Článek
Případ světově uznávaného vědce Tomáše Mikolova několik dní plnil česká média. Expert na umělou inteligenci má na kontě fenomenální úspěchy. Už během doktorandských studií v Brně přišel s průlomovým objevem, který umožnil rozvoj neuronových sítí a jazykových modelů, a přispěl tak i k zásadnímu zlepšení Google překladače. Od té doby je jednoznačně nejcitovanějším českým vědcem. Pracoval pro světové giganty jako Google či Facebook. A pak se rozhodl v roce 2019 vrátit domů a bádat na Českém institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) při ČVUT v Praze.
Teď odchází frustrován českým systémem grantů, kdy se mu nepodařilo v něm zajistit dost financí pro vybudování pořádného týmu. V Česku nakonec zůstává a bude se podílet na rozjezdu nového startupu BottleCap AI, který chce až stonásobně zvýšit efektivitu umělé inteligence. Nedávno sice dostal nabídku od ministra pro vědu, výzkum a inovace Marka Ženíška na pozici „odpovídající jeho odbornosti“, to ale obecný problém moc neřeší.
Po oznámení o jeho odchodu z vysoké školy se rozjela debata na téma nedostatku peněz v české vědě, totální neschopnosti využít mezinárodně uznaný talent, zbytečnosti ministra pro vědu, zkrátka hledání viníků. Z druhé strany také přišlo zpochybňování samotného Tomáše Mikolova – když jiní umí získat grant a on ne, zřejmě nebude až tak schopný… Chtěl vůbec bádat, nad něčím zásadním?
Je bohužel trochu jedno, který z táborů našich internetových expertů na vědu, kteří se přeškolili aktuálně z fotbalu nebo geopolitiky, má pravdu. Tomáš Mikolov, neuvěřitelně nadaný vědec, o kterého by se na Západě výzkumné instituce praly, odešel z akademického světa do privátu. Alespoň zůstal v Česku.
To, co je podstatné, je, co se dá udělat, aby se takováto situace neopakovala. Tomášů Mikolovů nemáme tisíce, takže další chybu tohoto typu si nemůžeme dovolit, pokud skutečně chceme, aby Česko hrálo v inovacích a vědě významnou roli. A to chtít rozhodně máme, protože na tom stojí naše budoucí prosperita.
Česká věda nyní žije ze systému grantů, které jsou krátkodobé a musí se pravidelně obnovovat. Nevytváří zázemí, ve kterém lze vybudovat silný vědecký tým a navázat kvalitní průmyslové spolupráce. Vynaložené peníze tak často nemají tah na branku. Navíc vědce nutí více času trávit na získávání grantů, nikoli na vědecké práci. Přitom peněz je v české vědě relativně dostatek. Jen se využívají neefektivně.
To, co by pomohlo českou vědu opravdu nakopnout, je systém, kterému se říká „chairs“. Tahle „křesla“ umožní univerzitě či výzkumnému ústavu vytvořit manažersko-vědeckou funkci pro profesora nebo i talentovaného postdoktoranda. Typicky se má jednat o odborníka se zkušeností ze zahraničí, ať už Čecha nebo i cizince, který díky dlouhodobému financování v řádu milionů eur získá prostor na vybudování kvalitního výzkumu, zázemí pro celý tým i mezinárodních spoluprací s byznysem.
Takovéto „chairs“ nejsou nějakou neznámou. Běžně fungují v Rakousku, Německu, Francii, Velké Británii a samozřejmě za oceánem.
Přinášejí řadu výhod. Zamezují inbreedingu (tedy neblahému faktu, že vědec je srostlý se svou školou od studentských let až po profesuru, kterou má pak doživotně), protože požadují zahraniční zkušenosti. Takovýto odborník přispěje univerzitě i tím, že na ní přiláká talenty ze světa. Místním doktorandům zase může otevřít do toho světa dveře. Plus požadavkem spolupráce s privátním sektorem se zajistí vyšší tlak na efektivitu, respektive výběr tématu, který svět a ekonomika reálně potřebují.
Chairs navíc aktuálně mohou být nástrojem, jak přilákat vědce ze Spojených států, kde dochází ke snížení financování vědy. A excelentní vědci budou hledat nová působiště.
A v neposlední řadě excelentní výzkum, který chairs přinášejí, je součástí toho, aby Česko, potažmo Evropa, zvýšily svou soběstačnost a bezpečnost. A tu na počátku zmíněnou ekonomickou prosperitu.
Když totiž natáhnete právě formou „chairs“ excelentní vědce, vytvoří kolem sebe celý ekosystém, kdy se propojuje věda a byznys. Vytváří se místa s vysokou přidanou hodnotou, přicházejí další vysoce kvalifikovaní lidé, následně pak ideálně samozřejmě dojde k využití výzkumu v praxi, protože vznikne dejme tomu unikátní výrobek. A to znamená zase obrovský přínos pro ekonomiku.
Co potřebujeme? Jen trochu vůle a důslednosti. Pilotní projekty jsou předjednané s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a také s Technologickou agenturou ČR. Zbývá dotáhnout pilotní projekty, které prokáží, že jde skutečně o systém, který roztočí zatuhlá kola české vědy. A pak i, jak věřím, české ekonomiky.
