Komentář: Investiční jistota cihel a zlata nám ekonomický růst nepřinese

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Peníze se musí točit. To není životní heslo neznámého hazardního hráče pochovaného za hřbitovní zdí v Las Vegas, ale pravidlo základního fungování každé moderní ekonomiky. Ve firmách dobře vědí, že nejlepší pro jejich budoucnost je investovat významnou část zisků zpět do svého rozvoje – nejlépe do vzdělávání, vývoje a inovací. Zkušená a kvalifikovaná pracovní síla, nové produkty, nové technologie, nové postupy, to vše dál násobí přidanou hodnotu a posouvá dopředu nejen konkrétní firmu, ale celou ekonomiku.

Individuální investoři by měli postupovat podle podobného scénáře, protože i pro ně je tento princip platný. Přesto se tak u nás děje jen málo, a proto mne mrzí, že čeští investoři neumisťují své peníze v ekonomice tak, aby z toho měla dlouhodobý prospěch společnost jako celek. V Česku je přitom už 34 tisíc lidí, kteří disponují investičním kapitálem v řádu desítek a více milionů korun.

V našich zeměpisných šířkách se ale přísahá hlavně na cihly a zlato. Mezi nebankovními produkty vedou nemovitosti a drahé kovy. U obou se k jejich vlastnictví hlásí shodně asi 10 procent investujících Čechů. Aktuální premisa je taková, že cena nemovitostí u nás bude jen růst, a tedy i investice do nich se budou stále jen zhodnocovat. Nemovitosti jsou považovány za bezpečnou likvidní investici, kterou zvládne každý. Podle většinového názoru zároveň podporují ekonomický růst prostřednictvím rozvoje stavebnictví a odvedených daní. Je to jen částečná pravda, a je to málo. Pro samotné investory i pro ekonomiku jako takovou.

Ano, Češi investují do akcií skrze podílové fondy, ale ve srovnání s investicemi do nemovitostí a drahých kovů jsou tyto investice stále relativně menší. Podílové fondy jsou oblíbené u části populace, která má zájem o pasivnější přístup k investování a chce rozložit riziko. Nicméně podíl investic do podílových fondů, které nakupují akcie, stále není tak vysoký, aby zásadně ovlivňoval dlouhodobý růst české ekonomiky.

Evropa má za sebou několik desetiletí poklidného spokojeného vývoje, růstu blahobytu a sociálních jistot, které přinesly zlenivění. Nemáme tah na branku, jako mají stamiliony lidí v Číně, jihovýchodní Asii, Africe nebo Americe.

Evropská populace místo toho stárne. Jako ilustrační příklad za všechny dobře poslouží Itálie. Zatímco dnes v ní žije kolem 24 procent lidí starších 65 let, v roce 2050 už jich bude 37 procent. Absolutní počet obyvatel přitom bude ve stejné době nižší o 10 procent. Na velké množství seniorů bude vydělávat malé množství ekonomicky aktivních lidí.

Vzhledem k naší neochotě přijímat dostatečné množství migrantů ze třetích zemí nás prostě není a nebude dost. Stárnoucí populace je také konzervativní a ostražitá vůči všemu novému. Snahy o zásadní reformy a inovace většinou zadusí už v zárodku.

To je velmi nevýhodná pozice ve chvíli, kdy byste měli tak jako zbytek světa implementovat novinky v automatizaci, robotizaci, dekarbonizaci, hrozí vám překotný neřízený nástup AI, zhoršuje se vaše fyzická i kybernetická bezpečnost, a k tomu máte velmi silné podezření, že klimatická změna se děje nějak rychleji a je mohutnější, než se čekalo. A do toho všeho je potřeba investovat.

Evropa může velmi brzy ztratit pozici jedné ze silných světových ekonomik. Od roku 1990 klesl podíl evropských zemí na světovém HDP z přibližně 28 procent na necelých 18 v roce 2022. Zpočátku to bylo hlavně tím, že ostatní podílníci na tomto ukazateli ukrajovali z procentního podílu Evropy vlastním hospodářským růstem. Jen země BRICS si ve stejném období polepšily o více než 20 procentních bodů. Nyní však hrozí, že pozice Evropy mezi ostatními světadíly bude oslabovat ne proto, že se ostatním daří lépe, ale proto, že se jí samotné daří reálně hůř. A to je novinka, kterou jsme nezažili dlouhá desetiletí. Na obzoru se rýsuje výstražný příklad Japonska a jeho stagnace. Japonský podíl na světové ekonomice klesl od 90. let ze skoro 15 procent na necelé čtyři. Průměrný hospodářský růst se pohyboval jen kolem jednoho procenta.

Tím se dostáváme zpět k myšlenkám o investicích. Základy evropského blahobytu se v nadcházejícím období zatřesou a promění. A pro hraní na jistotu v obdobích transformace není místo. Důkladná geografická i oborová diverzifikace investic by teď měla být nejdůležitější opatření, kterému investoři věnují pozornost.

Ekonomický růst následujících desetiletí bude stát na přelomových inovacích. Tak dokonalou bouři, která nás čeká, rozhodně žádná země nevysedí rozvojem stavebnictví. Peníze uložené ve zlatě nebo nemovitostech nevytváří dostatečnou hodnotu a ekonomice přispějí jen omezeně. Když s nimi takto bude zacházet každý, ekonomika prostě nebude mít z čeho pořádně žít. Touha po investiční jistotě nakonec zahubí onu jistotu samotnou. Na jižních státech Evropy můžeme názorně vidět, že v churavějících ekonomikách, které prohrávají závod s ostatními zeměmi, trhy s nemovitostmi stagnují či klesají.

Dobrá zpráva je, že nejlepší inovace vznikají z ohrožení. Není náhodou, že se například Izraeli, trvale bojujícímu o svou existenci, přezdívá startup nation. Nebo že jedny z nejmodernějších technologií v Evropě se rozvíjejí v Pobaltí, které je neustále ohroženo Ruskem.

Trauma vytváří houževnatost, klid a dostatek nemotivují k ničemu. Obávám se, že v blízké budoucnosti se nám dostane velké dávky motivace. Zároveň ale věřím, že to zvládneme a z kritického období vyjedeme na vítězné vlně. To už je asi národní charakteristika Čechů, že se do všeho pouští na poslední chvíli, improvizují a situaci vždycky nějak zachrání. Z takto velkého restartu globálního fungování ekonomiky by se ale dalo vytěžit mnohem víc.