Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nejnovější studie o dopadech klimatických opatření v EU jako několikátá v řadě vyvrací zajetý evergreen ohledně dekarbonizace. Navzdory obecnému přesvědčení mohou totiž klimatická opatření s největší pravděpodobností českou ekonomiku a pracovní trh nakopnout. Bez investic do lidí to ale nepůjde.
Výzkum agentury Eurofound přichází se závěry, že přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku bude mít v porovnání se „základním scénářem“, tedy projekcí budoucí ekonomiky bez dekarbonizačních opatření, mírný ale zato pozitivní dopad na trh práce. Do roku 2030 mají opatření na ekologicky šetrnější výrobu v EU vytvořit až dvě stě tisíc nových pracovních míst. A to i přes postupné utlumení emisně náročných odvětví, jako je třeba těžba.
Málokoho asi překvapí, že odhadované dopady se dle studie mezi jednotlivými státy liší. Nejvíce mají z transformace „těžit“ regiony s přírodními predispozicemi pro výrobu obnovitelné energie, jako je jih Španělska či Itálie. Mírné zpomalení mohou naopak očekávat státy jako Polsko či Rumunsko s vysokým podílem pracovní síly v extrativních odvětvích, přestože v absolutních hodnotách jejich ekonomiky nadále porostou. Co se ale může vymykat očekáváním, je fakt, že Česká republika podle výzkumu mezi skupinu těch „poražených“ států nepatří, a může z transformace těžit v podobě vyššího HDP i zaměstnanosti.
Studie vyšla koncem října a pomocí modelování makroekonomických scénářů analyzuje pravděpodobné ekonomické následky klimatických opatření balíčku ‚Fit for 55‘. Ty hrají hlavní roli v adaptaci evropského průmysl pro dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. Výsledky navazují na dřívější prognózy dopadů Green Dealu, které odhadovaly jeho ekonomický potenciál až na miliony pracovních míst v EU. Závěry obdobně poukazují, že největší přírůstek pracovních míst zaznamenáme v oblastech stavitelství, cirkulární ekonomiky, obnovitelných zdrojů, ale i třeba elektrifikaci energetických systémů.
Zvýšenou poptávku mají pocítit hlavně profese se střední kvalifikací, což je mimochodem zajímavá zpráva zejména v kontextu pomalu ale jistě probíhající automatizace, která už pár dekád osekává pracovní místa střední třídy napříč vyspělými státy. Stejně jako u předešlých studií ovšem autoři zdůrazňují, že bez dobře mířených investic do vzdělávání a redistributivních fiskálních opatření pro podporu spotřeby nízkopříjmových domácností k prognózám dojít vůbec nemusí. Naopak při splnění těchto podmínek mohou klimatická dekarbonizační opatření do konce desetiletí vytvořit v České republice až o 30 tisíc nových pracovních míst více.
Sentiment k současnému světu
Ačkoliv je třeba brát podobná čísla s rezervou, stejně tak jako většinu dlouhodobých prognóz, studie neoddiskutovatelně poukazují na jednu důležitou věc. Rozdíl mezi hromadícími se fakty a společenským sentimentem v oblasti dekarbonizace je obrovský. Podle Evropské Investiční Banky více než polovina Češek a Čechů věří, že v důsledku boje proti změně klimatu zanikne více míst, než bude vytvořeno, a až 60 % se pak domnívá, že klimatická opatření zpomalí ekonomický růst. Nová studie ale přitom není jediná, která tyto obavy vyvrací. S podobně laděnými závěry přišla loni i dopadová analýza Univerzity Karlovy a Cambridge Econometrics, která pozitivní dopady na tuzemský trh modeluje hlavně skrz nárůst ekonomické aktivity v obnovitelných zdrojích a ve stavebnictví, ale i výzkum institutu CELSI zaměřující se na ty „tradičnější“ části tuzemského průmyslu.
Právě „tradičnější“ odvětví jsou dekarbonizací obecně ohrožena více než ta ostatní kvůli vysokému podílu emisí ve výrobě či citlivosti vůči cenám povolenek. Tím nejskloňovanějším se stal v české debatě průmysl automobilový, tvořící kolem deseti procent celkového hrubého domácího produktu. A pro mnohé také ten hlavní důvod, kvůli kterému jsou vůči Green Dealu zdrženliví. Konec spalovacích motorů podle studie nemá ale tuzemský automobilový průmysl nijak výrazně oslabit. Restrukturalizovat ano, ale destabilizovat ne.
Přes možný střednědobý pokles počet poptávaných pracovníků a pracovnic do roku 2050 nejen že sektor v Česku nadále poroste, ale místa se díky většímu důrazu na specializovanější práci kvůli elektrifikaci stanou kvalifikovanější. A dost možná tedy ‚kvalitnější‘ a lépe placená než doposud. Celý příběh ekonomické restrukturalizace je samozřejmě daleko komplexnější, protože ve střednědobém horizontu má mírný úpadek poptávky dopadat hlavně na pracovníky v subdodavatelských řetězcích, zatímco nové pracovní příležitosti se budou objevovat spíše v jiných sektorech. Jako je třeba i výroba baterií. Nejedná se ale o nic neřešitelného. I autoři analýzy podotýkají, že bez investování do školení zaměstnanců se k lepším zítřkům neposuneme. Ať už v otázce dekarbonizace, či automatizace obecně.
A ani zdaleka se nejedná o tak zásadní hrozbu české konkurenceschopnosti a pracovního trhu, jak mnozí politici a analytici předpovídali. Ostatně třeba automobilky ve Velké Británii se nechaly slyšet, že prohlášení premiéra Rishiho Sunaka o slevení ambicí přechodu na elektromobilitu může už jen naopak narušit jejich zájmy, jelikož znehodnocuje veškeré investice, které pro dekarbonizaci v posledních letech podnikly. Navíc se také nabízí otázka, jestli dekarbonizace jen neurychluje proces kreativní destrukce přežitého českého ekonomického modelu levné práce, kterého se u nás zuby nehty držíme, ačkoliv ho vlastně už nikdo nechce.
Hájit české zájmy, ale jinak
Navzdory přetrvávajícímu despektu se začínají hromadit důkazy o tom, že klimatická opatření mohou kromě prevence širokosáhlých přírodních katastrof přinést i mnoho dobrého pro českou ekonomiku. Musíme se toho ale umět dobře chopit, a zacílit investice tam, kde je to potřeba. ‚Hájit české zájmy‘ totiž neznamená slepě chránit zastaralé struktury českého průmyslu a pár fosilních miliardářů, ale svědomitě vyhodnotit směr plynutí pracovního trhu, jeho potřeby, a nastavit potřebné nástroje pro uspíšení žádoucích změn a minimalizování těch negativních.
Doporučení studií míří k daňové progresivitě, finančním transferům středně a nízkopříjmovým domácnostem, podpoře elektromobility, a cílenému využívání peněz z dostupných fondů. Tedy snižování rizika dopadů na ty nejcitlivější.
V další řadě je třeba konečně si uvědomit, že symbolem vyspělé ekonomiky opravdu není jen funkční dálniční síť. Vzdělávání, školení, podpory kvalitního zaměstnání a finančního zdraví těch nejrizikovějších domácností jsou plnohodnotné investice, které jen není zvykem vyčíslovat kvůli delšímu (nebo povolebnímu) horizontu návratnosti.
V kontextu dekarbonizace jsou pak nutné koordinované regionálně a sektorově mířené snahy o rekvalifikaci a aktivní pracovní a vzdělávací politiku, ekonomickou diverzifikaci při podpoře růstových odvětví, a taky tlak na vytváření nejen konkurenceschopnosti, ale i důstojných pracovních podmínek. Tak, aby jediným řešením k zaplnění zejících děr v pracovním trhu nebylo masové dovážení pracovníků z chudších zemí, když je ti tuzemští za minimálních platy odmítají dělat.
