Článek
Deset let můžeme poslouchat energetické diskuze a konference, kde spolu válčí nesmiřitelné ideologické tábory, a investice do nových zdrojů přitom stojí a smysluplná strategie je v nedohlednu.
Jaké to může mít dopady, nám ukázal rok 2022, kdy nám dočasně jeden ze zdrojů vzal rozpoutáním válečné agrese ruský režim. Pohodlná závislost na levné surovině napáchala nedozírné ekonomické a lidské škody, které vedly ke stamiliardovým transferům a ekonomickým ztrátám jenom v naší zemi.
A nyní se řítíme do podobné situace – opojeni představou, že krize je pryč, že obnovitelné zdroje jsou na vzestupu a jaderný tendr v běhu, zavíráme oči před smutným faktem. Rok 2030 je za rohem a my stále nemáme základní otázky na dozdrojování české energetiky vyřešené. V situaci, kdy nové investice zaberou nejméně 5 let nebo déle a kdy jaderný blok nepostavíme před rokem 2036.
Mezitím se Česká republika zavázala programovým prohlášením vlády ukončit provoz uhelných elektráren, a tedy celého českého uhelného řetězce k roku 2033. Krok, na který máme zdánlivě dlouhých 10 let. Absenci jakéhokoliv plánu, jak takový cíl splnit, řeší trh – a ten ukazuje, že uhelná energetika může rukou vysoké ceny povolenek skončit mnohem dříve. Pro zjednodušení řekněme na horizontu 2–5 let. Co nahradí výrobu z uhlí ve výši 34,3 TWh v roce 2022, dnes nevíme. Jak se postavíme k řešení dílčích úkolů, které toto cvičení obnáší, zatím také příliš ne.
Možná se vám vybaví studie Deloitte, u které jsem byl spoluautorem. Stále platí, že studie uvádí možnost, aby v roce 2030 v ČR existoval výkon 15,3 GW ve slunci a 2 GW větrných elektráren. Studie ukazuje velmi významné ekonomické benefity těchto investic. Bilančně se jedná o velmi vhodný nástroj i pro český energetický mix, a už vůbec nechci zpochybňovat svoje tehdejší tvrzení, např.: „Investice do obnovitelných zdrojů, ve vhodné kombinaci s dalšími stabilními zdroji, jsou zásadní pro zachování konkurenceschopnosti stávajícího průmyslového zaměření tuzemské ekonomiky a všech dodavatelských řetězců.“ Má to samozřejmě řadu háčků.
Soláry sice „jedou“, ale to stačit nebude
Jediným zdrojem, který roste, je fotovoltaika. Úctyhodný výkon za rok 2023 znamená přírůstek 970 MW. Další úspěšné roky budou jistě následovat, ale stále jsme pod trendem uvedené studie a dosavadní růst táhly zejména domácnosti, kde se potenciál může z ekonomických důvodů brzo vyčerpat. Velké fotovoltaiky mají stále dlouhou výstavbu a projekty dnes spíše hledají odběratele, aby uspokojily podmínky financování. Růst tak budou nejvíce tlačit průmyslové střešní instalace. Vytýčený potenciál je tedy stále daleko a potřebuje zrychlení v legislativě/povolování, rozvoji sítí, financování i akceptaci. Vítr bohužel stojí, a v ČR skoro doslova. Každou chvíli se objeví v místním referendu odmítnutý projekt menší větrné farmy, kterých jsou pro naplnění potenciálu potřeba vysoké desítky.
Ačkoliv věřím, že se projekty postupně rozjedou, rok 2030 je příliš blízko na to, aby to bylo ideální. Pečlivý čtenář se pak možná již ptá na tu kombinaci se stabilními zdroji, která je prakticky nezbytná pro fungování uvedených zdrojů v zimních měsících. Jedná se primárně o doplnění plynem, zde však příprava nových zdrojů stojí – zčásti za to může plynová krize, ale hlavní podmínkou je nepřátelské investiční prostředí. Plynová elektrárna čelí obrovské nejistotě ohledně svého fosilního základu ve svém palivu. Ani dnes platná taxonomie vám nezajistí, že bude zajištěna návratnost investice, protože se podmínky v energetice mění příliš často.
Požadavkem pro financování je tedy minimálně splnění taxonomických pravidel (bez obnovitelných plynů v podobě biometanu a vodíku nemožné), zajištění dlouhodobých kontraktů (regulačně a cenově přinejmenším složité) a zajištění co nejrychlejší výstavby (v ČR po zavření obou očí zdlouhavé a nejisté). Jednoduše - přehledný a splnitelný finanční plán.
Jedinými zdroji, které tedy v ČR do roku 2030 porostou, budou fotovoltaické elektrárny. Na zajištění bezpečnosti dodávek a zajištění cenově konkurenceschopné dodávky elektřiny vůči sousedům to stačit nebude. V této situaci nemít plán, kdy a jak budou odstavené uhelné elektrárny, a doufat, že trh zajistí jejich provoz, jak dlouho bude třeba, je bláhové.
Při vzpomínkách na rok 2022 dnes mrazí skoro všechny. Nečekám a pravděpodobně nenastane tak dramatická situace v případě neřízeného vypnutí uhelných elektráren. Co ale nastane téměř s jistotou, je zvýšení cen elektrické energie proti našemu hlavnímu ekonomickému benchmarku v Německu a sociální škody. Každé 1 euro v ceně elektřiny znamená vyšší výdaje českých domácností a průmyslu o cca 1,5 mld. Kč. České republice reálně hrozí, že rozdíl oproti Německu bude v budoucnu narůstat a tím klesat konkurenceschopnost našich výrobků.
Dnes je rozdíl průměrné ceny elektřiny mezi ČR a Německem již na velkoobchodním trhu cca 12 EUR/MWh. Pokud se staneme importní zemí, můžeme dle odhadů být na dvoj- nebo trojnásobku v roce 2030 s tím, že i pak se bude situace dále zhoršovat. To představuje dodatečné náklady ve výši 18-36 mld. Kč každý rok. Nad rámec těchto čísel bude stát každá dovezená TWh dalších 2,5 mld. Kč na dovozu – peníze, které bez užitku z ekonomiky odtečou. Pokud by importní saldo činilo 10 TWh, je to tedy cca 25 mld Kč. Chceme a jsme připraveni překonat tyto dodatečné výdaje a dohnat je produktivitou práce nebo nižšími platy?
Pojďme se tedy podívat pravdě do očí a říci si, že před námi stojí spousta energetických oříšků, které než rozlouskneme, bude nás to stát drahocenný čas. Ten čas, kterého kvůli nepříznivé ekonomice uhelných zdrojů a nemožnosti postavit zdroje plynové máme zatraceně málo. Dostane tedy energetika rozum a bude hledat řešení, která propojí ambiciózní vize s dnešní uhelnou realitou?
