoreticky i prakticky –, že nejen porušování slibů, jak ukázali nobelisté, ale i samotné dotace jsou nakonec vždy cestou do pekel. Proč musel skončit každý komunismus na této planetě? Protože se udotoval k smrti. Ekonomicky není komunismus nic jiného než systém, který (jistě chvályhodnou) myšlenku „to a to je dobré, to zadotujme“ rozšířil na všechno. Takový systém ale nemůže nikdy fungovat.
