Komentář: Férově daně? Když dva dělají totéž, ale neplatí stejně

Na veřejných výdajích se shodneme jednodušeji, než na tom, jakými daněmi za ně v odpovídající výši zaplatíme. Pomůže, když daně budeme vybírat jednodušeji, bez ekonomických distorzí a bez diskriminace. K takovému zlepšení nabízí několik příležitostí zdanění osob samostatně výdělečně činných.

Podobné aktivity by měly být i podobně daněny, včetně odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Daňový systém je pak většinou jednodušší, snižuje ekonomické diztorze plynoucí ze zdanění a vyhne se neodůvodněné diskriminaci.

Danit podobné věci různě by měl daňový systém jen ve výjimečných případech. Například bychom měli danit méně co je pro společnost obecně prospěšné: výzkum a vývoj, vzdělávání, spoření na důchod a péči o děti. Naopak více bychom měli danit co obecně společnosti škodí: neřesti a aktivity škodlivé pro životní prostředí.

Dnes jsou ale výjimky mnohem častější a odůvodněné jinak než uvedené výjimky, pokud vůbec. Proč vlastně daníme pivo více než víno? Proč daníme zaměstnance výrazně více než pracovníka na švarc systém? A, čemuž se hlavně věnuji v tomto textu, k čemu vedou rozdíly ve zdanění jinak podobných osob samostatně výdělečně činných? Pojďme nejdříve popořadě probrat švarc systém, výdajové paušály a paušální daň.

Pokud osoba samostatně výdělečně činná pracuje na švarc systém a tedy více méně jako zaměstnanec, pak by i jejich celkové odvody měli být podobné. Ve skutečnosti jsou ale dnes odvody zaměstnance výrazně vyšší. V nedávném článku jsem konzervativně odhadnul, že o třetinu a více, ale v případě nižších skutečných nákladů nebo využití paušální daně, to bude ještě výrazně méně. Jednotlivci i firmy využívající švarc systém získávají daňovou výhodu oproti konkurenci, která toho nevyužívá – alespoň zatím.

Naopak pokud osoba samostatně výdělečně činná funguje jako samostatná firma, pak by zdanění jejích příjmů mělo být více podobné zdanění zisků firem - a tedy nižší než u zaměstnanců.

Výdajové paušály stejně tak jako paušální daně vytvářejí různé výše zdanění u osob samostatně výdělečně činných, kde bychom chtěli podobné výše zdanění. Velmi štědré paušály ve výši, například 60 %, umožňují výrazně snížit daňový základ nejen těm co mají opravdové náklady blízko 60 %, ale i těm, kteří je mají téměř nulové. (Výdajový paušál ve výši 60 % využívalo v roce 2020 podle informací Generálního finančního ředitelství 440 tisíc osob, tedy 43 % všech osob samostatně výdělečně činných a 65 % těch využívajících nějaký výdajový paušál.)

Pokud mají osoby samostatně výdělečně činné skutečné náklady, mohou je vykázat a o to si snížit daně - výdajové paušály jim to výrazně usnadňují, ale možnost snížit si výrazně a jednoduše daně dává současný systém velmi štědře i osobám bez skutečných výdajů.

V případě, že se osoba samostatně výdělečně činná rozhodne využít paušální daň, může si výši odvodů státu snížit i na polovinu. To je jasné z nastavení paušální daně a číselně to ukázali ekonom Libor Dušek nebo daňová expertka Nikola Žítková. Z jejích čísel vycházím v porovnávání (které zanedbává některé důležité detaily jako ne úplně srovnatelné základny včetně zdanění zisku) zaměstnaneckého poměru a různých nastavení pro osoby samostatně výdělečně činné při stejných celkových nákladech zaměstavatele nebo podnikatele ve výši 161 Kč měsíčně a výše celkových nákladů za rok 1926 tisíc Kč:

V tomto příkladu vidím velké rozdíly nejen mezi zaměstnaneckým poměrem a osobami samostatně činnými, ale i mezi různými nastaveními jen mezi nimi - například pro ně může být zásadní zda se výší a druhem příjmů vlezete ještě do druhého pásma nebo musíte přejít do třetího pásma. Pro většinu bude tím rozhodujícím příjmem 1,5 milionu Kč a rozdíl v ročních odvodech 125 tisíc Kč. Teoreticky tak výši zdanění osoby využívající paušální daň ovlivňuje to, zda máte smůlu, že jste těsně minimem pásma nebo štěstí, že jste u jeho maxima. Ale v praxi nejspíše tyto hranice změní vaše chování - a zařídíte se tak, abyste určitě nebyli těsně nad ní, ale pod ní.

U lidí využívajících paušální daň stát neví, jak vysoký vlastně mají příjem. To se odráží i v nutnosti jim nějaký přiřadit pro výpočet podmínek pro sociální dávky, který se jeví jako relativně nízký a může znamenat vznik nároku na dávky i pro lidi s relativně vysokým příjmem.

Různě vysoké zdanění podobných pracovníků či aktivit má důsledky pro nás všechny.

Zaprvé, daňové zvýhodnění části samostatně výdělečně činných osob znamená, že stát nevybere tolik daní kolik by mohl nebo potřeboval - a tak musí jiné zdanění být vyšší nebo se jiné daně nemůžou tolik snižovat.

Zadruhé, stát také nejspíše nedosahuje svých cílů ohledně přerozdělování, protože vysokopříjmoví pracovníci na švarc systém platí relativně málo a nízkopříjmoví zaměstnanci relativně hodně. Hodnotím daňový systém jako celek a ten by měl lidem s podobně vysokými příjmy brát podobně, ale to tak dnes v mnoha případech není.

Zatřetí, paušální daň poskytuje části osob samostatně výdělečně činným nejen výrazně nižší odvody, ale i relativně složitý systém výběru mezi třemi pásmy paušální daně lišící se podle příjmů a odvodů státu. Co mělo systém původně zjednodušit jej nyní činí složitým.

Začtvrté, velké rozdíly v celkových odvodech státu vedou k nechtěným změnám v chování daňových poplatníků.

Aby si osoby samostatně výdělečně činné udrželi možnost uplatňovat výdajový paušál nebo neplatit daň z přidané hodnoty v jednom z pásem paušální daně, nejspíše omezují svou ekonomickou aktivitu nebo se dopouštějí daňových úniků.

Překročení některé z těchto hranic totiž může znamenat výrazné zvýšení odvodů, mezi druhým a třetím pásmem paušální daně o 125 tisíc Kč ročně.

A konečně, zapáté, jak švarc systém, tak mnohé nerealistické výdajové paušály i paušální daň nabízejí příležitosti vnímat náš daňový systém jako neodůvodněně diskriminační - podobní lidé platí státu různé odvody, často bez příliš smysluplného vysvětlení.

To by se mělo změnit. měl by tu fungovat daňový systém, který bude jednodušší, bude způsobovat menší ekonomické distorze, bude férovější a bude i tak vnímán. Čím dříve, tím lépe. Podle dostupných informací se zvyšuje počet lidí využívajících švarc systém i paušální daň. Zvyšuje se nejspíše jak vnímání neférovosti systému, tak obtížnost, s kterou bude možné provést reformu.

Mám představu, jak by takový daňový systém měl vypadat, podobně jako mnozí jiní ekonomové studující daňový systém–viz například Mirrlees Review britského Institutu pro fiskální studia ze začátku minulé dekády. Co a jak přesně je potřeba změnit je na delší psaní a analýzu, ale věřím, že pokračovat ve veřejné diskuzi těchto a dalších selhání našeho daňového systému nás může dovést až k moderní daňové reformě.