Článek
Tak už to na světě chodí, a v EU nejinak: jakmile opadnou akutní problémy, zmizí chuť cokoliv řešit.
Přesně v tomto bodě se ocitla slibovaná reforma energetického trhu. Na místo toho nastoupily sice důležité, ale stále vlastně kosmetické změny stávajícího modelu, jako třeba kapacitní platby. Další povinné možnosti kontraktů pro koncové spotřebitele vzbuzují neodbytný dojem, jako by to už dnes nebyly stránky právnické hatmatilky, které běžný zákazník není schopen ani přečíst, natož správně použít.
Takže opět řešíme brčka a uchošťoury místo faktických průšvihů. Proč? To je jednoduché: protože hlubší debata by mohla otevřít nepříjemné otázky promyšlenosti základů energetického trhu i připravenosti přechodu na zelenou ekonomiku. Nicméně bez přezkoumání základního referenčního cenového mechanismu to bude celé jen promarněná příležitost.
Překvapivě nejlepší popis problémů, kterými současný systém energetické burzy trpí, jsem našel v knize o tvorbě cen moderního umění. Jenže zatímco kniha Dona Thompsona Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů kriticky popisuje povolené, zdůrazňuji povolené, aukční praktiky na uměleckém trhu, které vedou k výraznému ovlivnění ceny a část z nich byla proto i časem záměrně potlačena, tak Evropská komise si zakryla oči, aby nic neviděla.
Společným rysem problematické konstrukce obou trhů je nikoliv přímá manipulace cenou, ale pouhé ovlivnění účasti při aukci; v ekonomii či sociologii se tento problém nazývá samovýběr nebo též výběrové zkreslení. Nejde o žádnou novinku, již v roce 2000 James Heckman dostal Nobelovu cenu za výzkum v této oblasti, osvětlení podstaty i navržení řešení.
Právě trh s uměním pro laiky krásně ilustruje, jak se cena dá ovlivnit přes participaci na trhu, jak na straně nabídky, tak poptávky. Zcela bez pletich či zakázané manipulace. Pokud máte nádherného Warhola, aukční domy si zamnou ruce, dílo přijmou do aukce a aktivně obvolávají potenciální kupce, aby přišli na dražbu. Asi nepřekvapivě se dílo draze prodá výrazně nad odhadní cenou a tím vzroste i cena dalších podobných děl. Ale pokud máte nezajímavý kousek od stejného autora, tak je dílo diskrétně odmítnuto. Protože by se buď vůbec neprodalo, nebo by nedej bože dosažená cena byla níž než odhad – a tím by snížila cenu i všech ostatních děl téhož umělce v prodejních galeriích.
Někdy se to řešilo i tak, že aukční dům dílo při nepovedené aukci raději vykoupil sám na sebe, než aby riskoval neúspěch v přímém přenosu. Tedy na vstupu do aukce bylo výběrové omezení dané kvalitou, na straně poptávky její navýšení aktivním marketingem, likviditou trhu a kupcem poslední instance.
V aukční síni energetické burzy
Přestože umělecká díla jsou specifická a neopakovatelná, tak obdobně to může fungovat i s homogenním produktem na energetické burze. Pokud není likvidita, tak můžete takticky čekat a pak v pravý čas s malým kontraktem požadovat nehorázně vysokou cenu. A když je prodáno, tak si zamnete ruce, vezmete tisíckrát větší kontrakt, co máte připravený v šuplíku a obvoláte obchodní partnery se slovy, mám skvělou nabídku, a že jste to vy, dám vám tento obrovský kontrakt s menší slevou proti poslední ceně burze.
Vyděláte mnohem více, než kdybyste dali ten velký kontrakt na burzu, uděláte si u partnerů oko, že jim prodáváte se slevou – a ještě ušetříte za záruky na burzovní obchody. Povšimněte si, že nejde o zakázaný postup, a dokonce ani není potřeba tajná dohoda s protistranou či jiným účastníkem, a přesto máte třikrát plus ve své kapse.
Šanci na úspěch jste měli podpořenou i tím, že se podle pravidel část denní regulační energie musela nakupovat na burzovním trhu, tedy jste měli jistotu, že na straně poptávky vždy bude zoufalec, který ani nemůže jít jinam. No nezkuste to. Nebo snad máte pocit, že se to nedělo?
Že nejde o bezvýznamný rozdíl, zjistíme srovnáním vývoje polských cen elektřiny. Polsko je skvělá laboratoř, kam se v důsledku slabého propojení nepřenáší plně vlivy z vnějšku. Přitom nejprve od roku 2019 mělo systém, kde všichni museli prodat na jejich jednotném trhu. Takže tam musel být i ten velký kontrakt ze šuplíku, jinak energii nešlo uplatnit na trhu.
Ani proto nemohlo existovat zkreslení v důsledku volby, zda prodat na burze či nikoliv, a tak v Polsku během krize ceny rostly pomaleji a méně ve srovnání s okolím. V době krize byly prakticky o třetinu nižší, přestože má Polsko velký podíl uhelných elektráren zatížených emisními povolenkami.
Jenže doba byla turbulentní, a energetické změny v EU sice jisté, jenom nebylo jasné, jaké budou. Můžeme tomu věřit či nikoliv, ale tehdy Poláci předpokládali, že zrušením svého systému ušetří zhruba 40 miliard zlotých, tedy přes 200 miliard korun, které by mohly odtéct do rozpočtu EU. A tak od konce roku 2022 byla povinnost zrušena, na trhu poklesla likvidita – a ceny jsou během letošního roku naopak výrazně vyšší než v Německu. Ve světle těchto faktů nyní polský Sejm schválil novelu, která má vrátit původní stav – nabízet veškerou produkci veřejně.
Po energetickém zemětřesení v loňském roce byla nemalá očekávání z přislíbené reformy energetického trhu umocněna nařčeními z manipulace trhu účastníky či cizími mocnostmi v pozadí. Výsledek se zásadnímu problému vyhýbá.
Pokud neumíme odhalit a trestat manipulace, tak účinnou prevencí proti selhání burzy v důsledku propadu likvidity je model single buyer, ať již jako státní kontraktor pro všechny nebo jako povinnost prodávat veškerou produkci na jednom místě bez možnosti přímých kontraktů. Nebo můžeme vymýšlet další a další regulace a pak být zase překvapeni realitou trhu bez likvidity.
