Komentář: Krize jako šance. Zachrání EU dluh za 1,5 bilionu?

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Takřka před třiceti lety jsem na počátku své kariéry působil ve skupině, která se ocitla na pokraji krachu. Pochopil jsem tehdy díky tomu, že krize je brutální, ale zároveň osvobozující.

Všem, kteří jsme se na řešení situace podíleli, bylo jasné, že musíme jednat – rychle a razantně. A teď, když se dívám na EU, vidím něco podobného: chaos, ale snad i šanci.

Krize je už dnes běžné označení situace, v jaké se EU nachází.

Bezpečnost? Ohrožuje ji Rusko zvenčí a nezvládnutí migranti zevnitř.

A co témata týkající se konkurenceschopnosti a rozvoje (umělá inteligence, digitalizace, ceny energií) či demografické trendy až po čistě ekonomická témata dlouhodobě pomalého růstu produktivity, a tím i ekonomik.

Řešením přitom mají být v Německu, v EU jako celku i u nás nové výdajové položky a vyšší výdaje v oblasti obrany. To samozřejmě vzbuzuje otázky, co to znamená v praxi. Zvednou se u nás ceny? Zvládneme takové částky vůbec ufinancovat? Jak moc narostou výdaje na dluhovou službu?

A pak jsou tu otázky manažerské. Umíme ty peníze rozumně utratit? Dosáhneme cílů, které si stanovíme? A vůbec, kdo rozhodne, co jsou ty cíle?

Na něco z toho se pokusím odpovědět.

Teď se ale vrátím ke krizi – koneckonců jsem se 10 let v privátu krizemi živil. Jako manažer a velmi záhy, zprvu neúmyslně, jako krizový manažer a posléze jako ředitel restrukturalizačního poradenství české pobočky globální poradenské firmy.

Hlavní výhodou krize je, že je v ní jasná nutnost něco podstatného změnit. Krize nepřipouští váhání, zda situaci „nevyčekat“. Není sice jasné, zda změna (a jaká) může situaci zachránit. V krizi je už zřejmé, že nezmění-li se něco, následuje konec, katastrofa.

Německo, EU a my s nimi jsme v mnoha oblastech evidentně v této situaci. Návrhy změn přicházejí a v tom jsou i návrhy donedávna nemyslitelného pozitivním signálem.

Čímž se dostáváme k novým výdajům. Zjednodušeně řečeno, Komise hovoří o primárně obranném balíčku financovaném mobilizací kapitálu a dluhem ve výši zhruba 800 miliard eur. Německo přichází s balíčkem v objemu asi 500 miliard eur (ne vše z toho ovšem půjde na obranu). K tomu se zřejmě přidruží další balíčky členských států EU, které využijí možnosti nezahrnovat výdaje na obranu nad dvě procenta HDP do výpočtu rozpočtových deficitů, půjde odhadem o několik set miliard eur.

Dohromady se tedy bavíme o částkách pohybujících se zřejmě na úrovni 1,5 bilionu eur.

Jak jsou tyto částky významné? Německý balíček se rozměrově nachází nad 10 procenty německé ekonomiky. 800 miliard eur jsou z hlediska ekonomiky EU zhruba čtyři procenta HDP. Obdobné sumy už mají skutečnou relativní váhu. Z hlediska Německa je to zjevné na první pohled, ale i z hlediska EU jde o částku, která je schopna „splatit“ to, co členové NATO v EU „dluží“ vůči svému závazku vydávat dvě procenta na obranu zhruba za poslední dekádu.

S čímž se však pojí nejprve ekonomická otázka, jaké budou důsledky takových výdajů například na dluhovou službu či inflaci. Ještě než se k tomu dostaneme, jedno připomenutí z oblasti finančního managementu, které se v EU, nemluvě už o Německu, dost nerado slyší.

Mnoho zemí promeškalo nejvhodnější období z hlediska finančních nákladů, tedy dekádu mimořádně nízkých úroků na státních dluzích, k tomu, aby si v něm modernizovalo infrastrukturu či doplnilo to, co potřebuje ke zvýšení své obranyschopnosti.

Samozřejmě lze právem zpochybňovat, zda by to jednotlivé státy – my zde stojíme velmi jasným příkladem – a jejich státní aparáty zvládly rozumně utratit. O to více, že už před covidem byly v mnoha případech jejich kapacity do značné míry vyblokovány mimo jiné migrační krizí. I tak je však výsledkem to, že pokud budou potřebné výdaje financovány ne na úkor úspor jiných výdajů, budou úroky na vzniklých dluzích o poznání vyšší.

Dále se tedy dostáváme k dluhové službě. Zatím není jasné, snad s výjimkou Německa, jež v podstatě počítá s tím, že jeho 500 miliard bude financováno dluhem, jaká je zamýšlená struktura zdrojů. Je však dobré uvést, že při úrocích na úrovních kolem tří procent není nárůst dluhové služby z balíčku EU obecně příliš dramatický. Bavíme se zhruba o navýšení celkového zadlužení EU do jedné desetiny, spíše menší.

Tedy ani dluhová služba plynoucí z financování takto navýšeného dluhu nebude nijak dramatická. U Německa jde samozřejmě již o mnohem podstatnější změnu, ale Německo se svým zadlužením těsně nad hranicí 60 procent by nemělo mít žádný problém navyšovat svůj dluh.

Ovšem z hlediska objemu dluhopisů na trhu EU se již bavíme o nezanedbatelných objemech. V loňském roce investoři na trhu EU investovali do rekordního objemu nových dluhopisů 1705 mld. eur, z čehož bylo 453 mld. eur státních dluhopisů, dluhopisů institucí veřejného sektoru a dluhopisů mezinárodních institucí.

Bavíme-li se o tom, že Německo a EU budou mít nové dluhopisové programy v řádu už několika set miliard eur – mimochodem, společné dluhopisy EU vydávané Komisí loni přišly na trh v objemu 75 mld. eur z oněch 453 mld. eur zmíněných v předchozí větě – je to už docela zásadní zvýšení nabídky investorům na evropském trhu s dluhem…

Ještě důležitější je uvědomit si, že tento objem nového dluhu se bude projevovat v celkové poptávce v ekonomice. Je trochu otázkou, jaké jsou dnes volné kapacity k jejímu uspokojení. V prvním kvartále letošního roku byly dle údajů Komise výrobní kapacity v EU vytíženy nad 77 procenty. Běžné vytížení v posledních letech, samozřejmě s výjimkou covidu, bylo na 80 procent, takže zde by problém být neměl.

Jiná otázka však je, kde se na to vezmou zaměstnanci, kteří by se na tom dovytížení kapacit měli podílet. Průměrná nezaměstnanost v EU je pod šesti procenty, opět na minimu za řadu let. Třeba v první dekádě tohoto tisíciletí se nacházela nad 10 procenty, dnes má více než 10% nezaměstnanost jen Španělsko (Česko ji má nejnižší). Naopak jasné je, že tyto impulsy poptávce se nemohou nepromítnout do dalšího růstu mezd a spotřebitelských cen.

Stejně tak však spotřeba přejde i do růstu dovozů. Dnes má EU se světem značný přebytek, jen se Spojenými státy na úrovni asi 200 miliard eur ročně, současně ale z USA dovážíme služby za zhruba 300 miliard eur.

Na úrovni světa pak EU loni generovala obchodní přebytek na úrovni zhruba 180 miliard eur (hlavním dalším vývozcem do EU je samozřejmě Čína). Ve chvíli, kdy píšu tento text, světem do značné míry hýbou Donaldem Trumpem ohlášené dovozní tarify. Výrazný poptávkový impuls, jaký deklarované obranné úsilí EU a Německa představuje, by ovšem s těmito tarify mohlo významně změnit výsledek zahraničního obchodu EU. To by však také šlo proti kurzu eura, a tedy vytvářelo další inflační tlaky.

Nyní k managementu. Pokud předpokládám, že odhodlání EU i Německa znovu zajistit svou obranyschopnost nebylo pouze verbální a nedopadne jako mnoho jiných proklamovaných iniciativ EU poslední doby (nedávné neschválení 40miliardového balíčku na podporu Ukrajiny není zrovna příznivé znamení), musím se ptát, jak budou tyto peníze utraceny.

Podaří se skutečně rozvinout i evropské programy, sjednocovat výzbroj, vyvinout například stíhač alespoň 5. generace srovnatelný svými schopnostmi s F-35, alespoň trochu sjednotit jiné řady zbraní atd.? Zde nelze ignorovat to, že EU vedou buď stejní politici, nebo minimálně politici vzešlí ze stejných seskupení, pod jejichž vedením se EU do krize své obranyschopnosti dostala. Lze to ignorovat?

Jedním ze základních pravidel krizového řízení je, že z krize podnik nevyvede management, který ho do ní dostal. Mluvím o tom s kolegy z asociace pro krizové řízení (Turnaround Management Association ČR) – výjimka neexistuje. Politika je určitě jiná, ale obavy zůstávají.

Shrnu: Lídři, z nichž většina už ve vedení „Evropy“ stála, když jsme se do krize dostávali, nyní chtějí a slibují de facto utratit na obranu něco kolem 1,5 bilionu eur – a financovat drtivou většinu těch výdajů dluhem.

1,5 bilionu eur je obrovský impuls, dvojnásobek německé Energiewende, částka odpovídající zhruba všemu, co EU dosud vynaložilo na své „ozelenění“.

Dluhovou službu to zase tak nezmění, ale inflace, obchodní bilance a dluhopisový trh to pocítí. Krize obranyschopnosti, i díky změně v USA, je tedy snad už brána vážně. Ale vyvedou nás z ní ti samí politici, kteří nás do ní dostali? V podnicích by to nevyšlo, tak doufejme, že EU není jako firma.