Komentář: Investiční šmejdi to budou mít těžší, ale obezřetnost nic nenahradí

Začátkem října česká vláda poslala do Poslanecké sněmovny návrh novely zákona o investičních společnostech a investičních fondech (č. 240/2013 Sb., ZISIF), která by měla být účinná od července příštího roku. Navrhovaných změn je více, zaměříme se ale na oblast takzvaných „patnáctkářů“. Toto označení popisuje osoby definované ve zmíněném zákoně v § 15, které mohou ve velmi omezeném rozsahu spravovat svěřené prostředky za účelem společného investování. Před rokem jsme patnáctkáře představovali v krátkém videu.

Protože by měli typicky investovat prostředky úzkého okruhu nejbližších osob – např. rodiny nebo přátel – v maximálním počtu 20 osob, není na patnáctkáře dohlíženo podle výše zmíněného zákona (ZISIF). Takže se na ně nevztahuje většina české a evropské (průběžně bobtnající) regulace týkající se správců investičních fondů a ČNB na ně nedohlíží. A v tom je právě zakopaný pes. ČNB pouze vede jejich registr a na základě pravidelně reportovaných dat kontroluje, zda objem spravovaného majetku nepřesahuje zákonný limit. Nad rámec zmíněných 20 osob totiž mohou patnáctkáři spravovat i prostředky takzvaných kvalifikovaných investorů, u kterých se již předpokládají jisté zkušenosti a znalosti. Nesmí ale investice nabízet veřejnosti. Detailnější popis aktuální úpravy této oblasti můžete nalézt na webu ČNB.

S mimořádně rostoucím počtem patnáctkářů a hodnoty spravovaného majetku (viz grafy) jsme ale bohužel stále častěji svědky případů, kdy patnáctkáři předepsaná pravidla nedodržují. Někteří záměrně zkreslují reportované údaje, takže se v případě problémů až zpětně ukáže, že spravovaný majetek ve skutečnosti výrazně přesahoval zákonný limit. Což také často odhalí, že daný subjekt v rozporu se zákonem shromažďoval prostředky i od naprostých laiků, které na oko vydával za kvalifikované.

V žádném případě nejde o malá čísla, ale často jde o desítky až stovky poškozených investorů, v některých mediálně známých případech jich byly dokonce tisíce. K ošálení lidí často stačí velice málo, například vyvolání nepravdivého dojmu, že jde o regulovaný a kontrolovaný subjekt, mimo jiné poukazem na registraci u ČNB.

Činnost patnáctkářů v mezích zákona je ale naprosto v pořádku, na finančním trhu mají své místo a tato speciální úprava má svůj smysl. Bohužel ne všichni patnáctkáři respektují předepsaná pravidla a objevují se mezi nimi i investiční šmejdi, kteří místo aby svěřené prostředky s řádnou péčí investovali, nakoupí si za ně například sportovní auta. Zmíněná novela ZISIF tak i z podnětu ČNB zavádí některé novinky, které by měly ztížit život podvodníkům, aniž by ho přitom zbytečně komplikovaly těm poctivým.

Nově by tak mělo platit, že bude zakázáno používání slova fond a jeho odvozenin v názvu, a naopak bude povinné označení „osoba rizikového kapitálu“, které tuto činnost lépe popisuje. Současně s tím se zvýší minimální hranice pro investici kvalifikovaného investora na 125 tisíc eur a přibydou nové informační povinnosti jak směrem k investorům, tak k ČNB. V případě, že patnáctkář spravuje majetek více než 20 klientů, bude povinen nechávat ověřit počet investorů auditorem. V neposlední řadě novela znemožňuje opětovný zápis těch osob, které byly pro porušení zákona z registru vymazány.

Cílem je co nejvíce omezit riziko, že patnáctkář bude v rozporu se zákonem shromažďovat prostředky veřejnosti. Ale ani sebelepší zákon nenahradí opatrnost a obezřetnost. Pravidla obezřetného investování je potřeba dodržovat i tehdy, když investiční služby poskytují regulované a dohlížené subjekty. Jako například u korporátních dluhopisů (někdy nazývaných i podnikové nebo firemní), které můžou být nabízeny bankami, obchodníky s cennými papíry nebo investičními zprostředkovateli.

Ale korporátní dluhopisy lze získat i napřímo od jejich emitentů. A v takovém případě už se investor opět dostává zcela mimo ochranná křídla ČNB, protože samotní emitenti, a to ani při prodeji svých dluhopisů, dohledu ČNB nepodléhají. V některých případech velkých emisí ČNB schvaluje takzvaný prospekt dluhopisu, tedy základní přehled informací o firmě-emitentovi a samotné emisi. Ale pozor! ČNB neposuzuje ekonomiku firmy ani schopnost emitenta splatit výnosy a jmenovitou hodnotu dluhopisu. Pouze kontroluje, jestli jsou v prospektu obsaženy všechny zákonem vyžadované informace. U malých emisí, kterých mohou být obrovské počty, nedělá ani to. Tedy opět (stejně jako u patnáctkářů) dochází pouze k letmému kontaktu s ČNB, ale nikoliv ke skutečnému dohledu. Je to asi stejné, jako když někdo na Letenské pláni kope do plechovky a tvrdí, že je v podstatě součástí organizace AC Sparta Praha.

Přestože dluhopisy mohou vypadat relativně bezpečně, není to vždy pravda. Investor by měl být schopen posoudit finanční situaci emitenta a zajištění emise a být si vědom rizika, že dluhopis nemusí být řádně splacen. Někdy může být užitečné položit si i poměrně jednoduché otázky jako „Rozumím tomu, proč si emitent půjčuje na kapitálovém trhu za vysoký úrok, a ne třeba od banky?“ nebo „Co bude za upsané peněžní prostředky skutečně emitentem nakoupeno?“.

Pokud si na podobné otázky odpovědět nedovedu, měl bych se velmi pravděpodobně poohlédnout po něčem jiném. Jako užitečné vodítko pro rozhodování může sloužit i Scorecard korporátních dluhopisů Ministerstva financí. Pro lepší orientaci v této problematice ČNB vytvořila Desatero pro drobné investory do korporátních dluhopisů, ze kterého na závěr tohoto textu vybíráme tři body, které by měly být základem veškerého investičního rozhodování:

A zásady z tohoto desatera se budou jistě hodit i v blízké budoucnosti, kdy se nejspíše mírně posuneme z pojmu důchodové spoření k mnohem košatějšímu termínu investice na důchod (kam má spadat i plánovaný dlouhodobý investiční produkt – DIP).