Článek
V posledních týdnech a měsících je v ekonomických kruzích často slyšet názor, že Češi jsou „maniodepresivní“ a ve spotřebitelském chování doslova přebíhají z extrému do extrému – když se ekonomice daří, tak utrácejí jako diví. Když během krize naopak zavládne „blbá nálada“, tak Češi rychle osekají výdaje a začnou nadmíru spořit. Jako narativ to sice zní atraktivně, nicméně tato diagnóza se nezakládá na realitě.
Předně se takové „maniodepresivní“ chování téměř neprojevovalo v minulosti. Až do covidové pandemie byla míra úspor – tedy jakou část svého příjmu domácnosti neutratí každý kvartál – velmi stabilní kolem dlouhodobého průměru 12 %. Nijak zvlášť s ní nezahýbaly ekonomické krize ani období silného růstu. Ke dvěma větším, ovšem velmi krátkodobým, propadům v úsporách domácností došlo v polovině roku 2001 – tedy během prasknutí bubliny cen akcií internetových firem – a v polovině roku 2008, kdy se na plné obrátky rozbíhala finanční krize. Oba momenty byly doprovozeny zpomalením či propadem ekonomické aktivity.
Jak české domácnosti šetří.
Míra úspor domácností pak krátce narostla nad dlouhodobý průměr na konci roku 2009 – to už se ale ekonomika po finanční krizi znovu nadechovala, a růst HDP se v té době už obnovil. Obě epizody tak ukazují spíš opak maniodeprese – nižší úspory v období ekonomických obtíží, a šetření během následného ozdravování ekonomiky. Vzhledem ke krátkému trvání obou odchylek je ale těžké vůbec mluvit o nějakém systematickém chování. S úsporami domácnosti v následujících letech moc nezahýbala ani dluhová krize eurozóny a domácí fiskální konsolidace, ani období vysokého růstu let 2014–19 charakterizované nízkou nezaměstnaností a silným růstem mezd na přehřívajícím se trhu práce.
První skutečný otřes přišel až s pandemií. Během ní míra úspor vylétla z obvyklých 12 % až téměř k 25 % –domácnosti tak v souhrnu každý kvartál neutratily téměř čtvrtinu příjmů, v přepočtu cca 150 miliard korun“. Jenže to nebyla samozřejmě žádná známka maniodeprese – domácnosti buď kvůli riziku nakažení utrácet nechtěly (zejména ve službách zahrnující mezilidský kontakt), nebo kvůli protipandemickým opatřením ani nemohly. Zároveň díky vládní podpoře skrz kurzarbeit došlo k relativně malému propadu příjmů. Stabilní příjem plus nižší výdaje se rovná vyšší úspory. Zatím tedy žádná maniodeprese.
Zajímavá situace ale nastala v letech 2022–23. V tu chvíli byly už pandemie a lockdowny minulostí, jenže po krátkém propadu se míra úspor domácností znovu vyšplhala až k 20 %. S tím byl spojený v historii i jinde v Evropě nevídaný propad spotřeby domácností o více než devět procent. Pro srovnání, během finanční krize let 2008–09 se spotřeba propadla „jen“ o 2,5 %. Propad spotřeby byl hlavním tahounem mizerného růstu české ekonomiky, která si vysloužila titul „nemocný muž Evropy“ a šetřivost domácností v ní hrála důležitou roli. Může tedy tohle být příklad české maniodeprese?
Ne tak docela. Předně, nálada domácností se na rozdíl od „tvrdých čísel“, jako je třeba inflace nebo HDP, měří mnohem obtížněji. Musíme spoléhat na průzkumy, které domácnosti vyplňují se značnou mírou subjektivity. V šetření Českého statistického úřadu o důvěře domácností je patrný hluboký propad během pandemie, následovaný ještě hlubším propadem po ruské invazi na Ukrajinu. Obě události se sentimentem domácností nepochybně otřásly, ovšem vysvětlení pro propad je mnohem prozaičtější.
Důvěra domácností je totiž většinou „jen“ odrazem jejich finanční situace. A ta byla v posledních letech i přes relativně nízkou nezaměstnanost skutečně žalostná. Mzdy se důsledkem inflační vlny v reálném vyjádření propadly o stěží uvěřitelných 14 %. Mimochodem, propad důvěry domácností (a její následné zlepšení v letošním roce) je přímo úměrný vývoji reálných mezd. České domácnosti si zkrátka prošly velmi těžkým ekonomickým obdobím, a jejich nálada to věrně reflektovala. Těžko je obviňovat z maniodeprese, v tomto případě tedy z „přehánění“ té depresivní fáze, při tak masivním propadu kupní síly. Blbá nálada plně odpovídala blbé ekonomické situaci.
Jak Češi věří ve vývoj ekonomiky a růst mezd.
A jak je to s vysokými úsporami? Ty nejspíš také nejsou známkou maniodeprese, alespoň ne úplně. Předně si musíme říct, že za zvýšenou mírou úspor stojí jen ty domácnosti, které si mohou dovolit dát každý měsíc část příjmu stranou. Ty se pak zvyšováním úspor bránily ztrátě kupní síly skrze vysokou inflaci. Atraktivitu úspor pak během posledních let značně zvyšovaly rostoucí úroky – po dekádě úroků na termínovaných vkladech pod dvěma procenty se najednou dalo spořit i za šestiprocentní úrok. Mimochodem, zvýšení úspor a odložení spotřeby domácností je přesně jeden z cílů utažené měnové politiky, kterou se ČNB snažila krotit inflaci. Reakce domácností tak byla opět spíš přiměřená než přehnaná.
Češi nejsou maniodepresivní. Spíše dávají na odiv něco, co by ekonomové nazvali téměř učebnicovým adaptivním chováním – tedy reagováním na ekonomické podmínky v danou chvíli, s jen omezeným pohledem do budoucnosti. To s sebou přináší jistou míru fluktuace s tím, jak se podmínky mění. Jen stěží se to ale dá nazvat „střídáním vln nadměrného optimismu s obřím pesimismem“, jak to udělal třeba viceguvernér ČNB Jan Frait. Chování domácností totiž nic moc nepřehání, spíš poměrně racionálně reflektuje ekonomické podmínky.
