Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jean Monnet, považovaný za jednoho z otců-zakladatelů dnešní Evropské unie, ve svých memoárech píše, že „Evropa bude utvářena v krizích a bude součtem řešení přijatých pro tyto krize“. Častá citace tohoto výroku ale netkví v jeho mediální poutavosti, jako spíše v trefnosti, s jakou tento francouzský politik vystihl hlubinnou hnací sílu evropské integrace. Ať to byly v novodobé historii zrod jednotné měny euro, vytváření eurovalů či položení základů bankovní unie, „zásluha“ krizí na těchto integračních skocích je neoddiskutovatelná.
Také dnes jsme svědky podobného jevu. Na začátku byla covidová pandemie, která v prosinci 2020 přispěla k něčemu dříve nemyslitelnému – ke zmocnění Evropské komise emitovat v rámci programu NGEU (New Generation EU) dluhopisy v masivním rozsahu 750 mld. eur, což v dnešních cenách činí něco přes 800 mld. eur. A to k již existujícímu dluhopisovému kalendáři programu SURE (Support to mitigate unemployment risks in an emergency) ve výši 100 mld. eur. „Byly tím položeny základy rodící se evropské fiskální unie?“ tážou se mnozí pozorovatelé.
Je zcela normální, že na výše položenou otázku někteří reagují varováním před cestou do pekel, jiní naopak pocitem uspokojení z nastoupení správného kurzu. V probíhající polemice by však nemělo být normální používat zkreslená či zavádějící tvrzení. A to je bohužel případ Mojmíra Hampla a Petra Musila z Národní rozpočtové rady v komentáři Společný evropský dluh? Salámová metoda k rozpočtové federalizaci EU.
Jmenovaný komentář načrtává obraz fikané Evropské komise, která puzena touhou uzurpovat si stále více kompetencí využila covidovou pandemii k hrátkám na fiskální vládu. A za tím účelem ošálila vlády členských států kreativním účetnictvím, umožňujícím emitovat unijní dluhopisy v nebývalém rozsahu, aniž by se tento dluh propsal do zadluženosti členských států. A jelikož Eurostat spadá pod pravomoc Komise, tato se nemusela obávat autoritativní kritiky, že ohledně unijního dluhu pokrytecky káže vodu a pije víno. Tolik v hrubých rysech konstrukce autorů Mojmíra Hampla a Petra Musila. A co na to skutečnost?
Předně je třeba vycházet z faktu, že program NGEU byl začleněn do evropského rozpočtu, do víceletého finančního rámce 2021–2027, a dále že jeho příjmy z vydaných obligací by měly být využity ze 48 % formou půjček členským státům a z 52 % formou grantů. Takže téměř polovinu financování NGEU nelze podezřívat z nějakého netransparentního zatajování národního dluhu.
V zápůjční tranši NGEU členské státy budou splácet tolik, kolik si vypůjčily, a ve svých účetních knihách budou k těmto splátkám přistupovat stejně jako ke splácení jakéhokoli jiného dlužného závazku. Tedy dluh umořovat z daňových příjmů či vydáváním národního dluhu. Je to stejné schéma, jaké se osvědčilo u programu SURE, jenž je založen na přepůjčování emisních příjmů členským státům. Po jeho obligacích se na trhu jenom zaprášilo, částečně i díky dodatečným garancím od členských států ve výši 25 mld. eur.
Emisní program NGEU se od SURE ve dvou ohledech odlišuje. Jednak svým nebývalým rozsahem, a dále grantovou tranší. Zde se však Mojmír Hampl a Petr Musil dopouštějí hrubé nekorektnosti tím, vytváří-li dojem, že z oficiálních dokumentů vyčetli pouze to, že „eurodluhopisy budou zaručeny budoucími příjmy unijního rozpočtu, čímž roste riziko, že se k těmto dluhopisům nakonec nikdo nebude chtít hlásit“. Ani zmínka o tom, že Komise iniciovala aktualizaci systému vlastních zdrojů evropského rozpočtu, aby pokryla grantové výdaje NGEU.
Částečné výsledky se již dostavily. Byl zvýšen výdajový strop z 1,4 na 2,0 % HND a zaveden odvod za nerecyklovaný plastový obalový odpad. Nicméně diskuze s členskými státy nad novými vlastními zdroji je složitá a doposud neuzavřená (viz návrhy na příjem ze systému obchodování s emisemi, na digitální a uhlíkovou daň aj). Idea je však jasná, splácení dluhopisů NGEU bude kryto závaznými odvody členských států do evropského rozpočtu.
Daňoví metodici se jistě mohou přít, jak tento budoucí závazek členských států účetně podchytit. Měl by být explicitně uznán za součást národního dluhu? Na druhé straně jsou součástí národního dluhu projektované odvody do evropského rozpočtu prostřednictvím jeho vlastních zdrojů? Nepleťme se však do řemesla daňových expertů. Pro ekonoma by mělo být klíčové, že i ve stávajícím aranžmá se dluhopisy NGEU těší prvotřídním ratingům. Není to protimluv vytýkat dluhovému cennému papíru netransparentnost, když jeho emitentovi je udělen rating AAA (Fitch), Aaa (Moody’s), AA+ (S&P)?
Je pádný důvod věřit, že debata o novém systému vlastních zdrojů bude dovedena do zdárného konce. Je to totiž právě nestranný názor ratingových agentur, bez jejichž vysoké známky úvěruhodnosti by unijní dluhopisy nemohly trvale využívat výhody prvotřídního aktiva. Tedy aktiva vysoce likvidního, se stabilními výnosy a nízkými výpůjčními náklady.
Po celounijním eurovém „safe asset“ (bezpečná aktiva) volají mnozí, poukazující na jeho nesporné výhody. Historie nápadů na jeho realizaci, které zůstaly na papíře, je bohatá. Nyní se zdá, že dluhopisy NGEU a jejich případní následovníci by se role bezpečného aktiva mohli chopit. Argumentace jeho dalekosáhlými přínosy, navíc již podložená praktickými zkušenostmi, bude slyšet silněji než strašení kvazifiskální unií.
