Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Mnozí vlastníci nemovitostí byli v minulých dnech zaskočeni částkou, kterou musejí letos zaplatit na dani z nemovitých věcí. Celá řada nedorozumění vyplývá z faktu, že mnoho lidí neví, jak se jejich výsledná daň vypočítává. Celkový výběr této daně se totiž skládá z několika částí, které se mezi sebou násobí.
Prvním násobkem je základní sazba daně z nemovitých věcí. Tedy ta sazba, kterou stanovuje centrálně stát a která je letos v návaznosti na novelizaci zákona o dani z nemovitých věcí oproti loňskému roku téměř dvakrát vyšší.
Druhým násobkem je koeficient velikosti obce. Zákon zavádí sedm kategorií obcí podle počtu obyvatel. Obce do jednoho tisíce obyvatel tak spadají do první kategorie s koeficientem rovným jedné; na druhé straně škály se nachází Praha, která tvoří vlastní „nejvyšší“ kategorii s koeficientem 4,5. Při dostatečně velké změně počtu obyvatel podle posledního sčítání lidu může dojít ke změně kategorie a tedy i koeficientu. V předloňském roce se toto stalo například v Uherském Hradišti, kterému podle posledního sčítání lidu klesl počet obyvatel pod hranici 25 tisíc, a díky tomu se koeficient velikosti obce snížil z 2,5 na dvě.
Jak se vypočítává daň z nemovitosti.
Třetím a posledním násobkem ve výpočtu je pak místní koeficient, který si každá obec může individuálně stanovit obecně závaznou vyhláškou tak, jak chce či potřebuje, přičemž pro běžné typy nemovitostí musí být koeficient v rozmezí 0,5 až pět. Příkladem může být obec Benecko v Libereckém kraji, která (dle informací úřední desky obce) od roku 2024 zvýšila místní koeficient hned pětinásobně. Její obyvatelé tak zaplatí na dani z nemovitých věcí letos přibližně devětkrát více než vloni. Od roku 2021 se navíc tento koeficient může lišit pro jednotlivé části obce. Tato možnost je zamýšlena pro situace, kdy se v některých částech obce nachází průmyslové objekty s negativními dopady na životní prostředí, nicméně v současnosti toho většina obcí nevyužívá.
Z výše uvedeného je zřejmé, že kolik kdo zaplatí na dani za svou nemovitost, nezávisí jen na rozhodnutí centrální vlády, ale také na rozhodnutích místních samospráv o tom, jak naloží s koeficienty. S ohledem na mechanismus výpočtu se tak ve výsledku stalo to, že někdo zaplatí na dani z nemovitých věcí oproti předchozím letem několikanásobně více (jako je tomu u zmiňované obce Benecko), zatímco někomu jinému se naopak daň mohla snížit! Tak se stalo například u obce Ústí nad Orlicí, kde se oproti nárůstu základní sazby daně snížil místní koeficient ze dvou na jeden. Výsledkem je tedy celkové mírné snížení daně z nemovitých věcí o několik procent.
Pro další roky do výpočtu daně z nemovitých věcí nově přibude ještě čtvrtý násobek – tzv. inflační koeficient, který byl zaveden v rámci konsolidačního balíčku. Výsledná daň z pozemků a daň ze staveb a jednotek se tak bude od roku 2025 pravidelně zvyšovat o inflaci. Pouze v letošním roce je inflační koeficient nastaven na hodnotu jedna, tedy nebude mít žádný vliv. Tímto krokem, společně se zvýšením sazby daně, se v zásadě nastavil mechanismus zvyšování obecních příjmů.
Celkově má pak zvýšení daně z nemovitých věcí kompenzovat snížení výnosu sdílených daní, které je upraveno tzv. rozpočtovým určením daní. To se v letech 2024 a 2025 kvůli konsolidačnímu balíčku mírně změnilo v neprospěch obcí a krajů. Do těchto sdílených daní patří daň z přidané hodnoty a příjmové daně, tedy DPPO a DPFO.
Ve své podstatě jde tedy pouze o přesun malé části daňových příjmů obcí od zdanění příjmů ke zdanění majetku. V roce 2022 pocházelo pouhých 0,5 % celkového výběru daní v Česku z daně z nemovitých věcí, zatímco v Rakousku 1,4 % a v Německu 2,8 %. V některých státech EU dokonce i více než pět procent.
Obecně jsou však majetkové daně navzdory jejich transparentnosti a konzistentnosti poměrně málo využívány, a to zejména kvůli jejich nepopulárnosti. Přeci jen, platit daň z něčeho, co jsem si již pořídil za dříve zdaněné peníze, bolí trochu více, než když za mě daň z příjmů zaplatí zaměstnavatel.
