Komentář: Evropa bez bariér? Krásná idea, která dostává na frak

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Evropa bez bariér“ bylo motto prvního českého předsednictví v roce 2009. Hlavní myšlenkou bylo zajistit pro naše firmy podnikání na vnitřním trhu bez zbytečných překážek a posílit konkurenční prostředí, které tlačí na inovace a větší efektivitu.

Nadšení z rozšíření Evropy o země z jejího středu a východu, které některé země braly jako příležitost pro rozšíření svého trhu, se střetlo s emancipací nováčků a tedy i přílivem nových výrobků a pracovních sil, jež tamní trh ale vnímal jako hrozbu.

A tak i přes politické proklamace o podpoře volného obchodu začaly některé země svůj trh chránit a masivně podporovat. Proto je i po desítkách let téma nefér ochrany národních trhů stále žhavé. Ostatně, byl to právě „polský instalatér“, jenž se stal symbolem obav ihned po velkém rozšíření v roce 2004 a jako mýtické strašidlo přežívá v mnoha zemích západní Evropy dodnes.

A tak se při debatách o dalším možném rozšíření najednou mluví především o omezení volného pohybu osob, vymýšlejí se omezení a kvóty na zboží a plán na otevření volného trhu pro služby je i po dvaceti letech debaty pořád jen na papíře.

V e-commerce pak Unie svazuje evropské firmy stále dalšími pravidly, zatímco u čínské konkurence jen přihlížíme tomu, jak zcela beztrestně všechna evropská pravidla ignoruje.

Tohle přitom není žádná teoretická diskuse, ale otázka ekonomického života nebo smrti. Dle analýzy Mezinárodního měnového fondu znamenají bariéry obchodu uvnitř Evropské unie to samé jako 45% clo na zboží – a neuvěřitelné 110% clo na služby!

Podobně drahým problémem je i to, že evropská pravidla často vymáháme jen vůči těm, kteří jsou po ruce. Dle našich analýz si mohou čínské e-shopy účtovat za stejné zboží o třetinu nižší cenu jen proto, že po nich nikdo nevymáhá plnění pravidel, jimiž se evropské e-shopy řídit musí.

V EU by měly fungovat čtyři základní svobody (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu) bez výjimek a domníváme se, že je potřeba unijní trhy co nejvíce otevírat. Právě nyní -v době geopolitické nestability - se může stát Evropa konečně silnou a konkurenceschopnou, pokud ovšem dokáže využít potenciálu jednotného trhu.

Fragmentace jednotného trhu naše firmy znevýhodňuje před jejich protějšky z USA nebo Číny – a poslední týdny to bolestivě vidíme při diskusích o posílení evropského obranného průmyslu.

Nejhorší na tom všem je, že na papíře máme spoustu mechanismů, jak členským státům zabránit ve vytváření nových bariér. Jenže se téměř nevyužívají – a dokonce i na volném trhu tak závislá země jako Česko si ráda občas nějakou tu vlastní bariéru proti zahraniční konkurenci postaví.

Řadě překážek by šlo zabránit už jen těmi mechanismy, které již máme. Například systém TRIS, do něhož musí všechny členské státy poslat návrhy předpisů, které mají dopad na evropský trh, a kde mají ostatní členské státy i podnikatelské asociace tři měsíce na to, aby se vůči případným nových bariérám volného obchodu uvnitř EU vymezily. Existují dokonce i rozsudky Evropského soudního dvora, že pokud členský stát podobnou legislativu neoznámí, nemá právo ji vymáhat a nemůže dle ní například dávat pokuty.

Jenže TRIS je také smutným příkladem toho, jak Evropa neumí vymáhat vlastní pravidla. Členské státy často nové předpisy do TRISu neoznamují nebo zneužívají mimořádných postupů pro doby krize, aby se vyhnuly kritice za rozbíjení jednotného evropského trhu.

Připomínky předložené podnikatelskými asociacemi bývají ignorovány a chybí zpětná vazba. Evropská komise by přitom měla podněty řešit a efektivněji zasahovat v případech porušování pravidel. Jen tak se alespoň trochu omezí další navyšování vnitřních bariér, protože neharmonizovaná pravidla a nedostatečné vymáhání legislativy jen přidávají firmám další požadavky ještě nad rámec evropské legislativy, a členské státy si tak přidávají k evropským předpisům vlastní národní požadavky.

Evropská komise by měla zajistit, aby se návrhy národních či regionálních opatření, která mohou ovlivnit volný pohyb zboží a služeb, posuzovaly ještě předtím, než budou přijaty. Měla by se zavést automatická sankce za neoznámení legislativy prostřednictvím systému TRIS a Komise by měla upozorňovat na to, že se do okamžiku nápravy daný předpis prostě nesmí aplikovat.

Firmy totiž často nevědí důležitou věc, že neoznámení znamená neaplikovatelnost legislativy, přičemž soudní řízení je pro ně příliš nákladné a zdlouhavé, takže raději zaplatí vyměřenou pokutu a příště na snahu dělat byznys v jiné evropské zemi zapomenou.

Komise by proto měla aktivně monitorovat všechny právní předpisy a zrychlit proces odstraňování překážek. Lepší koordinace mezi členskými státy by mohla předcházet protichůdným regulacím, které jen komplikují administrativu a zpomalují důležité projekty.

Systém TRIS je užitečný nástroj, ale jeho využívání není dostatečně efektivní. Evropská komise má k dispozici všechny potřebné informace k řešení překážek jednotného trhu, ale v posledních letech selhává v rychlosti. Řízení za nesplnění povinnosti, tzv. infringementy, se prodlužují. Není to tak dávno, co se většina řízení vyřídila do roka a členské státy rychle napravovaly problémy, které špatnou legislativou způsobily. Dnes už je průměrná doba řízení přes čtyři roky, na což žádná firma nemůže čekat. A tak raději rezignuje, případně začne podnikat mimo Evropu, aby nemusela čelit čím dál rozdrobenějšímu evropskému regulatornímu rámci.

Daní za neschopnost vyjednavačů členských států dohodnout se na detailech nové legislativy je pak praxe, kdy čím dál častěji rezignují na společnou dohodu v rámci návrhu s tím, že to časem vyřeší Evropská komise pomocí sekundární legislativy.

Někdy je dobré mít detaily pravidel definovány způsobem, který dává šanci na rychlou reakci (stejně jako vyhlášky v českém právním řádu). Ale není možné, aby v rámci jednoho evropského nařízení museli všichni dlouhé měsíce čekat, až Evropská komise postupně vydá několik desítek delegovaných aktů, dle kterých teprve půjde novou legislativu zavádět do praxe. Absence konkrétních parametrů nových pravidel oddaluje rozhodnutí investorů, a Evropa tak přichází o cenné inovace.

Na rozdíl od směrnic a nařízení, které procházejí detailní diskusí mezi členskými státy a následně s Evropským parlamentem, a kdy je dost času návrhy analyzovat, vznikají implementační a delegované akty (V EU přijaté právní předpisy, které se musí aktualizovat kvůli vývoji v daném odvětví a jejichž úpravu deleguje Evropský parlament a Rada na Komisi, pozn. red.) v kancelářích Evropské komise bez řádného konzultačního procesu a je tak těžké je ovlivnit před jejich přijetím. Nebo aspoň mít šanci úředníkům vysvětlit, že reálný svět je o dost jiný, než si při psaní těch pravidel myslí.

Často se stává, že cíl, jehož chce evropská legislativa dosáhnout, dává smysl – ale zvolená cesta je úplně mimo. A ještě mnohem častěji se stává, že si členské státy – včetně Česka – s argumentem zavádění evropské legislativy do jednotlivých zákonů přidávají další paragrafy, které s „Bruselem“ nemají nic společného, ale někomu se hodí - často v boji s dravější konkurencí z jiné evropské země.

Pokud ale skutečně chceme silnou a konkurenceschopnou Evropu, musíme výrazně posílit hlas členských států i podnikatelů v upozorňování na snahy rozbíjet jednotný evropský trh. Pokud budeme vědět, že Evropská komise bere naše připomínky vážně, budeme tyto nástroje používat mnohem aktivněji. Už jen to by mohlo stačit k tomu, že členské státy budou ve vytváření umělých bariér mnohem zdrženlivější.

Je proto nejvyšší čas, aby se Evropská komise vrátila k jasnému úkolu, který má od svého vzniku – být strážkyní evropských smluv a dělat všechno pro to, aby byla Evropa skutečně jednotná.

Spoluautorkou textu je Alena Mastantuono, delegátka evropské asociace hospodářských komor Eurochambres.