Článek
Energie jsou drahé, protože Energetický regulační úřad (ERÚ) nedělá svou práci, tak by se dal shrnout základní postřeh k energiím komentátora Dolejšího v článku „Komentář: Drahé Česko. Data, potraviny, elektřina. To není náhoda“. Že máme problém s dosažením konkurenčního prostředí, je nabíledni. Jenže současné zvýšení cen distribuce není v oblasti, kterou by mohl ERÚ kontrolovat, jde o politický účet za starou podporu OZE ve stylu zelený závazek za cenu, „ať to stojí, co to stojí“.
Nové investice do distribuční sítě se v regulovaném poplatku plně odrazí, až když jsou provedeny. Předpokládané investiční náklady na pokrytí důsledků vyvolaných zelenými závazky tam už z principu doposud být nemohou. Distribuce se na změny připravuje, ale ten hlavní cenový náraz teprve přijde.
Dobrý je postřeh, že bude potřeba sebevědomý úřad, neboť nové distribuční tarify mohou situaci výrazně zhoršit, nebo zlepšit. Výsledná podoba poplatků za distribuci bude soubojem politického populismu proti alespoň elementární ekonomické spravedlnosti. Z pohledu dnešních potřeb bezzubá změna navržená za vedení paní Aleny Vitáskové málem způsobila pád vlády, protože by se výrazně zdražil nevyužívaný jistič. To je v národu chalupářů samozřejmě opatření, přes které nejel vlak.
Přerod energetiky v důsledku Green Dealu vyvolaný dotačními pobídkami a tarify z minulého století tak investiční účet teprve pošle. První náklad je, že dotovaná změna odběratele na prosumera (ten, který zároveň spotřebovává i vyrábí) vede k socializaci současných nákladů a růstu cen pro všechny, modelově o 66,6 %.
Ta druhá část účtu bude daná tím, jak nové tarify budou či nebudou řešit zcela nové jevy a zda politická volba bude více ve prospěch socializace vyvolaných investičních nákladů či bude naopak důsledně vedená snahou přiřadit vyvolané náklady na původce problematických jevů. Abych nezapomněl pro toho, kdo si chce spočítat, jak to bude dohromady, tak cenové indexy se nesčítají, ale násobí.
Odhad vývoje získáme v zemích, kde je přechod k distribuované výrobě i užití OZE dále než u nás. V USA kapitálové náklady do distribuce rostou jak absolutně, tak relativně. Jejich podíl na celkových nákladech je asi dvě třetiny a za poslední dvě dekády soustavně rostl z 60 % na 68 %. V Německu, které je svým způsobem určující hráč toho, jak bude energetika, a tedy i distribuce, u nás vypadat, zase odhadují investice na 198 miliard eur. Jen v Bavorsku budou muset zdvojnásobit počet rozvoden, zosmnáctinásobit (!) počet trafostanic a o čtvrtinu navýšit samotné rozvody – prakticky musí zdvojnásobit investice. Bavorsko je dobré srovnání, v zimě totiž musí topit jako my a též nemá moře. A potřeba dvojnásobku investic do distribuce proti současnému stavu při onom dvoutřetinovém podílu kapitálu na ceně distribuce dává nárůst ceny o 66 %, i kdyby ostatní náklady nerostly.
Domácí odhad investic do posílení sítí je ve stovkách miliard, od umírněných 100 mld. Kč až po násobky, z toho je 80 mld. Kč u ČEPS, kde jde menší polovina částky na obnovu a větší na rozvoj, tedy minimálně zdvojnásobení investic. Dost nápadná podobnost dvojnásobku investic s Německem, že?
Obrovské rozpětí odhadu nákladů investic u distributorů jen dokladuje, že dnes nikdo netuší, zda nové tarify budou podporovat excesívní chování a socializaci nákladů nebo naopak budou cenami správně motivovat a tím snižovat vyvolané náklady. Pro srovnání úrovně (ne)důležitosti tohoto nastavení si připomeňme, že na jedné straně debaty je 200 miliard za jaderný blok kritizováno jako neúnosně drahé, na druhé se srovnatelné náklady do distribuce jen kvůli změněně paradigmatu na Green Deal ignorují.
Nové vzorce chování, které mohou vyvolat investice, se již projevují, i když zatím v malém měřítku. Je ale jen otázkou času, kdy, pokud nedojde k tarifní reformě, se stanou příčinou vynucující nové investice, a tedy růst nákladů distribuce, a to pro všechny. Odběrové vzorce „staré“ domácnosti, a nové, s elektroautem a tepelným čerpadlem, se dosti liší. Odběrová špička nové domácnosti s elektroautem je dvoj- až trojnásobná, s tepelným čerpadlem asi šestinásobná. Jinými slovy, tam, kde historicky kapacita distribuce s rezervou stačila na 10 domácností, stačí k vyvolání srovnatelné špičky odběru, tedy v zimě, domácnost jen jedna!
Dalším problémem je nárůst tzv. soudobosti, kdy „chytré“ řízení v domě spíná u všech maloodběratelů stejně nebo podobně v okamžiku, kdy je relativně nízká silová cena - tedy opět nárůst požadavků na špičkovou kapacitu sítě. Ekonomika maximálního využívání levných oken cen silové energie pro spotřebu jde však přímo proti ekonomice nákladů distribuční sítě. Vhodně nastavené distribuční tarify sice mohou pomoci najít sociálně přijatelný kompromis, ale nikdy neodstraní existenci tohoto rozporu. Zatímco rovnoměrné zatížení v čase investiční náklady (i náklady řízení sítě) snižuje, tvorba odběrových špiček vede k masivním, a národohospodářsky vlastně neúčelným, investicím. Ano, právě proto budeme potřebovat sebevědomý ERÚ.
A kdo si počítal procenta, tak dvojnásobek investičních nákladů vedoucí k růstu ceny distribuce o 66,6 % a nezvládnutá socializace vedoucí k dalším 66,6 %, nám dává celkový nárůst ceny distribuce o 176 %, skoro na trojnásobek. Bez jakékoliv inflace. Tohle je reálný odhad účtu neřízeného Green Dealu – ovšem jen v regulovaném poplatku za distribuci, bez cen silové elektřiny. Ne, na tohle nestačí ERÚ sebevědomí, ale je nutné sveřepé odhodlání nepohřbít budoucnost ani ekonomiky, ani energetiky.
