Článek
Zvýšení dovozních cel je jedním z pilířů ekonomické politiky nového amerického prezidenta Donalda Trumpa. Proto má smysl podívat se jak na důvody této ekonomické politiky, tak i na její možné ekonomické dopady. Stejně tak stojí za to zhodnotit i nástroje, které má americká vláda k dispozici při prosazování podobných opatření.
Určitým překvapením přitom je, že těch nástrojů má americká vláda i bez potřeby spolupráce s tamní centrální bankou více, než si většina komentátorů uvědomuje. Stejně tak i detailnější ekonomický pohled na dovozní cla vede k opatrnějším závěrům o tom, jak budou na ekonomiku USA působit.
Pokud jde o zdůvodnění a jejich potřebu pro americkou ekonomiku, první pohled na americkou ekonomiku a především její průmyslový sektor vede k rozpakům.
Z hlediska zaměstnanosti si totiž americký průmysl vede docela dobře, i když historicky zaměstnával více lidí, na samém vrcholu na počátku 80. let to bylo přes 20 milionů lidí. Nicméně třeba v období ekonomické krize, kterou odstartovala finanční krize z roku 2008, v něm pracovalo méně než osm milionů lidí a dnes se odrazil a dává práci zhruba 13 milionům Američanů. A ona zaměstnanost s výjimkou fluktuace v období covidu setrvale roste.
Podobný pohled ovšem přehlíží růst americké populace a současně klesající podíl průmyslu na jejím zaměstnávání, za druhé světové války nezaměstnávali američtí výrobci ani 19 milionů obyvatel, ale jejich podíl na zaměstnanosti činil zhruba 39 procent.
Rostoucí počet zaměstnaných u amerických výrobců tedy ve skutečnosti znamená stagnaci jejich podílu na celkové zaměstnanosti na úrovni zhruba osmi procent. Na druhé straně lze ovšem vyzdvihnout i to, že deficit běžného účtu USA se opět od své maximální hodnoty na úrovni šesti procent odrazil a v posledních letech se bezpečně nalézá pod čtyřmi procenty.
Jenže všechny tyto úvahy ignorují upadající podíl Spojených států na světové produkci v porovnání s jejich hlavním rivalem Čínou. Z ní dnes pochází o něco víc než třetina světové výroby, z USA něco přes deset procent, má tedy v porovnání s Čínou zhruba třetinový význam pro světovou produkci.
I z hlediska tvorby přidané hodnoty, kde se odráží to, že výrobci z USA se více koncentrují na skutečně ziskové aktivity, to není zase o tolik lepší. Čínští výrobci inkasují necelých 30 procent přidané hodnoty, která se ve světové ekonomice na průmyslové produkci generuje, američtí zhruba 16 procent.
Soupeření s Čínou v oblasti výroby tedy dává ekonomické podpoře produkce v USA smysl. O to větší, že podíl celé ekonomiky USA na světové ekonomice sice dnes dosahuje úrovně, kde byl zhruba před dvěma dekádami, USA představují více než čtvrtinu světové ekonomiky, ovšem Čína tento rozměr již překonala a její podíl na světové ekonomice dosahuje zhruba 30 procent. Chtějí-li USA dále soupeřit s Čínou, musí zvrátit trend, ve kterém význam jejich průmyslové produkce ve světě klesá.
K tomu se samozřejmě přidává i potřeba plynoucí z vnitropolitického boje v USA. Donalda Trumpa pomohli podruhé zvolit do úřadu v mnohem větší míře než v předchozích volbách i zaměstnanci v průmyslu z řad menšin, primárně tedy černošští a latinskoameričtí občané USA. Trump a republikáni nyní musejí sledovat i jejich zájmy.
Čímž se dostáváme k otázce dopadů, v prvé řadě je třeba uvést, že se zvyšováním dovozních cel má americká ekonomika poměrně nedávnou zkušenost z prvního prezidentství Donalda Trumpa. V období necelých dvou let se cla na obchod s Čínou zvedla velmi významně až na hodnoty, které u jednotlivých položek dosahovaly zhruba 20 procent.
Nicméně už v oblasti dovozních cen na makroekonomické úrovni se odhaduje, že tento efekt zhruba z jedné třetiny vyvážilo oslabení čínské měny v důsledku obchodní války, do celkové úrovně cen se pak mimo jiné i díky relativní uzavřenosti americké ekonomiky přenesly velmi nepatrně. Zahraniční obchod tam totiž má třikrát až čtyřikrát menší význam než třeba u nás. Takže spekulace o tom, jak právě pracující budou za Trumpa nejvíce trpět v důsledku růstu cen, nenachází v poslední historii zvýšení dovozních cel takřka žádnou oporu.
Je zajímavé, že simulační scénáře dopadů budoucího možného zavedení cel pomocí modelů ekonomik vytvářejí většinou výsledky, ve kterých jsou dopady na americkou ekonomiku o něco výraznější. Lze jen spekulovat, zda tak není kvůli podcenění schopnosti dodavatelů na americký trh v něčem svým zákazníkům s cenovými dopady „pomoci“, nebo naopak schopnosti amerických odběratelů nalézt k původním dovozům alternativy.
Další otázkou, která se zde logicky objevuje, je potenciální konflikt mezi cíli americké centrální banky a vlády prezidenta Donalda Trumpa. Centrální banka by v těchto scénářích měla upřednostňovat posilování kurzu, které de facto pozitivní vliv dovozních cel pro americké výrobce z větší části eliminuje.
Zde stojí za zmínku, že americká vláda má k dispozici zákony, které jí dávají do rukou nástroje v podobě intervencí či znevýhodňování držení amerických dluhopisů zahraničními subjekty – de facto jí umožňují intervenovat proti posilování dolaru bez spolupráce s centrální bankou. Až budoucnost ukáže, jak moc je budoucí administrativa ochotna tyto nástroje skutečně používat.
V neposlední řadě je třeba diskutovat celkový efekt dovozních cel vůči ekonomice USA. Obecně vedou cla vždy k odchylkám od optimálního stavu tržní ekonomiky. Lze tedy spekulovat o tom, že zvýhodnění amerických výrobců a pro Donalda Trumpa a jím vedené republikány politicky ještě potřebnější zvýhodnění jejich zaměstnanců budou vyváženy většími škodami pro ekonomiku jako celek.
Ovšem zde je dobré zdůraznit, že obecně ve většině ekonomických modelů distorze, škody, rostou s vyšší sazbou odvodu, a to nejen u dovozních cel, ale i daní z příjmů jednotlivců i firem. Pakliže se tedy bavíme o zvýšení cel z velmi nízkých úrovní, které vyváží snížení mnohem vyšších efektivních, rozuměj skutečných, daňových a jiných sazeb – a to Donald Trump sliboval –, může být celkový efekt pro ekonomiku ve skutečnosti neutrální, či dokonce pozitivní.
I proto existují studie, které optimální výši dovozních cel pro americkou ekonomiku jako celek nenacházejí zdaleka na nule, ale spíše na úrovních vyšších než deset procent.
Tato úvaha ovšem významně závisí na jednom předpokladu, tedy že nedojde k rozpoutání trvalé a světový obchod zraňující obchodní války mezi USA a jejich obchodními partnery. Jinými slovy, cla nesmí být pojímána jako něco, co musí být za každou cenu izolovaně ve významné míře zavedeno, ale spíše jako jeden z nástrojů v politickém vyjednávání o obchodních a jiných vztazích, které má vést k nějakému pro všechny strany přijatelnému kompromisu.
Ovšem nacházení „dealů“ je to, co si minimálně volič Donalda Trumpa od jeho vlády slibuje, už kvůli samotné kampani zdůrazňující Trumpovu podnikatelskou historii.
Shrňme tedy – zavádění dovozních cel, ke kterému se zřejmě schyluje, odráží minimálně dva problémy, které se jimi staronový prezident USA a jeho strana pokoušejí řešit. Tím prvním je soupeření s Čínou, tím druhým jsou zájmy zaměstnanců amerických producentů coby nových voličů.
Jednoduché historky o tom, jak chystané kroky jednoznačně poškodí americkou ekonomiku či jak důsledky nárůstu cen dováženého zboží odnesou právě tito voliči, nenacházejí zdaleka tak silnou oporu ani ve světle nedávného zvýšení tarifů, natož v sofistikovanějších úvahách relevantní části ekonomické teorie.
Možná tedy stojí za to zakončit aforismem, který tak trochu shrnuje i chybu těch, kteří měli tendenci podceňovat možnost, že by se Donald Trump stal znovu prezidentem USA. Ani u nás jich není málo.
„Berete ho doslovně, ale ne vážně, měli byste ho však nebrat doslovně, ale vážně.“
