Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Už i voliči Pirátů či vrcholní představitelé EU začínají alespoň verbálně připouštět propast v obranyschopnosti mezi USA a zbytkem členských států NATO.
Díky tomu už se objevilo množství odhodlaných prohlášení o tom, jak tentokrát už procitlá EU konečně uchopí svou příležitost a začne něco činit pro to, aby se znovu stala hráčem na globálním poli. A také o tom, jak je dnes všem jasné, že bez výdajů na obranu to nepůjde.
Jen je trochu problém, že už první pohled na nedávnou historii údajů o výdajích na obranu členů NATO (viz zpráva NATO z léta loňského roku) za posledních deset let dost jasně signalizuje, že to přiblížení se k obranyschopnosti USA bude v oblasti finančních výdajů na obranu podstatně náročnější, než jsou si dnes ohnivě řečnící představitelé EU schopni připustit.
Takže nejprve něco o Evropě a EU a jejich podílech na zbrojení v porovnání s podílem USA.
Spojené státy jsou zemí, z jejichž rozpočtu jde většina obranných výdajů celého uskupení, v roce 2024 USA dodaly zhruba dvě třetiny (66 procent). Ekonomicky přitom obstarávají USA 53 procent výkonu celého uskupení (z pohledu HDP v dnešních cenách a kurzech měn).
Odečteme-li neevropské země, Turecko a Kanadu, financovala Evropa v roce 2024 méně než třetinu výdajů NATO na zbrojení – konkrétně 32 procent. Přitom jde o členy, kteří ekonomicky (opět HDP v dnešních cenách a kurzech za rok 2024) představují přes dvě pětiny výkonu celého seskupení, přesně 43 procent.
A balík zemí EU, které jsou členy NATO (v EU jsou i neutrální Irsko a Rakousko, omlouvám se za totální ignorování „Maltám a Kyprům“), představuje méně než čtvrtinu (23 procent) výdajů Aliance na obranu v roce 2024. EU přitom (dovolím si zde počítat i neutrální země, ale velký rozdíl to nečiní) představuje lehce přes 35 procent výkonu ekonomiky zemí NATO. Jen pro pořádek, bez Irska a Rakouska jde o třetinu.
Jinak řečeno, pokud by se členové EU chtěli svými výdaji na obranu v roce 2024 přiblížit USA, museli by jako celek své výdaje takřka ztrojnásobit.
Ještě jinak, srovnáme-li výdaje na zbrojení a rozměr ekonomik, tak USA dávají na obranu zhruba o čtvrtinu (23 procent) více, než odpovídá jejich ekonomické váze. Evropa pak zhruba o čtvrtinu (24 procent) méně, EU skoro o třetinu (35 procent) méně, než by odpovídalo jejich ekonomickému „výtlaku“.
Ještě smutnější je srovnání s oním slavným závazkem vydávat na zbrojení dvě procenta HDP. Samotný závazek přijala Aliance jako celek po ruské anexi Krymu, tedy v roce 2014. Vezmeme-li 2015 jako první rok jeho existence a podíváme-li se na tu historii, tak průměr všech členů NATO bez USA činil 1,6 procenta, zhruba o pětinu (19 procent) méně, než byly zavázány na obranu vydávat. A to tam k tomuto výsledku pomáhají nečlenové EU, především Spojené království.
Znamená to, že kumulovaný dluh jen vůči tomuto závazku, ne vůči tomu, kolik na obranu vydávají Spojené státy, činí u všech ostatních členů 3,8 procenta jejich HDP. Kdyby ho chtěli „umořit“ během jednoho roku, řekněme roku 2025, museli by obranné výdaje vůči výdajům v roce 2024 takřka ztrojnásobit, přidat 1,9násobek toho, co vynaložili v roce 2024.
Česko v NATO. Dluh přes 500 miliard korun
Asi se sluší se v tomto bodě podívat také na nás jako člena NATO. V loňském roce jsme poprvé v historii závazek splnili, uvedená zpráva NATO odhaduje naše loňské výdaje asi na 2,1 procenta našeho HDP.
Z hlediska Aliance to znamená, že ekonomika představující zhruba 0,6 procenta celkového ekonomického „výtlaku“ seskupení vydala na obranu zhruba 0,45 procenta toho, co vydá celý blok. Proporcionálně tedy vydáváme na obranu méně, než by odpovídalo našemu ekonomickému rozměru – loni zhruba o čtvrtinu (24 procent).
Ale to je ještě lichotivý obrázek. My jsme totiž, ač jsme závazek vynakládat na obranu přijali ještě mnohem dřív než Aliance jako celek, v loňské dekádě dosáhli minima našich výdajů na obranu. V roce 2014 a 2015 jsme vynakládali dokonce pod jedno procento. Takže jen za posledních deset let náš kumulovaný dluh vůči závazku činí v procentech asi dvakrát víc než u členů Aliance mimo USA – jde o 7,2 procenta.
Kdybychom chtěli letos takový dluh smazat, musíme na zbrojení vydat 4,5násobek loňských výdajů – jinými slovy vynaložit na obranu takřka čtvrtinu běžného rozpočtu Česka. To se samozřejmě nestane, uvedený příklad však ilustruje, jak děsivý je dluh naší země, geograficky ne tak daleko od Ruska, vůči tomu, co měla v poslední dekádě vydávat na svou obranu.
Slovo stranou, v debatách se taky setkávám s názorem, že USA nakonec na NATO vydělávají, to ale ignoruje realitu. Výdaje na obranu se skládají z několika hlavních částí, provoz armády, mzdy příslušníků ozbrojených sil a celkové výdaje na pořízení nového obranného zařízení činí tak maximálně třetinu z nich. Navíc představa, že nakupované zařízení je jen z USA, je z říše pohádek. A samozřejmě, co se nakupuje, se také musí vyrobit, takže cena nákupu není ziskem ekonomiky výrobce.
Vrátíme-li se ještě k Alianci jako celku, je docela zajímavé srovnat i výdaje na obranu v procentech HDP mezi členy vůči sobě a s jejich ekonomickou úrovní.
První graf srovnává jednotlivé členy. Pominu-li Island bez armády, jehož hodnota pro Alianci spočívá v jeho strategickém umístění, jsme z hlediska roku, kdy poprvé závazek (trochu i předsunutím plateb za dodávky) plníme, „mírně pod prostředkem“.
To, že je na vrcholu Polsko a pod ním s Ruskem sousedící Estonsko, není velké překvapení. Ale to, že USA jsou i z hlediska toho, jakou část ekonomiky představují jejich obranné výdaje, na třetím místě a vydávají na obranu relativně více než ti, kteří s Ruskem sousedí nebo se cítí Ruskem přímo ohroženi, skutečně není pro „Evropany“ v NATO dobrým vysvědčením.
A pro průměrného amerického politika, který se zabývá i čísly, jsou nepochybně takové údaje, jak nyní můžeme pozorovat, zdrojem frustrace. Asi ale stojí za zmínku i to, jak málo na obranu vydává řada bohatých členů Aliance. Španělsko, Lucembursko, Belgie, Kanada a Itálie jsou toho příkladem.
Poslední je pak srovnání s úrovní ekonomik představovanou pro srovnatelnost dat třeba produktem na obyvatele (HDP) v druhém grafu níže. Pro srovnatelnost zátěže jsou údaje pro daňového poplatníka ve stálých cenách z roku 2015.
Na grafu je vidět, že skupina zemí, která alespoň loni zřejmě vynaložila na obranu více než dvě procenta, jsou země buď se zkušeností s Ruskem, nebo blízko jeho hranic. Pro zajímavost jsem ale graf také proložil trendem, který znázorňuje, jak je na tom „průměrný“ člen NATO s danou ekonomickou úrovní.
My jsme v loňském roce na něm, aspoň tak. Jeho klesající sklon ovšem znamená, že bohatší členové NATO mají v průměru sklon k tomu, vynakládat na obranu méně než ti chudší. Dává-li to v dnešním světě Alianci a opět ji primárně sponzorujícím daňovým poplatníkům USA smysl, nechávám na úvaze čtenáře.
Na konec malé shrnutí:
NATO Evropanům i občanům EU hodně dávalo a dává – primárně na úkor občanů USA.
Pokus trochu citelně „zahojit“ evropský dluh vůči dvouprocentnímu závazku, alespoň vůči poslední dekádě, není během krátké doby moc realistický.
O to více bychom se však měli snažit o to, abychom našimi požadavky vůči našim partnerům v USA – například aby nás vnímali jako rovnocenné partnery – alespoň nenaplňovali aforismus o tom, jak 400+ milionů bohatých Evropanů požaduje od 300+ milionů bohatých Američanů, aby je ochránili před 100+ miliony chudých Rusů, kterým zatím vzdoruje 30+ milionů ještě chudších Ukrajinců.
Na to, že ten aforismus zatím docela trefuje, ale i na to, že tento stav věcí nemohl trvat věčně, se skutečně stačí podívat na základní údaje o tom, jak kdo v NATO financuje obranu.
