Komentář: Dobrý den, máte zisky? A mohli bychom je vidět?

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jedním ze slov roku 2023, přinejmenším v oblasti centrálního bankovnictví, bylo slovo „greedflation“ – česky bychom řekli hamižflace. Jde o tezi, že významným zdrojem růstu cen byla úspěšná snaha podniků o zvyšování zisku. Na tom by nebylo nic zvláštního, vždyť touha po zisku je jedním z motorů tržní ekonomiky. Jenže v normální situaci ji brzdí neochota spotřebitelů platit více a snaha konkurentů zvětšit svůj tržní podíl. Logika argumentu o hamižflaci ale byla, že plošné nákladové šoky let 2021 a 2022, jako byl skokový nárůst cen energií nebo lodní dopravy, zapůsobily jako koordinační mechanismus. Ceny tak mohli zvýšit všichni a nikdo o tržní podíl nepřišel.

Zákazník totiž před zdražením například oblíbené kávy nemohl utéct ani do nejzapadlejší kavárny. Ve veřejném prostoru sice o tématu hamižflace probíhaly vášnivé debaty, jen zřídka ale byly předkládané názory založené na datech. Diskuze o ziscích firem tak postrádala pevný základ a často působila nejasně, občas měla dokonce nádech jakéhosi třídního boje. Situace se vykreslovala skoro jako konflikt mezi různými skupinami ve společnosti.

Možná čtenáře překvapíme, ale tímto tvrzením se diskutující nevědomky trefili do černého. Vítězství obchodníků nad zákazníkem by totiž skutečně zapadalo do obecnějšího pojetí inflace, kdy lze růst cen či mezd chápat jako důsledek konfliktu, který následuje po vnějším šoku. Šokem může být třeba pandemie či válka. To, jak se inflace projeví v ekonomice, záleží na síle jednotlivých skupin. Teorii inflace jako konfliktu v loňském roce zpropagovali a dále rozpracovali ekonomové Guido Lorenzoni a Iván Werning. Konflikt probíhá mezi všemi aktéry v ekonomice – mezi obchodníkem a zákazníkem, mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem i mezi dodavateli a odběrateli, ať už domácími nebo zahraničními.

Makroekonomové se nejčastěji věnují konfliktu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Někteří čtenáři znají pojmy jako je mzdově-inflační spirála nebo Phillipsova křivka, popisující vztah mezi inflací a zaměstnaností. (Základem pro vytvoření křivky bylo studium údajů o nezaměstnanosti a nominálních mzdách ve Spojeném království v období let 1861 až 1957, které provedl ekonom William Phillips, pozn. red.)

To do konceptu konfliktu zapadá tak, že napjatý trh práce dává zaměstnancům výhodu oproti zaměstnavateli. V případě šoku pak zaměstnanec bude požadovat vyšší mzdy a zaměstnavatel to musí akceptovat, pokud na ně ovšem má – musí na tom být finančně dobře. V případě poptávkově tažené inflace tak tomu většinou je, při ní jsou totiž spotřebitelé ochotní platit za zboží a služby více, což umožňuje zvýšit mzdy. Vyšší příjmy pak dále posilují ochotu tolerovat zdražování. Pokud centrální banka včas nezasáhne, hrozí, že se růst cen a mezd bude navzájem přiživovat a lidé si na vysokou inflaci zvyknou. Důsledkem toho, že se pozornost ekonomů dlouhodobě soustředí na trh práce, je nedostatek a nízká kvalita dat potřebných k pochopení konfliktu i mezi jinými skupinami, například dat o ziscích firem. V Evropě je situace navíc ještě horší než v USA, částečně kvůli menšímu počtu firem s veřejně obchodovanými akciemi, které by byly povinny pravidelně zveřejňovat své finanční výsledky.

Ochota odhalit se před konkurencí nebyla nikdy silnou stránkou českého byznysu, velká zahraniční provázanost a logické snahy o daňovou optimalizaci navíc snižují možnost srovnání vnitropodnikového účetnictví. Jsme proto odkázáni na různá šetření a agregátní údaje firemního sektoru či jednotlivých odvětví.

Jedním z takových ukazatelů je míra zisku, kterou čtvrtletně publikuje Český statistický úřad (ČSÚ) jako součást tzv. sektorových účtů. Vyjadřuje rozdíl příjmů a nákladů typického českého podniku na jednotku jeho produkce. Interpretace ale může být složitější. Na jednu stranu může být růst míry zisku, pozorovaný v posledních dvou letech, opravdu v souladu s teorií hamižflace. Pokud však současně klesá prodané množství, může být zisk nakonec nižší, což na celý problém vrhá úplně jiné světlo. Navíc platí, že průměr za celou ekonomiku naši představu o ziscích zásadním způsobem zkresluje. Pokud bychom se chtěli zaměřit na skutečný zisk alespoň na úrovni jednotlivých sektorů, narážíme na již zmíněný problém nedostupnosti dat. Informace o ziscích jsou totiž k dispozici od ČSÚ pouze na roční bázi, a to v polovině roku následujícího. Pojďme se tedy podívat, jak se zisky vyvíjely od vypuknutí covidové pandemie, tedy od roku 2020. Nejnovější dostupná data jsou nyní za rok 2022.

I když zvolíme extrémně konzervativní měřítko a budeme zisky za tyto tři roky porovnávat se ziskem z roku 2019, výsledek je překvapivý. Jsou sektory, jako zejména zpracovatelský průmysl, kde nejenže žádné zisky nad rámec výsledku roku 2019 nevznikly, ale dokonce v něm v součtu za poslední tři roky chybí asi 135 miliard korun. A to jsme se ani neodvážili uvažovat, že by zisky měly dál následovat rostoucí trend mnoha předchozích let. Důvod je zřejmý: Ceny sice rostly, ale vše převážil drastický růst nákladů a pokles prodejů. Pravda, jsou i sektory, jako například velkoobchod a maloobchod, kde zisky firem úroveň roku 2019 přesáhly.

Způsobů, jak porovnat vývoj zisků v čase a prostoru, můžeme určitě vymyslet více. Jinou metriku například zvolil pro definici mimořádných zisků stát, když si vyšlápl na energetiku nebo bankovnictví v roce 2023.

Důležitější než velikost zisků je ale pro centrální banku otázka, kde peníze skončí. Největší vliv na inflaci má, když se firmy dělí o zisky se svými zaměstnanci, kteří peníze utrácejí, a tím dál roztáčí kola ekonomiky. Pokud se podíváme, jak významným zaměstnavatelem jednotlivé sektory jsou, není z pohledu výše zmíněného konfliktu překvapivé, proč růst mezd v Česku tolik zaostával za růstem cen. Právě zpracovatelský průmysl, kde pracuje přes jeden milion lidí, tedy třetina české pracovní síly, neměl (v průměru) kde brát. A to významně oslabilo vyjednávací pozici zaměstnanců, přestože trh práce je už od předcovidové doby extrémně napjatý.

Vztah mezi dosaženými zisky let 2020–22 a množstvím lidí, které daný sektor zaměstnává, zobrazuje tento graf.

Je až překvapivé, jak velké rozdíly se i v rámci jednotlivých odvětví skrývají. K pohledu na úroveň jednotlivých firem ale potřebujeme zase jiný zdroj dat, čtvrtletní výkaz ČSÚ o finančních ukazatelích určený ke sběru informací o přibližně dvou tisícovkách největších českých podniků.

Marže, kterou můžeme z dat dopočítat, tak určitě nebude reprezentativní pro celou ekonomiku. Dá se totiž předpokládat, že větší firmy budou spíše patřit k úspěšným. Přesto v grafu vidíme, že i mezi nimi jsou takové, které za období 2020–2022 nedokázaly vygenerovat žádný zisk. Dokonce ani zdaleka neplatí, že by v tomto období došlo u všech k růstu marže na jednotku produkce, a to ani v odvětví velko- a maloobchodu, který byl z pohledu zisků jasným vítězem. Průměry zkrátka klamou.

Graf 2: Marže a zisky: rozdílný vývoj napříč firmami.

A to vůbec nebereme v potaz inflaci posledních let, tedy skutečnost, že za stejný zisk toho teď firma nebo její majitel pořídí méně. Růst cen pak logicky ovlivnil i samotnou velikost zisků. Ty totiž odráží nejen prodané množství, ale také zvýšení jednotkové ceny. Pro hodnocení výkonu ekonomiky a jednotlivých sektorů je přitom důležitý pohled na sílu poptávky, tedy na prodané množství.

Z žádných dat o ziscích ale prodané množství nevyčteme. Můžeme nicméně využít toho, že pro část druhého nejvýznamnějšího sektoru, tedy maloobchod, jsou měsíčně publikovaná data o tržbách. Velikost tržeb se pak dá rozložit na příspěvek změny ceny a příspěvek změny prodaného množství. Jak ukazuje graf 3 (Příspěvek k růstu nominálních tržeb), růst tržeb byl v minulosti skoro vždy tažen růstem prodaného množství. Platilo to i bezprostředně po uvolnění proticovidových opatření v roce 2021. Prudký růst cen ale poměrně záhy vyčerpal volné prostředky domácností a prodané množství začalo klesat. Pozorovaný růst tržeb pak byl výhradně výsledkem růstu ceny. U potravin, které jsme všichni nakupovali i během covidu, takže nedošlo k odkládání spotřeby, začalo prodávané množství klesat hned v roce 2021. Nicméně schopnost obchodníků zvyšovat ceny až do konce loňského roku ukazuje, že v tomto sektoru měli v inflačním konfliktu v průměru navrch obchodníci. A to přesto, že v důsledku přísné měnové politiky spotřeba citelně klesala. Znovu připomínáme, že pohled na sektor jako celek velmi pravděpodobně zkresluje a tento závěr docela určitě neplatí pro každou firmu. To ostatně dokazují už grafy výše - Marže a zisky.

Graf 3: Před covidem tržby zvyšovalo prodané množství, po covidu cena

A tak zatímco v maloobchodě v konfliktu rozpoutaném po sérii ekonomických šoků vítězili převážně obchodníci, čeští průmyslníci byli podle vývoje zisků spíše na straně poražených. Jako v říkance „vařila myšička kašičku”: O vyšší tržby se museli dělit zejména s dodavateli energií, se zahraničními dodavateli v rámci výrobní vertikály, na zaměstnance už moc nezbylo a na samotné majitele firem ještě míň.

Tento exkurz do tématu zisků ukazuje, jak zásadní jsou pro tvůrce měnové politiky včas dostupná data a schopnost jejich interpretace. I v současnosti je datová nejistota jedním z hlavních důvodů k opatrnosti. Teď se z pohledu zajištění cenové stability situace zdá být dobrá. Inflace je poblíž cíle, což umožňuje postupně snižovat sazby a povzbudit ekonomiku. Po dlouhém období poklesu spotřeby domácností by její oživení ani nemuselo mít zásadnější inflační dopady: Firmám bude k růstu tržeb a zisků stačit oživení prodejů. To podpoří investice a umírněný růst mezd, který povede k návratu a dalšímu růstu kupní síly Čechů. K dalšímu rozdmýchání inflačního konfliktu ale stačí, aby se začala silněji projevovat některá z rizik, kterým naše ekonomika čelí.

Za všechny jmenujme například válku na Ukrajině, konflikt v oblasti Blízkého východu a Rudého moře či zelenou tranzici. Sice nehrozí návrat inflace z loňského roku, ale i menší odchylky od 2% inflačního cíle centrální bankéře znepokojují. Nadále navíc svižně rostou ceny služeb a i přes oslabení ekonomiky zůstává velice napjatý trh práce. Případné nákladové šoky by tak mohly zdražování opět zrychlit. Situace se v čase vyvíjí a vyjednávací pozice jednotlivých skupin ekonomických aktérů také. Další vývoj inflace, a tedy i budoucí nastavení úrokových sazeb, je stále zahaleno oblakem nejistoty. Budeme tak muset být při dalším uvolňování měnových podmínek i nadále opatrní a vždycky připraveni tempo snižování sazeb přibrzdit nebo dokonce na čas pozastavit.

Tomáš Adam je poradcem guvernéra ČNB, Jan Procházka je člen bankovní rady ČNB, Jiří Schwarz je poradcem bankovní rady ČNB a působí na Anglo-americké vysoké škole.