Hlavní obsah

Komentář: Kdo se z dluhů chtěl dostat, šanci dostal. Nepomáhejme všem

Petr Schneedörfler
Předseda a ředitel spolku Lighthouse, který pomáhá osobám ve výkonu trestu a při návratu do běžného života
Foto: Shutterstock.com

Ilustrační snímek.

Další novela insolvenčního zákona není to pravé, co by vyřešilo problém zadlužených lidí. Kdo mohl a hlavně chtěl, oddlužil se už v rámci všech předchozích novel a úlev, píše v komentáři předseda spolku Lighthouse.

Článek

Dlouhá léta pracuji nejen s lidmi ve výkonu trestu a po jejich propuštění, ale i s ostatními dlužníky. Mezi nimi je velké množství dlužníků, kteří k nám do Lighthouse přicházejí pro radu. V posledních letech vnímám, že se dluhové poradenství hodně proměnilo. Dle mého by měl být dlužník směrován k hledání toho nejlepšího řešení pro jeho život. A toto řešení by mělo mít i určitý výchovný charakter.

Aktuálně se ale hledání ideální cesty přesunulo spíše do slepého podávání insolvenčních návrhů. Dobře to jde vidět právě u našich klientů ve výkonu trestu. V případě, že nedosáhnou na podmínky insolvenčního návrhu, obejdou to přes jiný subjekt „venku“, kterému část informací zatají a insolvenci si stejně podají. Je jasné, že pokud se snažíme někoho nasměrovat na správnou cestu, ale v průběhu toho ho necháme dělat věci nesprávným způsobem, pak ho ve skutečnosti naopak směřujeme chybně.

Univerzální řešení nikdy fungovat nebude

Pro naši práci je nejdůležitější správně vnímat skupiny jednotlivých dlužníků. Avšak za současných podmínek nejsme schopni insolvenci přizpůsobit žádné cílové skupině. V Česku je tendence hledat univerzální řešení pro všechny, ale to podle mě nikdy fungovat nebude. Interně si dlužníky rozdělujeme do tří skupin:

1) Aktivní dlužníci: V rámci řešení svých problémů jsou aktivní. Většinou jde o lidi, kteří si již insolvencí prošli nebo jí právě prochází. Sami od sebe hledají pomoc, snaží se zvyšovat své příjmy, shromažďují potřebné dokumenty a hledají pro sebe to nejlepší možné řešení.

2) Pasivní dlužníci: Jsou méně aktivní ve snaze své finanční problémy řešit, ale i s nimi se dá velmi dobře pracovat. Je nutné je ale trochu rozpohybovat, a tak trochu je vést. Také je potřeba korigovat jejich tendenci hledat nejlehčí a nejméně zatěžující řešení, které nemusí být nakonec nejlepší z pohledu stability.

3) Dlužníci bez zájmu: Tato skupina dlužníků leckdy odpovídá skupině lidí, kteří jsou v dlouhodobých exekucích. Lidé v této kategorii nemají o oddlužení zájem, protože se naučili v současném systému pohodlně žít. Místo hledání řešení spíše problémy ignorují nebo čekají na další legislativní změny, které by jim mohly napomoci.

Vlna pohodlnosti aneb kdo si počká, ten se dočká

V posledních letech neustále hledáme řešení, jak poctivým lidem pomoci z dluhových pastí. Domnívám se ale, že další novela insolvenčního zákona tím správným řešením není. Když se na věc podíváme zpětně, tak kdo mohl a chtěl, oddlužil se v rámci všech předchozích novel a úlev už do novely z června roku 2019. Kdo chtěl a třeba to nestihl, nemohl z důvodu nastavení zákona nebo potřeboval „popostrčit“, oddlužil se po novele 2019. A kdo se bude oddlužovat teď? Ti, kteří nechtěli předtím? Další legislativní změnou si tady vytváříme nekonečnou telenovelu a možná můžeme rovnou vyhlásit soutěž o to, jestli budeme mít více právních úprav v rámci exekučního řádu nebo v rámci novely insolvencí.

A to je problém, protože dlužník tyto změny velmi citlivě vnímá a rychle najede na pomyslnou vlnu pohodlnosti. To je ale velmi nebezpečné. Často totiž od našich klientů slýcháme, že kdo si počká, ten se dočká. A ono to skutečně funguje.

Nedělejme změny 10 let, ať si dlužníci zvyknou na jedna pravidla

Podle mě je důležité, abychom nedělali neustále změny, a to alespoň 10 let. Zkusme vydržet, dejme dlužníkům čas na to, aby si zvykli na současné podmínky a pochopili, že čekat na lepší podmínky není řešení. Neustálé změny v exekucích a insolvencích způsobují zmatek, a to nejen u dlužníků, ale i u dluhových poradců. A špatná rada může vést k tomu, že místo toho, abychom dlužníkovi pomohli, upřeme mu jeho možnost nechat se oddlužit.

Jako příklad mohu uvést zavádějící informace v pořadu 168 hodin na České televizi a následnou interpretaci státní neziskové organizace Člověk v tísni v září minulého roku. Pokud si člověk v dluhové pasti přečte, že pan Filip, jehož příběh je obsahem reportáže, nemůže vstoupit do oddlužení z důvodu neuhrazení 30 % svých dluhů, tak všem těmto lidem ubližujeme. Říkáme jim tím, že nemají za život bez dluhů bojovat, protože vlastně nemají šanci. Obávám se, že tento narativ opravdu jen a pouze ublíží samotným dlužníkům, protože nebudou motivováni své problémy řešit.

I přes to je dobré racionálně přijmout skutečnost, že ne všechny osoby do oddlužení dostaneme. Musíme si přiznat, že skupina lidí, která není schopna oddlužení zvládnout, existuje. My ale zatím nevíme, jak je tato skupina velká. My totiž bohužel jednotlivé skupiny dlužníků nerozlišujeme a bereme je jako celek bez rozdílu.

Doporučované