Komentář: Dva lidé, stejná práce, různé daně. Švarcsystém vadí, nebo nevadí?

Představte si Fiktivní Firmu, ve které na stejné pozici ekonoma pracují v jedné kanceláři dva bývalí spolužáci a stejně výkonní pracovníci. Zdeněk Zaměstnanec pracuje na zaměstnanecký poměr. Šimon Švarc zase pracuje na švarcsystém – jako osoba samostatně výdělečně činná s výdajovým paušálem 60 %. Jeho reálné náklady jsou přitom nulové, protože využívá zázemí firmy stejně jako jeho kolega. (Přesto zde nerealističnost tohoto výdajového paušálu nezohledňuji, rozdíly v odvodech by byly ještě výraznější.)

Šimon Švarc nepracuje pro nikoho jiného, jeho pracovní vztah s firmou je dlouhodobý a těžko o něm lze mluvit jako o podnikateli. Fiktivní Firma očekává stejnou přidanou hodnotou od obou pracovníků, stejný počet odpracovaných dní včetně dnů volna a chce, aby měli stejný čistý měsíční příjem 41 tisíc Kč.

O kolik méně odvádí státu Fiktivní Firma, Zděnek Zaměstnanec a Šimon Švarc na dani z příjmů fyzických osob, na zdravotním a sociálním pojištění?

Se stejným čistým měsíčním příjmem 41 tis. Kč dostane stát za Šimona Švarce 19 tis. Kč, tedy o třetinu méně (9 tis. Kč, kvůli zaokrouhlení ne 10 tis. Kč) než za Zděnka Zaměstnance, který odvede 29 tis. Kč.

Největší rozdíl je v zaplaceném sociálním pojištění. Na to platí Zdeněk Zaměstnanec a Fiktivní Firma o 7 tisíc více než Šimon Švarc, který ale naopak platí o více než 1 tisíc Kč více na dani z příjmů fyzických osob.

Přímé náklady Fiktivní Firmy na Šimona Švarce jsou tedy každý měsíc o 9 tisíc Kč nižší než náklady na Zdeňka Zaměstnance. (Pro srovnání: u nižšího čistého příjmu 28 tisíc Kč je tento rozdíl 6 tisíc Kč, tedy opět o třetinu méně.) Předpokládám, že z těchto 9 tisíc Kč má benefit Fiktivní Firma, ale samozřejmě by o alespoň část tohoto rozdílu mohl být vyšší čistý příjem Šimona Švarce, kterému by to mohlo třeba v budoucnu kompenzovat nižší důchod, který bude mít nižší než Zdeněk Zaměstnanec právě kvůli nižším platbám sociálního pojištění.

Pokud by oba pracovali ve Fiktivní Firmě celý život za podmínek roku 2023 bez jakýchkoliv změn, kromě nižších odvodů státu by rozdíl poznali až při odchodu do důchodu. Výpočet důchodu totiž zohledňuje zaplacené sociální pojištění – na které Šimon Švarc platil jen 9 tisíc měsíčně, což je o téměř polovinu méně (46 %) než platil Zdeněk Zaměstnanec dohromady s Fiktivní Firmou, celkem 16 tisíc Kč měsíčně.

Šimon Švarc by tak kvůli nižším odvodům na sociální pojištění měl přiznaný nižší starobní důchod. Důležité je se ale podívat, o kolik nižší. Ačkoliv totiž Šimon Švarc zaplatil na sociálním pojištění o 46 % méně než Zdeněk Zaměstnanec, rozdíly mezi jejich důchody nebudou zdaleka tak velké. Je to kvůli relativně rovnostářskému výpočtu starobních důchodů v Česku.

Na nižší náklady Fiktivní Firmy, která ušetřila na Šimonu Švarcovi každý měsíc 9 tisíc Kč, tedy částečně doplatí jak Šimon Švarc svým oproti Zdeňku Zaměstnanci nižším důchodem, tak ostatní plátci do našeho důchodového systému. Náš systém totiž bude se Šimonem Švarcem stejně jako s ostatními na první pohled nízkopříjmovými jednotlivci solidární.

Důchodový systém tak Šimonu Švarcovi zhodnotí každou odvedenou korunu více než Zdeňkovi Zaměstnancovi. Středně a vysokopříjmoví zaměstnanci tedy financují důchodový systém ostatním včetně pracovníků na švarcsystém, jako je Šimon Švarc.

Přál bych si, aby v očích důchodového systému nevypadala řada osob samostatně výdělečně činných jako nízkopříjmoví jedinci, když jimi ve skutečnosti nejsou. Jedna z možností je pro ně zvýšit základ pojistného, kterým je dnes jen polovina jejich zisku. Další možností je zvýšení minimálního pojistného, které platí velká část osob samostatně výdělečně činných.

Vláda konsolidačním balíčkem částečně toto přání vyslyšela. Především zvýšila základ pojistného na 55 % zisku osob samostatně výdělečně činných, což zvýší měsíční sociální pojištění Šimonu Švarcovi o 1 tisíc Kč. Také se od příštího roku zvýší minimální vyměřovací základ z 25 na 40 % průměrné mzdy. To ale zároveň relativně hodně ovlivní nízkopříjmové a naopak málo ovlivní ty se středními a vyššími příjmy. Například Šimona Švarce, který již platí více než nová minima, by tato změna nijak neovlivnila.

Naopak nerealisticky vysoké výdajové paušály, včetně toho již zmiňovaného 60% pro Šimona Švarce, který ale vlastně žádné výdaje nemá, se ještě zrealističnění nedočkaly. Konkrétně u profesí, jako je ekonom, by výrazné snížení současných výdajových paušálů bylo opravdu vhodné.

Jaký by tedy měl být základ pojistného, pokud bychom chtěli, aby Šimon Švarc zaplatil měsíčně 16 tisíc Kč na sociálním pojištění stejně jako platí společně Zděněk Zaměstnanec s Fiktivní Firmou? V tom případě by základ pro sociální pojištění neměl být 50 ani 55, ale 80 % zisku.

Aby byl ale v takovém případě zachován čistý příjem 41 tisíc Kč měsíčně, zvýšily by se výrazně náklady Fiktivní Firmy na Šimona Švarce - dokonce by se vyrovnaly, nebo lehce převýšily náklady na Zdeňka Zaměstnance. Aby měl Šimon Švarc stejný čistý příjem při zvýšených platbách na sociální pojištění, musí se mu totiž zvýšit příjem a tím se zvýší nejen jeho platby na sociální, ale i na zdravotní pojištění a daň z příjmů fyzických osob.

Po zvýšení základu sociálního pojištění na 80 % by Šimon Švarc i Zdeněk Zaměstnanec platili měsíčně 16 tisíc Kč na sociálním pojištění (a mohli očekávat stejné důchody), na zdravotním pojištění by Šimon Švarc platil necelých 5 tisíc Kč, tedy o více než 2 tisíce Kč méně než Zdeněk Zaměstnanec, kdežto na dani z příjmů fyzických osob by platil Šimon Švarc o 8 tisíc Kč více, tedy přes 2 tisíce Kč více než Zdeněk Zaměstnanec. Celkové odvody státu za oba by se tedy vyrovnaly.

Znamená to, že vyměřovací základ pro sociální pojištění má být 80 %? Rozhodně ne! Toto je jen ilustrativní příklad přemýšlení o možném přístupu k optimální výši základu pojistného.

Výsledná hodnota by se lišila jak podle stanovených cílů, tak vstupních parametrů, jako je výše příjmů, výše neměnného základu pro zdravotní pojištění anebo výše výdajových paušálů. Uvedený příklad samozřejmě spoléhá na stanovené předpoklady a například nezohledňuje všechny možné rozdíly mezi pány Švarcem a Zaměstnancem nebo existenci paušální daně, která hlavně u vysokopříjmových vede k ještě větším rozdílům (viz například příklady zde.) Nezohledňuje také možné rozdíly v ziskovosti a placení daně z příjmů právnických osob pro Fiktivní Firmu.

Analýzy pro reformu by měly samozřejmě vycházet ne tolik z ilustrativních příkladů, ale z reálných dat, která má v případě zdravotního pojištění například VZP. Každopádně ale za současné situace považuji za relativně pravděpodobné, že optimální výše základu bude vyšší než 55 % zisku, které platí od roku 2024, a nižší než 100 % zisku.

Švarc systém považuji za problém, který by bylo nejlepší nemít, a když už je, tak ho znemožnit nebo znesnadnit.

Řešení první a nejvíce preferované je zařídit, aby Šimonové Švarcové byli spíše zaměstnanci než osoby samostatně výdělečně činné. Nástroje k tomu stát má a je k diskuzi, zda je využívá a zda je třeba je posílit.

Když už tady ale švarcsystém máme, dává smysl přihlížet k němu při navrhovaných změnách odvodů pro osoby samostatně výdělečně činné, což ale samozřejmě ovlivní i osoby, které jsou opravdu samostatně výdělečně činné, a ne na švarcsystému.

Druhé preferované řešení je zrealističtění, a tedy snížení výdajových paušálů pro většinu činností, v tomto případě je ale nutné bavit se o tom, které z nich a na jakou úroveň.

Příklad výše, v kterém OSVČ na švarcsystému odvedou na daních a pojištěních o třetinu méně než zaměstnanci, nezohledňuje častou nerealističnost výdajových paušálů, která rozdíly v odvodech pana Švarce a Zaměstnance dále výrazně zvýšila.

Zatřetí je možné dále zvyšovat základ pojistného pro sociální pojištění, který se od letoška mírně navyšuje z 50 na 55 %, případně i zdravotní pojištění nebo daň z příjmů fyzických osob.

A začtvrté je možné dále zvyšovat minimální vyměřovací základy, které se od letoška mění v rámci konsolidačního balíčku a dotkne se to především nízkopříjmových pracovníků.

Vláda zatím s větší razancí přistoupila k těm méně vhodným řešením, tedy třetímu a čtvrtému, ale díky jí i za to – hlavně že nenechala hlavu v písku. Pokud nevyjde řešení první, tedy úplné znemožnění švarcsystému a on bude dál existovat, všechny další cesty ovlivní nejen pracovníky na švarcsystému, ale i opravdové podnikatele fungující jako osoby samostatně výdělečně činné.

Na závěr malá odbočka k opravdovým podnikatelům od švarcsystému, který by se ideálně měl zrušit anebo aspoň ať takový pracovníci platí odvody spíše jako zaměstnanci a ne, jako nyní, jako podnikatelé. Jaký rozdíl by měl být v odvodech podnikající osoby samostatně výdělečně činné oproti zaměstnanci je náročnější otázka než zde diskutovaný švarcsystém.

Dobré je začít vyjasněním, proč by vlastně podnikatelé měli mít nižší odvody než zaměstnanci. Podnikatelé mají – a mají mít – nižší odvody než zaměstnanci. Proč?

Navrhuji argument, že podnikající osoby samostatně výdělečně činné plní zároveň roli firem i zaměstnanců. A pokud fungují jako „něco“ mezi firmami (nižší odvody) a zaměstnanci (vyšší odvody), mělo by to být odraženo i v jejich odvodech, tedy nižších než u zaměstnanců a vyšších než u firem.

Po vyjasnění důvodů by se mohlo přistoupit k otázce, o kolik by u podnikatelů měly být tyto odvody nižší než u zaměstnanců - jestli o 20 %, nebo více, nebo méně. Sám nevím. Ale ať tak či tak, vnímat švarcsystém a opravdové podnikatele odděleně může být užitečné, abychom se dobrali kýženého cíle férových odvodů pánů Švarce a Zaměstnance a vyhnuli se přílišným vysokým odvodům podnikatelů.